Homosexualita jako úděl i jako politikum

Vydání: 2014/12 Halík získal „náboženskou Nobelovku“, 19.3.2014, Autor: Petr Příhoda

Příloha: Perspektivy

Téma homosexuality je neustále mediálně přítomno, a nejen u nás. Přitom je jeho přítomnost jaksi nepřemýšlivá. Spíše jde o potenciální spouštěč polemické odezvy pranýřující „nekorektnost“. Proto se o tom raději mlčí. Pokusme se přesto o zamyšlení – tím spíše, že nejde o téma jednolité, nýbrž o průsečík více problémů. Každý má těžiště jinde.

„Pohlavní orientace není dílem svobodné volby – rodíme se jako chlapečci a holčičky,“ píše v článku Petr Příhoda. Ilustrační snímek Jozef Sedmák

Francouzský parlament zhruba před rokem schválil status sňatků osob stejného pohlaví. Protestní demonstrace, sice početné, tomu nezabránily. Tento trend pozorujeme ve všech zemích, jimž říkáme vyspělé. Kde je zdroj oné vytrvalé snahy, která v různých zemích mění jejich právní řád v tom smyslu, že manželství už není soužitím muže a ženy, nýbrž soužitím dvou lidí? Lidí s homosexuální orientací je přitom v každé populaci malá menšina. Lze tedy soudit, že většinu tento problém nepálí, přesto je pro. Nejde o zástupný problém, který nastolují tlaky jiné povahy? Jaké? O tom se těžko uvažuje nahlas, brání tomu imperativ tzv. politické korektnosti. I běžný občan cítí, že není radno

se proti emancipačním snahám homosexuálů ozývat. Mohl by být označen za „homofoba“. Tento pojem vnesli do debat stoupenci tolerování homosexuality, aby jím diskvalifikovali své odpůrce. Je to tedy termín bojový, navíc mnohoznačný.

Co všechno je „homofobie“

V mediálních polemikách je za typického homofoba pokládán ten, kdo se netají odporem k homosexualitě, neboť ji pokládá za nebezpečnou zvrhlost, a je ochoten se projevit slovní i fyzickou agresí. Zpravidla je to muž. Takových je dost. Zejména mezi tzv. pravicovými extremisty, ale nejen tam. Z homofobie jsou však obviňováni rovněž ti, kdo zaujímají k fenoménu homosexuality klidnější postoj, ale odmítají ji – především za sebe a své děti – jako životní orientaci. Existuje totiž „prvoplánový“, tedy spontánní emoční odpor k homosexualitě a homosexuálům. Známe ho zejména u adolescentů, kteří se profilují heterosexuálně, ale jsou dosud mentálně nezralí, svou sexualitou nezcela jistí a setkání s homosexualitou, reálné či fantazijní, vnímají jako ohrožující. Je to „přirozená“ obranná reakce, za niž je nelze vinit.

Někteří si ji uchovávají i do pozdějšího věku. Záleží na tom, jak s ní naloží. Její pohrdavá či nenávistná podoba je nepřijatelná, protože hrubě odporuje důstojnosti lidské osoby, která přísluší každému, i homosexuálovi. Mentálně i sexuálně zralý muž nemá potřebu se bránit, ale i v něm – setká-li se s vtíravými projevy homosexuality – se může probudit homofobie jeho mladých let.

Pohlavní zrání je složitý a zranitelný proces. Ponechme stranou jeho tápavost, případnou nedotaženost, jeho karamboly, jakož i to, že ženy se většinou cítí homosexualitou méně ohroženy (spíše je zraňuje mužská sexuální agresivita). Významnou okolností je, domnívám se, fakt, že pro heterosexuálně založeného muže je mužská homosexualita nejen ohrožením, ale i bytostně nesrozumitelnou jinakostí.

Homosexualita jako úděl

Odhlédněme tedy od „přechodných forem“ sexuálního chování a hleďme si homosexuality jako trvalé dispozice – čili sexuální orientace. Je menšinová, týká se (odhadem) přibližně pěti procent populace. Je třeba otevřeně říci, že její příčiny neznáme. Jsou teorie biologické i psychologické, ale žádná se plně nepotvrdila. Asi jde o celý kontext příčin, my mu ale nerozumíme. Homosexualita bývala pokládána (někde dosud je) za zločin, poté za amorální volbu. Víme však, že se u jednotlivců prosazuje spontánně, neodbytně a že oni tím většinou trpí. Cítí, že to není „normální“, což jim potvrzuje i odmítavý postoj okolí. Tím spíše jsou-li odmítáni také vlastní rodinou. Někteří tím trpí celý život. Jiní se s tím ve snaze o sebepřijetí bolestně smiřují, ale nakonec si vytvoří nové prostředí stejně orientovaných. Stává se i to, že takový člověk v sobě homosexuální tíhnutí potlačí, vsadí na heterosexualitu a založí rodinu. Také se stává, že se později u něho homosexualita prosadí. Přes všechny rozpaky proto docházíme k závěru, že homosexualita není dílem svévolného („svobodného“) rozhodnutí, že tito lidé „za to nemohou“.

Je to nemoc? Porucha? Například podle Freuda jde o důsledek fixace, ustrnutí ve vývoji. Ale sami psychoanalytici od jeho pojetí rezignovaně ustoupili. Ani hloubkovou psychoterapií se totiž tuto orientaci nedaří ovlivnit. Proti „nemoci“ protestují sami homosexuálové. Jejich orientace je sice menšinovou jinakostí, ta prý jim však nebrání vést život stejně plnohodnotný jako ten většinový. Umožňuje jim poznat, co pokládají za skutečnou lásku, jakou jinde nepoznali. Co jim však život podstatně ztěžuje, je většinové odmítání homosexuality jako takové. Existuje i u lidí, kteří usilují o toleranci, v níž není ani stín pohrdání. To se nedaří, mezi většinou a menšinou panuje i v takovém případě jistý odstup.

Vzepřít se osudu

Lze rozumět snaze homosexuálů vymanit se z tohoto omezení a nastolit poměry, které by nezraňovaly jejich sebeúctu. Tak vzniklo jejich emancipační hnutí, které usiluje o organizovanost a z něhož se v posledních dekádách stalo významné politikum. – Už byla řeč o „homofobii“ a jejích různých pohnutkách. Ve hře je však okolnost, která má ráz fatální danosti. Tou je intuitivní vědomí, že je cosi jako lidská přirozenost. Existují sice snahy tento pojem relativizovat, narážejí však na nesporný fakt, který se týká základní biologické charakteristiky (nejen) lidského druhu. Aktivisté onoho hnutí by rádi sebe i nás přesvědčili, že homosexualita není než variantou normy, stejně jako například barva pleti, leváctví apod. Jenže pokud jde o předávání života, vsadila posléze „příroda“ (lze nahradit slovem „Stvořitel“, případně „Evoluce“) na pohlavní dimorfismus, svěřila je jedincům dvojího odlišného pohlaví, což platí i o lidech. S tím však není homosexualita ve shodě, proto ji nelze pokládat za pouhou variantu normy.

V polemikách se s významy pojmů zachází libovolně. Jsou účelově rozostřovány či zaměňovány. Ve vážně míněné debatě by měly být respektovány, zejména jejich rozdíly. Na místě je tu umění (respektive ochota) rozlišovat. Na příkladu „homofobie“ je vidět, jak jsou odlišné pohnutky a představy „házeny do jednoho pytle“. Podobně rozlišujme vztah k homosexuálům a homosexualitě a postoj k jejich emancipačnímu hnutí, jeho argumentaci a jeho praxi. Jsou to dvě odlišná témata. Ve druhém případě bychom měli nedbat „politické korektnosti“ a namítat, máme-li co.

Hlasatelé zmíněné emancipace předkládají své pojetí člověka (jeho „přirozenosti“), které odporuje našemu poznání; vnímáme je proto jako nepravdivé. – Tvrdí, že pohlavní orientace je dílem volby, o jejíž svobodu má společnost usilovat. Například prezentovat nezletilým, že si mohou „svobodně vybrat“. Těžko souhlasit, neboť se rodíme jako chlapečci a holčičky (nečetné výjimky lze právem pokládat za patologii). Jde tu o biologickou predeterminaci, byť nikoli absolutní, která onu svobodu velmi problematizuje. Že se někdy psychologicky neprosadí, je jiné téma. – Stejnopohlavní pár je jinak disponován k rodičovství, vlastně indisponován. Pokud o ně usiluje, činí tak způsoby „nestandardními“, což má své důsledky. V takovém páru se prý často dostane dítěti více lásky než od dvojice matky a otce. To sice bývá pravda, ale ne proto, že by ta konstelace byla obecným optimem, nýbrž proto, že je někdy pro dítě šetrnější. Rozvratů „klasické“ rodiny v západní společnosti valem přibývá, je to závažný problém. Opět: jiné téma. Z toho však neplyne, že by argumenty proti „ideologii“ emancipace homosexuálů ztratily platnost.

Společenské důsledky

Emancipační snaze homosexuálů lze rozumět, její zdůvodňování ovšem přijmout nelze. Ten problém nemá „čisté“ řešení, které by ho odstranilo. Nezbývá než ho přijmout jako danost a skoncovat s morálním odsuzovánímhomosexuality jako takové. Učinil tak i současný papež. Tím ale nemizí těžkosti s pastorací „praktikujících“ homosexuálů. Církev nemůže připustit – z důvodů nikoli dogmatických, nýbrž čistě racionálních – že párové stejnopohlavní soužití je rovnomocné manželství muže a ženy. To snad nahlédnou i nevěřící, pokud odolají sugestivitě tvůrců veřejného mínění. Proč jí ale tolik podléhají? Odkud se bere politický tlak, který přistupuje na neobhajitelné požadavky menšinového hnutí a úspěšně prosazuje změny právního řádu v tzv. vyspělých zemích?

Částečné vysvětlení snad skýtá fakt, že emancipace homosexuálů ve své stávající podobě je jen součástí širšího trendu, tedy i důsažnější „společenské objednávky“. Tou je přání nově definovat rodinu, a nejen ji, ale i další předpoklady považované dosud za konstantní. Jinou součástí téhož trendu je například radikální feminismus (i zde je třeba rozlišovat: zkoumání přehlíženého ženského pólu lidského bytí je něco jiného než „dekonstrukce“ poslání muže a ženy; opět dvě různá témata). Společným jmenovatelem těchto i dalších proudění je snaha relativizovat některé zkušeností potvrzené představy (například význam dominantní kultury, z čehož vyrůstá ideologie multikulturalismu), zpochybnit vžité autority a vžitá tabu a zrušit některé regulace (například péči státu o mravnost čili cenzuru). A to vše ve jménu nejasně pojaté svobody.

Odkud se bere tento výrazný sklon „ducha doby“, o tom existuje množství úvah, leckdy fundovaných. Patří k nim papežské encykliky. Nám pak nezbývá než poukazovat na jeho destruktivitu a trpělivě snášet výčitky a odsudky „liberálů“.

Jak by měl reagovat osvícený rodič, když se mu dítě svěří se svým homosexuálním cítěním? Nejspíš bude zaskočen. Pocítí i smutek, protože si uvědomí, že jeho dítě to nebude mít v životě snadné; asi nebude mít vnoučata. Přesto by měl mít nadále své dítě rád.

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

Výhrady k článku svo.josef 24.3.2014 16:31
vztahy,tolerance Vladimír F. 23.3.2014 07:44

Zobrazit vše Zobrazit vybrané

Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 31 26. července – 1. srpna 2016

Předseda Francouzské biskupské konference: Cílem této války jsou křesťané i muslimové

AKTUÁLNĚ: Zahajovací bohoslužba Světového setkání mládeže v Krakově, které se zúčastnilo v dešti na 200 tisíc lidí, se nesla v památce toho rána zabitého francouzského…

celý článek


Mladí Češi vyrazili za papežem

Spoustu radosti, obrovskou polskou pohostinnost i chvíle v usebranosti při návštěvě bývalého koncentračního tábora v Osvětimi zažívají v Polsku statisíce mladých lidí…

celý článek


Cesta z egoismu, či duchovní nemoc

Věřící člověk snadno nabude dojmu, že je dobré vyhovět druhým, pomáhat, i když na to třeba zrovna nemá úplně čas a síly. Vždyť kolik lidí se vydalo pro druhé a…

celý článek


Dotazník KT

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay