26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Jak vést doma dítě k pracovitosti

11. 3. 2014

|
Tisk
|

K rozhovoru na dané téma jsme oslovili brněnskou lékařku v oboru psychiatrie ILONU BURDOVOU, která má s mladými lidmi mnoho odborných zkušeností doplněných výchovou vlastních dětí. Své poznatky zveřejnila v několika publikacích a na pozvání přijíždí přednášet o problematice mezilidských vztahů do farností a různých křesťanských společenství.

Vydání: 2014/11 ČSÚ: Věřící lidé mají více dětí, 11.3.2014, Autor: Václav Štaud

Příloha: Doma

Co je nejdůležitější při konkrétní výchově k pracovitosti?
Hlavně začít včas, dokud různé formy výchovy hrou ještě dítě baví. Začínat až v pubertě už zpravidla bývá pozdě. Typickým příkladem výchovy hrou je pomoc mamince při pečení cukroví. Každá zábavná hra může plynule přejít v pozitivní návyk. Nesmíme ale práci ratolestem zprotivit předčasným tlakem na výkon. Domácí povinnost se jim snažíme učinit vždy atraktivní, zaujmout, pochválit, ukázat radost, mít mnoho trpělivosti při vysvětlování a třeba i při počítání škody. A přednost musí mít zdraví dětí a jejich školní povinnosti.
Jak postupovat, když je potomek vcelku ochotný, ale některých domácích prací se štítí?
Nepřekonatelný odpor je naprosto běžná věc a je nutné jej odlišit od lenosti a zásadně netrestat. I té nejobětavější mamince jsou některé domácí povinnosti odporné a musela se je naučit dělat z lásky k dětem. A jen ona sama ví, jaký přístup jí v tom pomáhá. Protože ale dítě nebude mít vždy laskavou mámu za zády, dříve nebo později bude muset nepříjemným úkolům v domácnosti přivyknout. Každý odpor však ratolesti učíme překonávat pomalu a postupně.
Může být lenost vrozená? Jak s ní bojovat?
S troškou odlehčení lze říci, že lenost je naším společným dědictvím po prarodičích Adamovi a Evě. Písmo nás přece učí, že člověk byl původně stvořen pro ráj. Překonávání lenosti je proto údělem každého z nás. Děti bychom měli nejen vést k práci, ale také u ní přemýšlet, aby se nestaly druhem lenocha notoricky přetíženého. Ne náhodou říká jedno přísloví, že lenoch se první strhá. To se stane člověku, který není ochotný se zastavit a zamyslet nad vlastní neefektivní prací, který je líný i odpočívat.
Při potírání dětské lenosti je ale nezbytné nejdříve vyloučit onemocnění, včas odhalit například boreliózu. Za zdánlivou leností se může někdy skrývat i choroba ohrožující život.
Jak trestat dítě, které na žádost rodičů o přiměřenou pomoc nereaguje – třeba když hned nevyběhne s plným košem?
Neuposlechnutí příkazu nemusí znamenat zlou vůli. Pokud je mladý organismus přetížený, brání se vypínáním paměti. Jde o nepozornost jako automatickou pojistku, za niž by dítě odpovědnost nést nemělo. Současně ale platí, že i trest patří k dobré výchově, musí však být přiměřený okolnostem – od věku až po míru zavinění. Výchovně hodnotné je, když potomek může být „odsouzen“ k symbolické náhradě škody na věcech nebo vztazích. Omluví se, něčeho se sám vzdá.
S fyzickými tresty tedy nesouhlasíte?
Zkušenost mnoha rodičů říká, že dostatečný účinek nese pouhé lehké plácnutí s přiměřeným vysvětlením. V rodině, kde potomky surově bijí, už není něco v pořádku. Jedna osmiletá dívka se mi svěřila, že když přinese ze školy dvojku, dostane vybrat mezi výpraskem a zákazem televize. A za trojku je bita vždycky. To je snad nejhorší způsob motivace, protože může do psychiky dítěte přinést i doživotní následky. 
Dalším otazníkem ve výchově může být kult výkonnosti. Nemají třeba dlouhé sportovní tréninky malých dětí blízko k týrání?
Rodiče mají právo a někdy i povinnost rozpoznávat talent svých ratolestí a podporovat jeho rozvoj. A pokud je to možné, věnovat tomu i svůj čas a prostředky. Ovšem ať se jedná o cokoliv, mělo by to mít zábavnou formu, přiměřenou věku. Podmínkou správnosti pak je, že dítě samo musí chtít, musí je to těšit. Nesmí se stát výkladní skříní svých rodičů a naplněním jejich vlastních ambicí. A na vidinu úspěchů jednoho z rodiny by neměli doplácet ostatní členové.
My křesťané máme také pamatovat, že řada soutěží se odehrává v neděli, v den určený k oslavě Boha a odpočinku lidí. Třetí přikázání se na Mojžíšovy desky nedostalo náhodou, jeho smysl pro lidstvo je hlubší, než většina lidí chápe.
Výchova k pracovitosti asi zdravě ovlivní sebedůvěru…
Také v tomto případě stojíme rozkročeni mezi dvěma póly. Pravidelná pochvala dělá divy, i ten nejlínější Honza nakonec dokáže vykonat veliké věci, ba draka zabít, jak nás učí klasikové české pohádky. Běda ale, když místo pochvaly zvolíme láteření a kárání. A vůbec nejhorší je výsměch. Snadno pak přivoláme syndrom Popelky a sebedůvěra u dítěte zmizí na dlouho, třeba i navždy. Proto prosím všechny rodiče, aby se vůči potomkům vyvarovali známých komentářů o olšových rukou, utírání kravských ocasů či o budoucnosti při kopání kanálů. Aby se to všechno opravdu nesplnilo. Spíše je správné ratolestem vštěpovat, že nedokážou velké a důležité věci, pokud nebudou svědomité u drobných povinností. A stavět jim před oči duchovní vzory.
Když je dítě méně schopné, musí je rodiče milovat i s jeho omezeními a pomáhat mu. Jak si ale počínat při schopnostech mimořádných, aby se děti vyvarovaly přezíravosti a pýchy?
Je třeba jim včas vysvětlit, že mezi šesti věcmi, jež Hospodin nenávidí, uvádí Písmo v Knize přísloví na prvním místě přezíravý postoj vůči druhým. Opakovat jim, že nejdříve musíme dostat velký Boží dar a až po jeho rozvinutí může přijít úspěch. Dítě, které umí děkovat Bohu, by už nemělo propadnout pýše. Přitom ale neodsuzujme zdravou soutěživost a hrdost na úspěch! Ta je naopak prospěšná, pomáhá v růstu. Maria také říká: „Budou mě blahoslavit všechna pokolení“ – a není v tom ani špetka pýchy. Její život byl vysokou školou pokory.
Opravdu bychom měli už nejmenší ratolesti v rámci výchovy k pracovitosti bombardovat citáty z Bible? Není to brzo?
Na Bibli není nikdy brzo a také nikdy pozdě. Čím dříve budeme učit potomky čerpat její moudrost, tím lépe pro ně i pro nás. Vždy lze najít vhodný úryvek, odpověď na otázku, která je přiměřená věku. Když si budeme z Bible číst společně v rodinách, zmizí potřeba mnoha moudrých publikací o výchově i rozhovorů podobných tomuhle. Někdy mi ale připadá, že dnešní katolík si Bible váží tolik, že ji ze samé úcty raději neotevírá… 
Nehrozí potom, že děti neodliší duchovní život rodiny od povinností a vše jim splyne do množiny nepříjemných věcí?
Opět záleží na příkladu rodičů a jejich vynalézavosti. Jako může být pomoc mamince příjemnou hrou se zpěvem a pohodovým povídáním, lze i modlitbu oživit bezpočtem nenásilných forem. Děti mezi nimi svobodně volí, spolupracují, prosí a děkují, rozsvěcují či zhášejí svíce. Všechno dobrovolně a bez násilí. Když mají vlastní kout k učení a povinnostem, měli bychom jim i k modlitbě dopřát místo, kde se cítí dobře. Nesmíme se vyhýbat hovorům o Bohu a vysvětlování, že když pomáháme mamince, tatínkovi, sourozencům, děláme tím velkou radost i našemu nebeskému Otci.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou