Ignác z Loyoly – světec i dnes aktuální

Vydání: 2018/30 Richard Rohr: nezahořknout, 24.7.2018, Autor: Jan Regner

Příloha: Perspektivy 30

Poslední červencový den si v katolické liturgii připomínáme osobnost sv. Ignáce z Loyoly. O zakladateli Tovaryšstva Ježíšova a neúnavném bojovníku za šíření víry koluje mnoho smyšlenek, a snad i proto některé tento muž přitahuje, jiné odpuzuje.


Sv. Ignác z Loyoly, zakladatel jezuitů, ve vyobrazení malíře Petera Paula Rubense. Repro KT


Není tu místo k tomu, abychom rozptylovali tyto mýty. Pokusíme se spíš najít odpověď na otázku, zda je tento baskický mystik pouze výraznou postavou v učebnicích církevních dějin, nebo zda ho můžeme pokládat za osobnost, která může promluvit i k dnešnímu člověku a do současné doby.

Cenný plod za vysokou cenu

K nejdůležitějším Ignácovým odkazům patří pravidla duchovního rozlišování. Papež František, který věrně žije spiritualitu světce z Loyoly, často mluví o důležitosti tohoto umění. Podle jeho slov je třeba vždy vnímat a správně rozeznávat, co se děje v našem srdci a co se nás nejvíc dotýká. „Je to duch Boží, který mne vede, abych sloužil druhým, anebo duch světa, který krouží kolem mne, mojí uzavřenosti a mého sobectví,“ ptá se papež-jezuita.

Schopnost duchovního rozlišování je umění, které vede k dobré volbě. Ignác tento cenný plod získal za vysokou cenu. První krůčky na této cestě učinil během dlouhé rekonvalescence na hradě Loyola po těžkém zranění, které utržil při obraně Pamplony před francouzským vojskem. On, který se tehdy rozhodně nemohl chlubit čistým trestním rejstříkem, vášnivý milovník rytířských románů byl z nudy přinucen číst jediné, co na rodném hradě bylo k mání – čtyřsvazkový Život Kristův od Rudolfa ze Saxonu a Legendu aureu Jakuba de Voragine. Udělal přitom velký objev. Když snil o způsobech, jak si získat přízeň jisté vysoce postavené dámy, cítil sice krátkodobé potěšení, ale jeho nitro pak bylo vyprázdněné a skleslé. Když ovšem četl o životě svatých a uvažoval o tom, že by i on mohl jednat podobně, jeho srdce plálo a radost v něm zůstávala i posléze.

Tehdy se vydal na pouť do Svaté země, a jak vypráví s jistou mírou ironie ve své autobiografii, hned na začátku této cesty udělal další důležitý poznatek v duchovním rozlišování. Během putování se setkal s Maurem, s nímž se rozcházel v pohledu na Marii, Kristovu Matku. To Ignáce popudilo a jako horlivý konvertita uvažoval, zda by si to s ním neměl vyřídit jako „chlap s chlapem“. A zatímco o tom přemítal, nebyl si jist, jak by se měl v dané situaci zachovat. Na rozcestí tedy povolil uzdu své mule s tím, že pokud se ona vydá po stezce, po níž cestoval onen muž, bude to Boží výzva k tomu, aby ho dostihl a ztrestal za rouhání. Naštěstí – pro Maura i pro horkokrevného poutníka – si mula vybrala jinou cestu. Ignác si záhy uvědomil, jak malicherné bylo toto jeho jednání. Během dlouhého čekání na loď do Svaté země, kdy se uchýlil do poustevny v Manrese, prožíval velké duchovní útěchy a neútěchy. Právě v této laboratoři ducha byl Ignác proměněn a stal se skutečným mystikem. Vypozoroval přitom, že v něm působí jak Boží duch, tak i „nepřítel lidské přirozenosti“. Pochopil, že ten, který usiluje o růst v dobrém, je na této cestě Božím duchem povzbuzován, ale „nepřítelem lidské přirozenosti“ pokoušen a odrazován.

Ve svých pravidlech duchovního rozlišování (lat. discretio spirituum) pak Ignác své postřehy zachytil a nabídl tak praktický nástroj pro všechny, kdo v duchovním boji hledají orientaci. Zároveň se tato pravidla stala důležitou pomůckou pro správnou volbu životního povolání. Ignác však upozorňuje, že rozhodování musí předcházet čistý úmysl. Jen vnitřně svobodný člověk může učinit dobrou volbu a pouze čiré lidské nitro je schopné uslyšet Hospodinovo volání.

Nacházet Boha ve všem

Důležitým světcovým odkazem je také umění hledat a nacházet Boha ve všem. Tomu Ignác učil své společníky a později i všechny, kteří si tuto spiritualitu zvolili. Pro něj neexistovala často proklamovaná demarkační linie mezi profánním a sakrálním. Jak nám ukazuje svojí „mystikou všednosti“, vše křičí Boží přítomností. Stvoření, dějiny Božího lidu i osobní příběh každého z nás – všude se můžeme setkat s Pánem našich životů.

K této spirituální virtuozitě světec vede především ve své Kontemplaci k nabytí lásky (uzavírající Ignácova Duchovní cvičení). Ta však zjevně není jen nějakým jednorázovým aktem, ale spíše novým životním postojem, mostem mezi obdobím duchovních cvičení v ústraní a obyčejným všedním životem.

P. JAN REGNER, SJ. Autor je jezuitský kněz a teolog, působí v Akademické farnosti Olomouc

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Perspektivy, Přílohy



Aktuální číslo 3 15. – 21. ledna 2019

Panamské Jezulátko přivítalo Čechy

Panama přivítá na Světovém dni mládeže 22.–27. ledna více než 200 tisíc mladých lidí ze 155 zemí světa. Na místě jsou už čeští poutníci se dvěma biskupy.

celý článek


Tři králové v bance i v Senátu

Do Tříkrálové sbírky se stále častěji zapojují i firmy. Většina z nich zve koledníky, které vyšle Charita. V České spořitelně uspořádali sbírku sami zaměstnanci.…

celý článek


Jan Palach: Jak reagovala církev?

Palachův čin otřásl celou tehdejší společností. Reagovali na něj i představitelé církve – a to jak domácí, tak i světové.

celý článek


Karmelitky si staví klášter

Sestra karmelitka se zednickým kladívkem, kolečkem či za volantem traktoru. Takové obrázky lze spatřit v Drastech, osadě nedaleko Prahy. V prostorách bývalého statku tu roste…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay