Vydání: 2010/17 Kardinál Tomáš Špidlík, 21.4.2010, Autor: Jiří Kučera

Příloha: Perspektivy

Během Akce K bylo v socialistickém Československu zlikvidováno 219 řeholních domů a internováno 2 376 řeholníků, byl zabaven movitý i nemovitý majetek řeholí (u nemovitého majetku došlo k formálnímu zabavení později). Krátce po tom následovala podobně koncipovaná, ale mnohem pozvolnější akce R, která byla namířena proti ženským řádům. Akce K vešla do historie pod pojmem „bartolomějská noc českých klášterů“ či jako „barbarská noc“.

Kam vás oné osudové noci estébáci odvezli?

Do oseckého kláštera. Vezli nás v noci s ozbrojeným doprovodem, prý aby nám nikdo neublížil (smích). Ti, co nás tam hlídali, byli velice překvapeni, že jsme neprojevovali žádný smutek. Naopak, my jsme měli radost z toho, že můžeme být zase jednou jako salesiáni pohromadě. Putovali jsme totiž z jednoho místa na druhé a spolu nás bylo vždy jen několik, takhle jsme se paradoxně všichni sešli naráz, chyběli jen představení, ti byli internováni v Želivě. V oseckém klášteře jsme připravovali prostory pro ostatní řeholníky, kteří sem byli soustředěni na převýchovu asi o dva týdny později. Zatímco my jsme si z nových podmínek až tak moc nedělali, někteří jiní mniši měli problém. Věděli, co komunisté sledují, a považovali to za svůj konec. Jednou se na nás jeden cisterciák dokonce obořil: „Čemu se pořád hihňáte!“

V té době vaši představení rozhodli, že když nemůžete pracovat v normálních strukturách, „pojedete dál tak, jak to půjde“. Kdo za ním stál?

Pokud si dobře vzpomínám, zřejmě pater Oldřich Med, bratr našeho misionáře v Indii Jana. Sestavili skupinky spolubratrů, kteří se občas scházeli, vytvořili podzemní studijní struktury, zázemí pro práci s mládeží atd. Takže my jsme se oklepali a skutečně fungovali dál v omezených podmínkách. Nakonec několik desítek salesiánů bylo i tajně vysvěceno, především od „našeho“ biskupa, pozdějšího kardinála Štěpána Trochty.

Jaký vládl v Oseku režim? Trápili vás dozorci?

To ani ne. My jsme tam byli na převýchově, a tak jsme měli různá politická školení, pracovali jsme a podobně. Převýchova se ale moc nedařila. V klášteře měli estébáci úřadovnu a měli se starat o naši bezpečnost. Kromě toho bylo kolem ústavu asi pětadvacet esenbáků a ty museli měnit každý měsíc. Byli totiž za ten jeden měsíc tak vnitřně zruinovaní, že ztratili bojeschopnost a stali se nepoužitelní. Když si uvědomili, koho vlastně hlídají, přestali se na nás dívat nevraživě. Pamatuji si, jak byli překvapeni, že my vězni jsme „normální lidi“. Za mnou jeden přišel, že ho manželka pověřila, aby domů přinesl Bibli. Tak jsem jí tu Bibli poslal. Jiný zase potřeboval opravit rádio, tak jsme mu ho opravili. Takže dozorce bylo nutné vyměnit, poněvadž jsme s nimi po krátké době dokázali navázat přátelské kontakty. A také jsme začali tajně studovat, protože tam s námi byli naši profesoři, například Josef Novosad nebo Vojtěch Basovník.

Z vašeho vyprávění by ovšem člověk mohl nabýt dojmu, že v Oseku to nebylo tak zlé, že tam byla legrace a žádná drsná převýchova.

Tak to zas ne, ale přece jen se lépe vzpomíná na věci veselé a pak to tam skutečně nebylo jako ve vězení. Jednou tam přijela nějaká ministerská kontrola a správci Böhmovi důrazně vytkla, že nám na chodbách namaloval šipky, kudy můžeme chodit. Chtěl totiž zamezit tomu, abychom se setkávali. Úředníkům se to však nelíbilo a pan správce musel šipky odstranit, protože tam prý nejsme v base, ale proto, aby nás získal, převychoval a zformoval. Z toho důvodu k nám byli relativně slušní.

Jak jste vycházeli s ostatními mnichy a řeholníky?

Probírali jsme spoustu věcí. Třeba takoví salvatoriáni, kteří jsou zaměřeni podobně jako salesiáni, si uvědomili, že funkce asistentů (mladých salesiánů, kteří v rámci své praxe pracují mezi mladými v salesiánských zařízeních) je velice chytrá, poněvadž oni se ve volném čase o kluky, které měli na internátu, nestarali. Oni totiž vychovávali svůj dorost úplně jinde a ten pak přišel mezi mládež už jako hotový.

Zajímala se o vás StB? Pídil jste se po roce 1989 po tom, jestli na vás někdo donášel?

Nezajímal jsem se o to. Nicméně určitou představu o tom mám, protože mi někteří lidé řekli, že o nás tady v Kobylisích věděli estébáci úplně všechno. Osobně jsem měl ale od StB pokoj, asi proto, že když jsem byl zhruba v roce 1957 u výslechu na ministerstvu vnitra, ukázali mi korespondenční lístek, na němž byl můj podpis. My jsme si tímto způsobem dávali vědět, že jsme například složili sliby – svědci se připojili k pozdravu, a bylo to… Jenže u toho výslechu jsem svůj podpis skutečně nepoznal. Řekl jsem tedy vyšetřovateli, že dnes není problém napodobit podpis, to že musí uznat, a já si neuvědomuji, že bych to podepsal. Upřeně se mi dlouho díval do očí a pak řekl: „Člověče, vy lžete, a ani se nečervenáte!“ Od té doby mi dala StB pokoj, jevil jsem se jim asi jako nepoužitelný.

Po internaci v Oseku jste narukoval k PTP a vaše převýchova pokračovala. Co jste dělal pro propuštění z vojny?

Před Vánoci 1953 nám zničehonic oznámili, že naše převýchova skončila a že budeme propuštěni do civilu. My jsme se však necítili převychovaní, a tak jsme tomu vůbec nechtěli věřit. Odjel jsem domů do Hranic na Moravě, ale nenašel jsem tam vhodné zaměstnání. Pak jsem přes patera Josefa Pekárka sehnal zaměstnání v Praze a nastoupil ve šroubárně v Libčicích. Snažil jsem se pak dostat i na přehrady, abych byl mezi salesiány, ale nebylo mi to povoleno. Takže jsem byl tak trochu izolován. V roce 1968 jsem si podal žádost k Úklidu hlavního města Prahy, kde v té době již pracoval spolubratr Václav Komárek, později například i Miloslav Vlk nebo Kája Herbst.

Co vám práce mezi obyčejnými lidmi dala do vašeho dalšího působení?

Především to, že každou práci lze dobře zvládnout, mnohokrát jsem byl vyhlášen jako nejlepší pracovník na dílně. Ale hlavně jsem pochopil, že normální pracující člověk rád chodí do kostela, ale nemůže v něm být pořád. Kdyby kněží museli tak na dva roky do práce, bylo by to pro ně moc dobré.

Jak probíhalo tajné studium při zaměstnání?

Byla to spíš individuální příprava či samostudium z knih, které jsme si mezi sebou tajně půjčovali, většinou latinských. Mezi sebou jsme se moc nestýkali. Když jsme něčemu nerozuměli, sháněli jsme vysvětlení od našich profesorů. Ti nás pak také přezkoušeli.

Studium by ale mělo mít nějaký cíl, třeba kněžské svěcení. Počítali jste s ním? Biskupové byli přece většinou ve vězení nebo v internaci…

Náš salesiánský biskup Štěpán Trochta, který mě tajně vysvětil v roce 1967, byl v internaci v Radvanově. Jezdil však pravidelně na lékařské kontroly do Prahy. S Trochtou jsem se trochu znal už z domova, protože on jezdil do lázní Teplice u Hranic a chodíval k nám domů. Pamatuji, jak tam sedával u kamen na takové bedně… Častokrát jsem se s ním během jeho pobytů v Teplicích procházel v parku a povídali jsme si. Říkal, že ho mučili až na doraz, a když to dál nešlo, poslali ho do nemocnice, kde ho vyléčili, aby ho mohli zase týrat. Mnohokrát jsem si přál umřít, říkal Trochta.

Jak vypadalo takové tajné svěcení?

Pater Josef Kubín mi dal vědět, abych informoval Jaroslava Lanka a dovedl ho k Trochtovi, který nás v pronajatém bytě tajně vysvětil. Upozorňoval nás, abychom o tom nikde – ani doma – nemluvili, že je to nebezpečné. Říkal, že kdyby se dostal znovu do basy, nejspíš by to už nepřežil. Několik spolubratrů jsem pak k Trochtovi vedl sám, aby je vysvětil. V roce 1968 jsme moje kněžské svěcení zveřejnili a v červnu 1969 jsem nastoupil do Kobylis jako výpomocný duchovní. Tamní farníci totiž požádali konzistoř o duchovního a navrhli, aby to byl salesián.

Jak se vám dařilo pracovat s mládeží?

S mládeží jsme se v partičkách pravidelně setkávali každé dva týdny u někoho v bytě nebo tady u nás. V létě jsem s nimi ale mohl jezdit jen přes týden, na neděli jsem se musel vrátit k Terezičce, protože jsem tam musel odsloužit tři mše. Ve farnosti se postupně vytvořila taková větší skupina ochotných lidí, kteří, bylo-li třeba něco udělat, vždycky pomohli. A pracovali rádi, protože se tam vytvořilo společenství – a to bylo podstatné. Když je dobrá parta, je jedno, jestli se jde stavět lešení nebo na procházku do lesa!

Našel byste na období pronásledování církve za komunistů něco pozitivního?

Když jsem pracoval ve šroubárně a práci jsem zvládal, lidé si mě začali vážit. A to jsem jim nekázal, jen jsem poctivě pracoval. Takže svědectví prací. Druhá věc: Nikdo se mě nebál, lidé tenkrát měli strach jeden z druhého. Přišel za mnou jeden člověk a říká: „Na toho chlapa si dej pozor, ten tě podrazí…“ Za pár dní přišel ten druhý a říká: „Hele, tam na toho si dej pozor, to je nebezpečný člověk.“ Žili a mnozí dál žijí ve strachu. Když jsem přišel do šroubárny, byla tam skupina zhruba patnácti lidí – mezi nimi jeden evangelík, starý kovář. A on se na mě pořád díval a číhal, kdy ho začnu lámat. Nakonec si mě ale velice oblíbil, protože se nic takového nekonalo, nikdy jsem ho nezačal přesvědčovat. Jen jsem si ho vážil.

P. Jan VÝVODA se narodil 21. 12. 1924 v Hranicích na Moravě. V srpnu 1946 nastoupil k salesiánům do Fryštáku, o dva roky později složil první sliby a nastoupil do pražského salesiánského ústavu v Kobylisích. V dubnu 1950 internován v Oseku u Duchcova, povolán k PTP, propuštěn na konci roku 1953. V červenci 1967 přijal tajně kněžské svěcení a od června 1969 působí ve farnosti svaté Terezičky v pražských Kobylisích.