26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Holé ruce mám, pot, krev dám za vás…

10. 6. 2014

|
Tisk
|

František Kolouch často zahajoval psaní své knihy o Josefu Hlouchovi čtením z jeho Minutěnky.Snímek Aleš Masner

Vydání: 2014/24 Polští lékaři hájí svobodu svědomí, 10.6.2014, Autor: Miloš Doležal

Příloha: Perspektivy

Hlouchův život byl jednou velkou obětí.
Mezi nové historické monografie, které se dotýkají historie pronásledované církve v padesátých letech minulého století, bezesporu patří kniha Milion duší, věnovaná životním osudům českobudějovického biskupa Josefa Hloucha (1902–1972). Jejímu autorovi, pedagogovi a publicistovi Františku Kolouchovi, jsme položili několik otázek.
Proč jste se rozhodl napsat monografii o českobudějovickém biskupovi Josefu Hlouchovi? Biskupský úděl je často spojen s úřadem, a tedy s jistou oficiálností a reprezentativností. V čem je podle vás Hlouchův život zajímavý pro jeho životopisce?

Už na vysoké škole jsem se zabýval osudy pražského arcibiskupa Josefa Berana a to mne přivedlo i k Josefu Hlouchovi, který s ním společně trpěl v internaci. Začal jsem o něm shromažďovat archivní materiály a vzpomínky pamětníků. A pak přišel rozhodující impulz. Při návštěvě pamětníků na Moravě jsem také navštívil neteř a příbuzné biskupa Hloucha, rodinu Zbořilových v Brně. Při vzpomínání a prohlížení starých fotografií a korespondence jsem byl požádán, zdali bych o Josefu Hlouchovi nevydal svědectví v podobě uceleného životopisného díla. Neváhal jsem a okamžitě se pustil do práce. Hlouchův život byl pro mne nejdříve zajímavý jen v kontextu doby, ve které žil, především období protektorátu a komunismu, ale postupně mě stále více přitahovala samotná jeho osobnost. Fascinovalo mě, jak tento jemný a citlivý člověk s velkými zdravotními problémy dokázal tak dlouho vzdorovat aroganci komunistického režimu.

Jako historik jsem samozřejmě přistupoval k osobě biskupa Hloucha s odstupem a objektivitou, ale nebylo to snadné. Nestudoval jsem jen archivní materiály a vzpomínky pamětníků, ale i jeho knihy a teologické studie. Často jsem své psaní zahajoval otevřením jeho známé Minutěnky. Byly to tři roky strávené s pokorným chlapcem z chudé, početné rodiny, studentem a bohoslovcem, pokrokovým teologem a pedagogem, biskupem a také vězněm komunistického režimu.

V dětství zlobil jako každý normální vesnický kluk, ale po odchodu do chlapeckého semináře v Kroměříži se postupně proměnil. Chudoba ho naučila pokoře a askezi. Stal se z něho člověk vzdělaný, velmi citlivý. Měl velkou úctu k Panně Marii a k eucharistii. Jako kněze a teologa ho trápila problematika odpadlictví od církve. Byl také velmi pokrokový, podporoval aktivně Katolickou akci a na sklonku života se otevřel i změnám Druhého vatikánského koncilu. Vždy se snažil pomáhat celé své velmi početné rodině. Byl hodně sečtělý, uměl několik cizích jazyků. Rád hrál na housle a harmoniku. Miloval poezii a hudbu, například Mozartovo Ave verum či Schubertovo Sanctus a Te Deum.

Ano, k poezii a krásné literatuře měl opravdu velmi vřelý vztah. Snad pro její schopnost a možnost oslavit Boha. I v době své internace si dopisoval například s Jakubem Demlem, který mu věnoval svou pašijovou báseň Koniklec. Ve své úctě k Panně Marii si rozuměl s básníkem Václavem Renčem. Ten biskupa Hloucha hluboce ocenil mimo jiné za rekonstrukci českobudějovické katedrály sv. Mikuláše v duchu koncilových reforem. Biskup Hlouch, nezlomen po osmnáctileté internaci, tehdy projevil velký umělecký cit. Tyto schopnosti rozvinul i při stavbě kláštera na Lomci. Samotné provedení pak svěřil staviteli Zdeňku Jiráňovi.

Biskup Hlouch byl teolog a pedagog. Uvědomoval si důležitost výchovy a vzdělání. Do roku 1947 působil na Cyrilometodějské fakultě v Olomouci coby docent pastorální teologie. Následně se jako biskup účastnil jednání mezi biskupy a komunistickou mocí. KSČ chtěla vytvořit z římskokatolické církve Svazy českých a slovenských katolíků a pak církev národní, podřízenou státu a oddělenou od Vatikánu. Již v průběhu těchto jednání bylo likvidováno církevní školství, což biskupa Hloucha velmi bolelo. Například pět dní před volbami v roce 1948 se jednání dostala do slepé uličky pro Plojharovu suspenzi a vypadalo to, že nebude včas povolen zápis žáků do církevních škol; a právě Josef Hlouch inicioval další jednání. Avšak po uzavření těchto škol, likvidaci katolického tisku a vyhlášení falešné Katolické akce v červnu 1949 se nekompromisně postavil proti režimu a veřejně jeho jednání odsoudil při Božím Těle na českobudějovickém náměstí.

Po Božím Těle 1949 byli všichni biskupové internováni a izolováni ve svých rezidencích pod dohledem příslušníků StB. Podle tohoto plánu, který s obdivem schválili i sovětští poradci, chtěli komunisté izolovat biskupskou hierarchii nejen od Vatikánu, ale i od diecéze – což se vládnoucí straně povedlo. Vládnoucí straně nejvíce „ležel v žaludku“ litoměřický biskup Štěpán Trochta, který jednání za biskupy vedl a zpočátku se jevil jako člověk otevřený některým ústupkům, ale nakonec i on odsoudil politiku státu. Některé požadavky státní moci byly i pro něj nesplnitelné. Byl jediným českým biskupem, jenž byl po internaci v rezidenci zatčen a na řadu let uvězněn.

Alexej Čepička, který vedl neúspěšná vyjednávání s církví, navrhl proces s pražským arcibiskupem. Ten však zamítl samotný Gottwald a nakonec nastal „pouze“ církevní proces s olomouckým světícím biskupem ThDr. Stanislavem Zelou, k němuž přiřadili „pomocníky“ biskupů (například sekretáře pražského arcibiskupa ThDr. Jana Boukala). Pražského arcibiskupa Josefa Berana, brněnského biskupa Karla Skoupého a českobudějovického biskupa Josefa Hloucha pak navíc zadržovali řadu let i mimo diecézi, po utajovaných objektech ministerstva vnitra. Biskup Josef Hlouch nesl internaci těžce nejen po fyzické stránce (trpěl častými srdečními záchvaty), ale především po stránce psychické. Režim byl v těchto internačních objektech velmi přísný. Okna byla zatřena barvou a nesměla se otevírat. V domech bylo často k zalknutí. Procházky byly jen hodinové v určeném koridoru. Dopisy a balíky chodily přes poštovní schránku v Praze. Veškerá korespondence byla cenzurována. Na návštěvu a setkání s rodinou ho vozili do Prahy v autě pod dekou. Lékařská péče byla minimální, léky přicházely se zpožděním.

Lidé žijící v obcích v blízkosti internačních objektů neměli často vůbec tušení, co se za zdmi děje. Jejich vzpomínky se týkaly především dozorců a správců objektů, kteří do blízké obce chodili, a přišli tak do kontaktu s místními. Například v Myštěvsi jsem se od místních pamětníků dozvěděl řadu informací o správci zdejšího internačního objektu důstojníku StB Františku Zitovi a v Paběnicích o Aloisu Vyšianském. Velmi milého přijetí se mi dostalo v Koclířově. Objektem, kde biskup Hlouch strávil pět let, mne provázela Hana Frančáková z Fatimského apoštolátu, který zde nyní sídlí. Bylo pro mne silným zážitkem projít se Hlouchovou oblíbenou alejí „bukovkou“.

Církevní tajemník Leo Drozdek byl vulgární, alkoholu propadlý horlivý člen KSČ, původem z Ostravy. Na své funkci si velmi zakládal a občas o sobě prohlašoval, že je „zástupce Pána Boha pro věci politické“. Cílevědomě pravidelně navštěvoval Josefa Hloucha v jeho rezidenci a kultivovaného biskupa týral několikahodinovými rozhovory a hádkami. Při těchto návštěvách mu tykal, nechal si nalévat slivovici a záměrně hodně kouřil. Věděl, že to biskupovi vadí. Odstranil jeho spolupracovníky, oddané kněze přemístil do méně významných farností. Nakonec došlo i na biskupova sekretáře P. Miloslava Vlka. Leo Drozdek nese určitě svůj díl viny na smrti českobudějovického biskupa. Určitým znamením snad je, že několik let po smrti biskupa Hloucha byl Leo Drozdek na Velký pátek ve tři hodiny odpoledne stižen srdečním infarktem a zemřel.

Plně se s tímto názorem ztotožňuji. Když odcházel z Moravy po svém jmenování do Českých Budějovic, prohlásil: „Odcházím do českobudějovické diecéze, aby tam nikdo nebyl nešťastným.“ A od toho okamžiku vše, co dělal, dělal pro diecézi. Po svém únosu z biskupské rezidence do opuštěného františkánského kláštera v Kadani napsal obsáhlou modlitbu a báseň Milion duší, kde píše: „Holé ruce mám… pot, krev dám biskupskou, za církev, za vás…“ Je niterným pohledem do biskupova vztahu k diecezánům. A tak můžeme pochopit i jeho oběť. Biskup Hlouch se stal nekrvavým mučedníkem komunistického režimu.

Důležitým odkazem biskupa Hloucha je umět odpouštět svým nepřátelům. On to uměl a všem, kteří ho trápili, říkával „nešťastníci“ a zahrnoval je do svých modliteb. Při své pastorační činnosti již tehdy naplnil slova dnešního papeže Františka: „Nebuďme lhostejní vůči utrpení druhých.“ Ve stejném duchu Josef Hlouch vybízel farníky a laiky v Hodolanech, v průmyslovém předměstí Olomouce, aby nebyli lhostejní vůči sociálním problémům nezaměstnaných, vůči kriminalitě a chudobě. Sám šel příkladem a nebyl pouze „knězem – služebníkem oltáře“, což dnešní papež odsuzuje také, ale navštěvoval vězněné, organizoval pomoc nezaměstnaným a vychovával jejich děti. Josef Hlouch podporoval jako pedagog Katolickou akci, jejímž cílem bylo vytvořit ve farnostech laické skupiny, které měly ve společnosti více prosazovat křesťanská stanoviska a ideály. Josef Hlouch varoval před socialismem a liberalismem, v němž se nachází dnešní konzumní společnost.

František Kolouch (nar. 1969) vystudoval TF UK v Praze. Specializuje se na moderní církevní dějiny. Popularizaci historie se věnuje i v rámci své profese – učitele historie.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou