Jak se žije v otevřené rodině

Vydání: 2009/20 Pastorace ukrajinců, 15.5.2009, Autor: Karla Ladwigová

Příloha: Doma

Drahotěšice vzdálené dvacet kilometrů od Českých Budějovic patřily v minulosti Rožmberkům a potom Schwarzenbergům. Dnes by se dalo s trochou nadsázky říct, že patří tzv. otevřeným rodinám. V obci jsou totiž hned čtyři. Tu první a největší založila paní Jarmila Voběrková. Úhledný patrový domek s bělorůžovou fasádou, před ním travnatý dvůr, kde si škubávají travičku valach Nasan a kobylka Jasněnka – dva haflingové z plemene horských koní. Urostlý chlapec nám otevírá vrátka a volá maminku. Přišla v pracovním (čistila stání ve výběhu). Pozvala nás dovnitř a rozhovořila se o tom, co ji vedlo k tomu založit tak početnou rodinu: „Narodila se nám postižená dcera a přišli jsme do styku s lidmi v podobné situaci. Tím jsme se orientovali na sociální práci a já po pedagogické škole začala pracovat v dětském domově. Tam jsem poznala, jak děti potřebují rodinu a že bez ní jsou citově ploché. Právě odtud jsem přijala první dcerku Renatu.“ Rodina chtěla z Budějovic na venkov, jenže na dům pro hodně dětí neměla peníze. Napadlo je založit sdružení a nadaci Otevřená rodina, skrze něž pak finance sháněli. Teď jsou samostatným pěstounským zařízením, které financuje stát. Kdyby ale sami nepracovali, rozhodně by to nestačilo. Jarmila má pěstounský plat a čtyři dny v týdnu dojíždí do zaměstnání. Její muž Jan je fotograf a zřizuje si ateliér v Českých Budějovicích; pro nadační fond Rozum a cit také objížděl pěstounské rodiny a pořizoval fotografie pro putovní výstavu a publikaci Hany Soukupové Prožít několik životů.

Devět dětí

Doma u čaje si s paní Jarmilou povídáme o dětech: „Jednu dobu jsme jich měli devět – tři vlastní a šest přijatých. Začátky byly těžké, potřebovaly dohnat mateřský cit; v děcáku se o ně moc nestarali, a tak byly citově lačné. Dnes už jsou tři děvčata samostatná, takže jich zbylo šest.“ Míša a Honzík chodí do základky v Ševětíně, nejstarší Kačka (21) denně dojíždí do budějovické Arpidy, Milan (17) je v Plzni na střední škole dopravní, Bára (17) na gymnáziu v Krumlově a Zdeňka na učilišti provozu služeb v Třeboni. Poslední tři dojíždějí z internátu domů na víkend. Všechny děti Voběrkových jsou pokřtěné, prošly výukou náboženství, ale k víře prý mají vztah spíš vlažný. V obci chybí kostel, takže se jezdí na Hosín vzdálený deset kilometrů. „Naše vlastní děti na mši chodí, pěstounské jen někdy. Na velké svátky ale jezdíme všichni společně,“ dodává paní Jarmila. Práce a starostí je v otevřené rodině stále dost. Děti tu a tam zlobí, žárlí na sebe a mají mezi sebou konflikty. Jediný počítač v rodině je přístupný pouze o víkendu a jsou na něj fronty. Televizní programy se pečlivě vybírají a přednost mají naučné filmy. To vše zvládnout není hračka. „Dobrý den,“ zahlaholí ve dveřích jedenáctiletý Honzík, nejmladší z dětí. Co ho baví? Rád maluje, poslouchá vážnou hudbu, hraje na trubku, flétny a klávesy – a rád se taky čvachtá v blátě. Na stěně visí krásně vybarvený obraz na hedvábí – práce Zdeničky. Ta nejvíc pomáhá, kmitá v kuchyni, dokonce i sama uvaří; hodně čte a zajímá ji psychologie. V budoucnu by chtěla pracovat s dětmi nebo postiženými (prošla praxí v krumlovském krizovém centru Spirála) a podala si přihlášku na sociální zdravotní školu v Brně. V domě Voběrkových je teď osm lidí, na dvoře kromě koní tři kočky a fenka Kali. Bývala tu i kráva Vendulka, ale „ta šla sloužit“ jinam. „Už jsme nestíhali zpracovávat ty hektolitry mléka, vyrábět sýry a jogurty, dojit a stloukat máslo,“ upřesňuje paní Jarmila. A ještě jednu kuriozitu nesmíme opomenout, a to dřevěný srub – přesnou repliku sýpky, která je nejstarší památkou v obci, starou 250 let; k její obnově bylo použito středověké technologie. Dnes je to společenská místnost pro pravidelné akce Otevřené rodiny. „Scházíme se tady s dalšími rodinami, pořádáme výtvarné dílny, besedy a nedávno se tu pletly košíky. Na Smrtnou neděli jsme vynášeli Mořenu a zpívali – každý rok sem za námi jezdí písničkář Petr Lutka. Když byly děti ještě malé, dělaly se mikulášské, dětské dny, letní tábory, teď už je toho ale méně,“ říkají Voběrkovi. Návštěva v otevřené rodině je opravdový zážitek. Řečeno slovy profesora Zdeňka Matějčka: „Oni sdílejí svůj život s přijatými dětmi, jsou uražení a ponížení, ale dmou se i pýchou a zadostiučiněním, když se jejich dětem něco podaří. Prožívají strach a úzkost, bolest a radost, důvěru i naplnění života, takže nakonec mohou s uspokojením říci – zaplať Pán Bůh.“

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Doma, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 34 22. – 28. srpna 2017

Povzbuzení mládeže z Olomouce

Snad nikdy se ještě olomoucká Korunní pevnůstka neocitla v takovém obležení: o víkendu toto hlavní dějiště Celostátního setkání mládeže obsadilo více než osm tisíc lidí.

celý článek


Věří muži jinak než ženy?

Vzrůstající zájem o mužskou spiritualitu vychází z předpokladu, že muži prožívají svou víru jinak než ženy. Je tomu ale opravdu tak?

celý článek


Náboženství a politika v USA

Během nepokojů v americkém Charlottesville o sobě znovu dalo vědět rasistické hnutí Ku-Klux-Klan, které se nerozpakuje hlásit se svou symbolikou ke křesťanství. Jak důležitou…

celý článek


Jak děti ráno vypravit do školy?

Tápání v koupelně, nervozita v kuchyni, spěch v předsíni. Rychlé pohledy na ručičku hodinek a boj o to, abychom z domu odešli včas, upravení a nasnídaní. Nezapomněli…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay