Ivančena nikdy neosiří

Vydání: 2008/20 Mateřská dovolená - odpočinek, nebo zátěž?, 13.5.2008

Příloha: Doma

Třináctileté Lucii Harazimové se trochu chvěje hlas trémou. Když říká, že skládat skautský slib na Ivančeně je pro ni velká čest, vůbec to nezní jako fráze. Lucka si tu chvíli, kdy v sobotu 26. dubna přijela do Beskyd se svým 6. oddílem Ostříži z Velké Kraše na Jesenicku, už bude pamatovat do konce života. „V oddíle jsem pět let. Do Beskyd jsem přijela poprvé. Poprvé jsem i na Ivančeně. A hned tu můžu skládat slib. To je úžasné!“ svítí Lucii oči.
„Já sem chodil už za totality se svým tátou. Byl jsem taková otcova pojistka. Vždycky, když se objevili policajti, lehl jsem si na zem a brečel. A oni nás raději nechali být,“ vzpomíná na dramatické výstupy na Ivančenu v době totality Marek Matýsek, který letos přišel se svou ženou a synem. Ivančena s narůstající kamennou mohylou se za komunistické totality stala symbolem odporu proti nesvobodě. Ať dělala oficiální moc, co chtěla, tradici se jí zlomit nepodařilo. Těžko mohla perzekuovat turisty za to, že chodí po horách s kameny v batohu. A tak aspoň tichý odpor komplikovala, co to šlo. „Ideály skautingu jsou stále stejné. Ale tehdy sem chodilo jen to zdravé jádro. Teď se akce stává podle mě trochu moc masovou. Ale na druhou stranu je dobře, že se odkaz Ivančeny tak šíří už pomalu do celého světa, že ho za svůj berou i mladí,“ polemizuje Marek Matýsek.
Demonstrací touhy po svobodě se stala pouť na Ivančenu v době Pražského jara v roce 1968. To se na vrcholu sešlo na tisíc lidí, především trampů. Letos bylo podle odhadu organizátorů účastníků tradičního výstupu nejvíce v historii. Prý přišlo na 3 500 skautek, skautů a jejich příznivců. Akce totiž dostala celostátní rozměr. „Letos jsme prostřednictvím skautského ústředí připravili celostátní mediální kampaň. Myslíme si, že Ivančena svým rozsahem překračuje hranice kraje, je to záležitost Junáka jako celku,“ vysvětluje Rostislav Přidal z frýdecko-místeckého skautského oddílu, který letos výstup pořádal.
Do Beskyd zamířily autobusy z celé republiky. Někteří účastníci dorazili na otočku, další strávili v Beskydech celý víkend. „O Ivančeně jsme se dočetli v komiksovém junáckém časopise, tak jsme se sem vypravily. V Beskydech jsme poprvé a moc se nám tu líbí. Spíme ve školní tělocvičně v Frýdlantu nad Ostravicí,“ prozradila Marie „Šídlo“ Metelková, která dorazila na sever Moravy s osmi děvčaty z dívčího oddílu v Pardubicích.
Ale ne všichni jsou změnou atmosféry tradičního výstupu nadšeni. „Možná jsem poznamenaná tím, že mám k Ivančeně silnou citovou vazbu, ale mně se ta změna z pietní akce na masovou, skoro komerční, vůbec nelíbí,“ říká Milena „Míša“ Mužíková, která se výstupů účastní už mnoho let. Na Ivančeně také skládala v roce 1972 svůj slavnostní skautský slib. „Tehdy to pro mě byla velká událost. Ale co mohou při slibu cítit dnešní mladí, když je kolem nich takový humbuk?“ Nelíbí se jí současný styl, mračí se nad prodejními stánky, které se objevují na trase výstupu, i nad zcela nepochopitelným stanem pro účastníky zařazené do jakési výlučné sorty VIP. Také letos se našli borci, kteří se nespokojili s ledajakým šutrem dopraveným na vrchol. Šest kluků z chlapeckého oddílu Strážci světla z Kopřivnice přitáhlo na vrchol snad šedesátikilový kámen, který organizátoři dokonce odmítli pustit na váhu, aby se nezničila. „Chodíme na Ivančenu od roku 1991, kdy náš oddíl po skončení totality obnovil činnost,“ potvrdil jeden ze siláků Zdeněk „Zmrzlík“ Bohumínský. Mohyla dnes zabírá 12 metrů do délky, 5,5 metrů do šířky a 3,5 metrů do výšky. Tvoří ji kameny opravdu z celého světa a dokonce i z měsíce. Ten v sedmdesátém roce poslal Neil Armstrong. V devadesátých letech museli dokonce skauti domluvit firmu, která mohylu přestavěla a zpevnila. „Myslím, že nás v příštích několika letech čeká něco podobného,“ říká Rostislav Přidal. „Podle mého názoru by nebylo šťastným řešením říct lidem, aby další kameny nenosili, protože by se mohyla mohla zřítit. Byla by škoda ukončit tak úžasnou tradici,“ domnívá se Přidal a potvrzuje, že krajská rada Junáka jedná s obcí Malenovice, že mohylu převezme do své správy a bude o ni pečovat. Když byla v roce 1996 mohyla přeskládána, posvětil ji biskup ostravsko-opavské diecéze, skaut, bratr František Václav Lobkowicz. Také tuto dubnovou sobotu sloužil na Ivančeně tradiční mši. „Co je v nás dobré, to vydrží,“ řekl Lobkowicz, když připomínal osudy mohyly za totality. Apeloval na skauty, aby žili tak, že by mohli být mladým příkladem, ať to nejsou jen hvězdy jako Madona nebo Ewa Farna. Na všechny se obrátil, ať si přestanou stěžovat, jak je vše kolem špatné, a místo toho učiní něco dobrého. Vždyť důležitým úkolem skauta je udělat denně aspoň jeden dobrý skutek. „Já jsem dnes vykonal hned několik dobrých skutků. Kdykoliv mě při výstupu někdo došel, tak jsem ho s radostí nechal předběhnout,“ pobavil nakonec F. Lobkowicz početné přítomné.
Pak Ivančena opět osiřela. Na parkovišti už nestojí chlapík, který vybíral 40 korun za parkování, zmizelo i těch několik prodejních stánků. Ale přicházet budou další lidé. Dorazí po modré turistické značce, jež vede přes Malchor a Kykulku. Nebo z Pražma po červené přes Kyčeru ... Možností je mnoho, a tak se zdá, že Ivančena je jakýmsi středobodem Moravskoslezských Beskyd. A připomíná, že zlomit lidskou vůli a touhu po svobodě je nemožné ani za cenu života.
Ivana Gračková



Ten příběh znají na Ivančeně všichni. Je to příběh osmnácti skautů popravených v nedalekém Polském Těšíně na konci 2. světové války. To na jejich památku se od roku 1946 na Ivančeně, jednom z beskydských vrcholů, postupně kupí dnes už neuvěřitelná kamenná mohyla, která všem kolemjdoucím připomíná sílu nezlomného lidského ducha.
Skauti 1. oddílu Moravská Ostrava se za 2. světové války nejprve snažili podporovat rodiny vězněných vojáků, sháněli léky, potraviny i dokumenty. Do Beskyd vozili partyzánům zprávy o německých plánech obrany Ostravy. Aby snížili riziko odhalení, znali se mezi sebou vždy maximálně tři členové odbojové organizace. Významnou schránkou k předávání informací bylo tábořiště Chladná voda v Beskydech. Třetího dubna 1945 zatkli gestapáci jednoho z odbojářů Milana Rottera. A pak hned další. Popraveni byli až o tři týdny později. Předtím byli vyslýcháni a mučeni. Dokonce i jejich kat Willi Kampf o nich prohlásil: „Umírali klidně, bez křiku, jako praví hrdinové.“ Jejich kamarádi na ně nezapomněli. Šestého října 1946 vztyčilo pět členů nového 30. ostravského oddílu na Ivančeně prostý dřevěný kříž, postavili tehdy ještě malou mohylu z kamenů. V prázdné láhvi umístili vzkaz, aby každý, kdo půjde kolem, přinesl k uctění památky mrtvých další kámen. Jistě netušili, jakou tradici v té chvíli založili. Poblíž mohyly dnes stojí pilon s prostým textem. Jsou na něm i jména pěti ostravských skautů Vladimíra Čermáka, Vladimíra Pacha, Otty Kleina, Quida Němce a Milana Rottera.
Sdílet článek na: 

Sekce: Doma, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay