Jak řešit zneužívání v církvi?

Vydání: 2019/4 V Panamě jako doma, 22.1.2019

Příloha: Perspektivy 4

Skandály spojené se sexuálním zneužíváním dětí a mladistvých tvrdě dopadají na důvěryhodnost katolické církve. V únoru se ve Vatikánu uskuteční setkání předsedů národních biskupských konferencí, aby se poradili, jak tuto problematiku řešit.


 © Jan Hrubý

ANALÝZA P. Marka Františka Drábka

Téma to jistě není nové. Už na začátku 4. století po Kristu koncil ve španělské Elvíře svým kánonem 71 stanovil velmi přísný trest pro takové agresory. Čteme zde: „Člověk, který zneužije dítě, nesmí dostat přijímání, a to ani na konci života.“ Znamenalo to vlastně doživotní vyloučení z plného společenství církve.

V naší zemi toto téma jen pomalu vstupuje do veřejné diskuse, ale jen těžko si lze představit, že by se nás netýkalo. Oběti zneužité kněžími nacházejí odvahu promluvit a budou se pravděpodobně přidávat další. Ne všechny oběti ale chtějí o své zkušenosti mluvit, takže se dá skoro vždy předpokládat, že kolem oběti, jež promluvila, se z okolí stejného agresora nacházejí další, které o své zkušenosti z různých důvodů mluvit nebudou. Pokud se však oběti rozhodnou mluvit, nejdůležitější ze všeho je obětem naslouchat a věřit tomu, co říkají. Nemusíme se příliš bát falešných oznámení – ze všech statistik vyplývá, že je jich velmi málo. Naopak mnohdy je před soudem těžké dokázat, že se něco stalo, protože chybí dostatek důkazů.

Jak církev k problematice zneužívání přistupuje?

Podle norem stanovených papežem Janem Pavlem II. v roce 2001 (v motu proprio „Sacramentorum sanctitatis tutela“), které byly revidovány v roce 2010 Benediktem XVI., se za dítě považuje osoba mladší 18 let. Až po dosažení této věkové hranice je schopna dát kvalifikovaný souhlas k sexuálním aktivitám s dospělým člověkem. Znamená to tedy, že jakýkoliv sexuální akt od dotyků, líbání, přes společné sledování pornografie až po pohlavní styk vůči osobě mladší 18 let – a to ať už ze strany duchovního, řeholníka, řeholnice, zaměstnance církve nebo dobrovolníka pracujícího pod hlavičkou církve – je automaticky brán jako akt zneužití. A to dokonce i tehdy, kdyby osoba mladší 18 let s takovým jednáním vyslovila svůj souhlas. Nemluvě o tom, že je v každém případě takové jednání ze strany duchovního hříchem a porušením celibátu.

Podle již zmiňovaného dokumentu může oběť nahlásit takovéto jednání biskupovi nebo řeholnímu představenému. Promlčecí doba je 20 let od dovršení 18. roku věku dotyčného a papež může i tuto promlčecí dobu úplně zrušit. Pokud se nic neděje a zodpovědná osoba nejedná, pak může oběť své obvinění poslat přímo Kongregaci pro nauku víry.

Česká biskupská konference vydala v roce 2015 směrnice, které se zabývají prevencí zneužívání, a stanovila také postup pro případ, že dojde k nahlášení případu zneužití. Dokument je volně dostupný na internetu. V případě, že někdo doručí oznámení o zneužití, musí představený zjistit, jestli je možné, že k zneužití došlo – například zda dotyčný vůbec byl v době, kdy mělo ke zneužití dojít, poblíž místa činu. Pokud ano, obviněný má být stažen z pastorace a následně podroben vyšetřování. Vše je pak odesláno do Říma na Kongregaci pro nauku víry, která rozhodne o dalším postupu. Povinnost hlásit tyto případy policii a promlčecí doby řeší právo ČR.

Pokud se prokáže, že došlo ke zneužití, je uplatňována tzv. „nulová tolerance“ – žádný z kněží, který se dopustil sexuálního zneužívání, by neměl znovu v církvi působit. Jen pro zajímavost: z kněžské služby už bylo po celém světě od roku 2001 propuštěno více než 2 700 kněží.

Dnes je velkým tématem zodpovědnost biskupů a ostatních představených v církvi, tedy těch, kteří o zneužívání věděli a nepodnikli potřebné kroky k tomu, aby ochránili oběti a zajistili řádné vyšetření případů. Několik biskupů již muselo opustit svá místa nebo dobrovolně rezignovalo. Koneckonců z reakcí obětí vidíme, že nejvíce se hněv zneužívaných obrací právě vůči zodpovědným představeným v církvi, kteří věděli, a nekonali. Postavili totiž různé podružné důvody před potřeby obětí, což je zcela proti pravidlům, která se Vatikán snaží prosadit. Nehledě na to, že takový postup je zcela proti evangeliu.

V kanonickém právu existuje ustanovení o odstranění z biskupského úřadu, popř. o uvalení trestu na biskupa v případě, že ten zanedbá své povinnosti, v důsledku čehož dojde ke škodě jiné osoby (srov. kán. 193, § 1, a kán. 1389, § 1 CIC). Papež František tuto otázku detailněji specifikoval ve svém motu proprio „Come una madre amorevole“ z roku 2016. Zde výslovně jmenuje vážné zanedbání povinností ve věci zneužívání nezletilých jako důvod k odvolání z úřadu diecézního biskupa.

Je třeba také upozornit, že nejvíce dětí a dospívajících je zneužito v rodinách svými příbuznými, v okruhu blízkých rodinných přátel či v různých organizacích, včetně škol. Mimo církev tvoří 70 % – 80 % obětí děvčata, v církvi naopak 80 % – 90 % zneužitých tvořili chlapci, což odpovídá statistikám, které ukazují, že dívky jsou spíše zneužívány v domácím prostředí, zatímco chlapci v různých organizacích. V případech zneužití duchovními se jednalo především o starší, dospívající děti. Agresory tedy přesně vzato nelze označit za pedofily, nýbrž efebofily.

Dopady na oběti

Průměrný věk kněží, kteří zneužili poprvé nějaké dítě nebo dospívající(ho), se pohybuje kolem 39 let, což je vyšší věk než v ostatních složkách společnosti, kdy se jedná o věk 25–30 let. Jedním z možných vysvětlení je, že v tomto věku dochází k jistému vyprchání nadšení, ke krizi středního věku. Původní energie a hodnoty ztrácejí svoji sílu a duchovní podléhají svým temným stránkám, které nedořešili během základní formace, nebo které nezachytila formace celoživotní.

Dalším specifikem je dopad, který má zneužití duchovním, řeholníkem nebo řeholnicí na spirituální a náboženský život oběti. S mnohem větší silou tam vstupuje obraz Boha a jeho autority, na jehož utváření se podílí duchovní svým postavením ve společenství. Oběť se pak necítí být zrazena jen konkrétním člověkem, ale i Bohem a celým společenstvím – a to zvláště v případech, kdy se církevní autority snažily tyto zločiny zakrývat ve snaze udržet dobré jméno církve. Nezřídka tito lidé ztrácejí důvěru v církev i v Boha a bojují s ohromnými problémy v náboženském životě. V konečném důsledku se ukazuje, že tento přístup způsobil více bolesti než pravda, která mohla osvobodit a zachránit mnohé oběti.

Nejlepší prevencí je o tomto tématu mluvit tak, aby děti i dospělí věděli, že se to může stát a že to není vina oběti. Oběti potřebují kolem sebe blízké, kteří jsou ochotni je vyslechnout, aby věděly, že se svým trápením nejsou samy. Existuje dostatek veřejně dostupných materiálů, které mohou pomoci dospělým získat informace, jak o této problematice mluvit s těmi, kdo byli zneužiti.

Mýty a pověry

Jak nejlépe pomoci? Mluvit o této problematice a nechat se poučit. Existují například mýty o zneužívání dětí, které se stále opakují. Například že je to velmi řídký jev. Přitom se ukazuje, že s nějakou formou zneužití nebo obtěžování se setkalo do své dospělosti skoro 40 % žen. Nebo se říká, že prý jde o jednorázovou záležitost. Pravdou však je, že zneužívání většinou trvá nějakou dobu. Podle jiné pověry má být zase pachatelem nějaký zvláštní člověk, monstrum, které je snadné okamžitě poznat. Ve skutečnosti ale mají pachatelé většinou výbornou sociální image a mnozí známí by za ně dali ruku do ohně, že by nic takového nikdy neudělali.

Co se týká prevence zneužívání duchovními, církev klade velký důraz na základní formaci v seminářích a kvalitní celoživotní formaci. V rámci formace nových duchovních se dbá na větší lidskou zralost kandidátů, a to také v psychosexuální oblasti tak, aby byli schopni autenticky prožívat svou sexualitu ve spojení se závazkem celibátu, který klade na kandidáty zvláštní nároky. Seminaristé se setkávají s tematikou zneužívání dětí v rámci studia a formace v semináři: aby jí rozuměli a byli schopni pomoci obětem. Doufám, že i v rámci farností budou probíhat různé přednášky na tato témata, aby se církev stala místem, kde oběti najdou pomoc.

Na závěr bych rád zdůraznil, že drtivá většina duchovních nikdy žádné dítě sexuálně nezneužila. Svatý Pavel říká, že těm, kdo milují Boha, vše napomáhá k dobrému. Doufám, že tato krize související se zneužíváním pomůže k tomu, že budeme schopni lépe pomoci obětem, a to i za hranicemi církve. A můžeme společně hledat cestu k uzdravení.

Autor je premonstrátský kněz, zabývá se problematikou sexuálního zneužívání v církvi

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články



Aktuální číslo 7 12. – 18. února 2019

Ve jménu Boha nelze vést války

Svatý otec ve Spojených arabských emirátech podepsal Deklaraci o lidském bratrství s vrchním imámem káhirské mešity al-Azhar Ahmedem at-Tajíbem, autoritou sunnitského islámu.…

celý článek


Bombastickým vikářem nebudu

V poutním chrámu Panny Marie na Vranově byl 4. února uveden do služby generálního vikáře brněnské diecéze pomocný biskup Pavel Konzbul.

celý článek


Do Lurd dnes míří i zdraví

Lurdy zahájily Bernadettin rok. Tamní diecéze chystá ke cti mladé vizionářky pouť, mezinárodní cestu relikviáře, ale i muzikál a film.

celý článek


Odmítněme nálepkování v církvi

Stejně tak jako se v politice proti sobě vymezují konzervativní a liberální strany, jsme v dnešní době svědky toho, že se katolíci – většinou sami mezi sebou – různě nálepkují.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay