Herectví si mě vybralo

Vydání: 2006/29 Lidová zbožnost, 18.7.2006, Autor: Gabriela Plačková

Příloha: Doma

KLÁRA LUKAVSKÁ
Narodila se v roce 1976, vyrostla na pražských Vinohradech. Na filozofické fakultě vystudovala obor čeština – angličtina. Čtyři roky vyučovala češtinu na gymnáziu Jana Nerudy v Praze; od září letošního roku začne pracovat na Akademii věd v oddělení české literatury. Je vnučkou Radovana Lukavského.

Jaké je být vnučkou váženého herce?
Dědeček byl vždycky v této věci velmi moudrý a nikdy nás nikde nevystavoval jako svá vnoučata. Například v pubertě mi ale hodně vadilo, když mě lidé někomu představovali a za mým jménem dodávali, že jsem vnučka pana Lukavského. Měla jsem samozřejmě potřebu být sama za sebe a být tak také vnímána.

Co je pro vašeho dědečka charakteristické?
Laskavost, ale také autorita, které se lidi podřizují. V rodině se to například projevovalo tím, že dědeček fungoval jako tmelící prvek po rozvodu mých rodičů. Například vždy trval na tom, abychom se všichni sešli o Vánocích či abychom společně slavili narozeniny. Někdy to samozřejmě znamenalo spíš stres než procházku růžovým sadem, ale dnes jsem ráda, že se dědečkovi podařilo nás všechny v těchto chvílích spojit.

Vaše babička zemřela na jaře loňského roku. Jaké postavení měla v rodině ona?
Byla celý život v domácnosti a starala se o vše, co dědeček potřeboval. Pomáhala mu třeba s přepisováním textů, vyřizovala telefonáty a podobně. Vytvořila mu veškeré zázemí. Původně chtěla být orientalistkou, mluvila několika jazyky. Díky ní jsem začala s angličtinou, kterou se rozhodla mě učit ještě za komunismu. Jako učitelka byla ale hodně náročná - asi ve dvanácti jsem se vzepřela a odmítla se dál učit. Pak jsem se po několika měsících s prosíkem vrátila zpátky.

Jaký máte s dědečkem vztah?
Vždycky jsem ho měla ráda a obdivovala ho. Dokud byl plně profesně vytížený, bylo mezi námi asi míň přímé komunikace, než bych si přála. Ale cítila jsem, že je to člověk, který mi i bez toho dokáže projevit, jak moc mě má rád. Myslím, že jsem se díky tomu v dětství hodně identifikovala s hodnotami, které představoval. Přijímal mě a věděla jsem, že se za mě také třeba modlí.

Co na dědečkovi nejvíce obdivujete?
Nejvíc asi kultivovanost. Myslím, že dědeček je typ muže, ze kterého je cítit síla a rozhodnost, ale na druhou stranu je to síla s laskavostí.

Co s vámi dědeček podnikal, když jste byli malí a trávili jste s ním víkendy?
V Praze nás brával třeba do divadla nebo na různé kulturní akce, chodíval s námi i do kostela. Často jsme také jezdili na Vysočinu, to znamenalo houbařské výlety po lese, koupání. Hrál s námi hodně šachy, ale taky jsme mu třeba pomáhali řezat dřevo, v létě jsme chovali pár oveček a králíky. Dědeček toho při tom všem opravdu moc nenamluvil, nejspíš byl rád, že může přemýšlet, ale tyhle vzpomínky jsou důležitým kusem mého dětství.

Vás herectví nikdy nepřitahovalo?
Ne, o tom jsem nikdy neuvažovala. Po gymnáziu jsem chtěla studovat angličtinu a filozofii, ale protože tehdy ten obor neotevírali, přihlásila jsem se na bohemistiku – anglistiku. Když jsem dokončovala vysokou školu, moc jsem si přála věnovat se dál literatuře. Jsem ráda, že se mi to podařilo.

Vystudovala jste češtinu, nyní píšete práci o českém románu. Jaké autory máte nejraději?
Z těch starších romanopisců Wintra, potom Durycha, Vančuru. Z novodobých Grušu, Pecku, prozaika Jedličku. Z nejmladších určitě Topola. Ale mám taky moc ráda poezii – Renče, Reynka, Halase. To bychom nikdy neskončily, kdybych měla všechno jmenovat.

Byla jste k víře vychovávána od dětství?
Chodili jsme s dědečkem do kostela, ale konvertovala jsem vlastně až před šestnácti lety. Byl podzim 1989, řekli mi, že kvůli kádrovému posudku naší rodiny nemůžu počítat s gymnáziem. Pak se mě jedna učitelka na chodbě zeptala, jestli je pravda, že můj prastrýc je knězem. A já – z toho jsem měla velmi špatné svědomí – jsem snad skoro minutu váhala, než jsem řekla, že ano. Osobně jsem se s ním tehdy neznala, viděli jsme se snad dvakrát v životě. Nějak mi to pak vrtalo hlavou a nakonec jsem zašla právě ke svatému Václavu v pražských Vršovicích, kde působil. Začala jsem pak chodit na přípravu na biřmování a do charismatického společenství.

Jak strávíte prázdniny?
Odjíždím na univerzitu v Kostnici, kde píšu doktorskou práci. Pak se chystám na týden na tábor a nějaký čas strávím také s dědečkem na chalupě. Na konci prázdnin se s přítelem vydáme někam do hor.

Co je vaším životním cílem?
Asi zůstat poddajná, nepustit se Boha, zůstat nějak v té laskavé ruce, která člověka vede. I ve chvílích, kdy vůbec nerozumím tomu, kam a proč, nebo kdy to bolí.



RADOVAN LUKAVSKÝ
Narodil se v Praze roku 1919. Jeho tatínek měl truhlářství, maminka vydělávala praním prádla. Po absolvování gymnázia započal studia na FF UK v oboru čeština - francouzština. Studia ale musel přerušit kvůli uzavření škol za protektorátu. Pracoval pak na dráze a během války začal studovat konzervatoř. Svá studia na ní dokončil až po totálním nasazení v Německu. Vedle vlastního hraní (nyní působí v Národním divadle), vyučoval herectví na DAMU, FAMU a později na konzervatoři. Má syna Odřeje, vnuka a vnučku Kláru.

Někdy se říká, že herci mají svůj domov v divadle. Jak je tomu u vás?
Možná někteří herci takoví jsou, ale já mezi ně rozhodně nepatřím. Neřekl bych, že jsem se někdy cítil v divadle jako doma. Ano, cítil jsem se tu taky dobře – ovšem jako na pracovišti. Na divadle může herec někdy hrát manžela či otce rodiny, ale doma tím manželem i otcem prostě je.

Vaše vnučka Klára s vámi připravila knížku rozhovorů, nad kterými jste spolu jistě strávili mnoho času. Měl jste při své profesi vůbec čas na společné chvíle se svým synem a vnoučaty, když byli malí?
S tím časem, který herec může věnovat rodině, je to někdy zlé. Stávalo se mi, že jsem v divadle zkoušel od deseti do dvou hodin a pak jsem hned spěchal učit na konzervatoř. Kolem šesté mi žáci museli často připomenout, že už musím jít hrát do divadla. Byl jsem proto známý tím, že stíhám začátek představení na poslední chvíli. No, a domů jsem přišel pozdě večer. Byly tedy dny, kdy jsem se se synem a později s vnoučaty vůbec neviděl.

Co na to říkal váš syn Ondřej? Toužil on někdy stát se hercem?
Vybavuji si vyprávění svého kolegy Homoly. Při jednom setkání mi vylíčil, jak se potkal s malým Ondrou a zeptal se ho: „Budeš taky hercem jako táta?“ a on odpověděl velice tvrdě: „Ne! To bych pořád nebyl doma.“ Taková je tedy osudovost herecké profese. Co kromě lítosti k tomu dodat... Ale prázdniny jsme se svými vnoučaty od jejich narození vždy trávili na chalupě v plné radosti a shodě jako rodina.

Vaše maminka si prý přála tři syny: kněze, profesora a herce. Proč jste si vybral právě herectví? Netoužil jste někdy stát se knězem nebo profesorem?
Myslím, že jsem mamince tato tři přání vlastně tak trochu plnil. Když jsem totiž chodil do obecné školy ve Svojšicích, zároveň jsem také ministroval v klášteře Anglických panen. Pod vlivem řádových sester, zejména Mater Stránské, jsem pak nastoupil do primy arcibiskupského gymnázia. Tehdy jsem si myslel, že se skutečně stanu knězem. V kvintě jsem ale nečekaně našel na vysvědčení takzvané „konsilium abeundi“ - radu k odchodu. Můj otec byl totiž dlouho nezaměstnaný a neměl na zaplacení rostoucího dluhu za můj pobyt v internátu. Pokládal jsem ale tuto radu i za Boží přesměrování mého života.

Pak už přišlo herectví?
Ne, to ještě ne. Gymnázium jsem dostudoval v Českém Brodě a šel jsem na filozofickou fakultu. Chtěl jsem se stát profesorem. I tomu byla maminka ráda. Pak ale Němci vysoké školy zavřeli a já jsem se stal telegrafistou na dráze. Zkoušel jsem pak ještě studovat na herecké konzervatoři, ale v rámci totálního nasazení jsem byl odveden do rajchu. Ve fabrice mě tam vyučili na strojního zámečníka. Když skončila válka, vrátil jsem se na konzervatoř i na filozofickou fakultu. Chtěl jsem dokončit obojí studium. Herectví mě bavilo. Založili jsme školní scénu Disk a já jsem si říkal: za rok, za dva se třeba ukáže, že herectví není má životní parketa a pak mohu složit státnici na fakultě a budu profesorem. Ale profesor Frejka nás několik ze školní scény angažoval rovnou do Městských divadel pražských, kde byl šéfem. A maminka byla šťastná, když viděla syna herce na jevišti „kamenného divadla“. Tím bylo vlastně rozhodnuto. Neřekl bych, že jsem si vybral herectví, ale spíš že si herectví vybralo mě.

Jakou roli ve vaší rodině hrála víra?
Moje maminka byla z Bystřice pod Hostýnem. Bez pevné víry, důvěry v Boha a také stálé pomoci Panny Marie Svatohostýnské, by sotva byla tak statečně snášela těžký a často nelítostný osud naší rodiny. Nezaměstnaný tatínek kolikrát těžko sháněl možnosti jakéhokoli pracovního výdělku. Živila nás maminka „praním prádla pro pány“. Zkrátka žili jsme v nouzi. Zažil jsem situaci, kdy se můj otec z pocitu bezmoci před námi rozplakal. Maminku ale držela vždy její pevná víra. V té nás také - díky Bohu - vychovala a vírou vyzbrojené vyslala do života.

Komplikovala vám někdy víra život při vaší práci?
Při vlastní herecké práci ne. Naopak mi byla rádkyní a oporou při správném řešení charakterů hereckých postav a jejich jednání. Nabídnuté role, ve kterých byly prvky a momenty zaměřené proti víře, jsem nikdy nepřijal. Ovšem sám fakt, že jsem byl a otevřeně žil jako věřící katolík, braly za komunismu všechny vedoucí orgány na vědomí s nevolí. Zřetelně to ovlivňovalo jejich rozhodnutí o připuštění nebo nepřipuštění spolupráce se mnou. Vždy si našli nějaké důvody, abych něco nesměl - nemohl jsem být jmenován profesorem na DAMU, byl jsem nežádoucí v rozhlase a někdy i ve filmu, jindy v televizi. Ale mně to nikdy nevadilo.

Říká se, že ve vztazích mezi herci panuje rivalita. Našel jste mezi herci nějaké přátele?
Pokládám to za jeden z velkých životních darů, že mi byly dopřány přátelské vztahy s osobnostmi tak významnými jako byl třeba v Městských divadlech pražských Jaroslav Marvan, Jiřina Štěpničková, Dana Medřická, Václav Voska, Irena Kačírková. A pak v Národním divadle přátelství se Zdeňkem Štěpánkem, Karlem Högrem, Vlastou Fabiánovou a netroufám si jmenovat dál. Mimořádný přátelský vztah jsem pak od prvního setkání v divadle na Vinohradech zažil s Rudolfem Hrušínským a Pepou Kemrem. To všechno by bylo na dlouhé a pro mne velmi krásné povídání. Alespoň tedy všem jmenovaným i nejmenovaným, za jejich přátelský vztah z hloubi srdce děkuji.

A jak se chystáte strávit letošní dovolenou?
Jsem rád, že mohu letošní prázdniny opět v klidu a pohodě se svými blízkými strávit na naší chalupě. Těžké chalupářské práce už nedělám, už na to nemám. Ale jinak mám práce dost. Například mě těší pozvání na vernisáže vysočinských malířů, při nichž se setkám s mnoha starými i novými přáteli na starých oblíbených místech. Přiznám se, že zřejmě vzhledem k mému věku, mi všechno to vzpomínání přijde jako taková životní rekapitulace všeho krásného a milého, s čím jsem se tu setkal. Deo gratias! Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Doma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 41 10. – 16. října 2017

Do biskupské služby vstupují s lilií i mečem

Podobnou slavnost zažila Olomouc v dubnu roku 1990. Biskupské svěcení přijmou 14. října v katedrále sv. Václava noví pomocní biskupové Antonín Basler a Josef Nuzík.

celý článek


Růženec na hranicích

Více než milion Poláků zamířilo na státní hranice s růženci v rukou, aby prosili za pokoj a dobro pro svou zemi, Evropu a celý svět.

celý článek


Gratulujeme výhercům!

Přinášíme seznam vylosovaných výherců Velké letní soutěže:

celý článek


S pěti dětmi jsme prý blázni

Sedlák z Olomoucka, táta od rodiny s pěti dětmi, místopředseda lidovců a ministr zemědělství. To vše už stihl MARIAN JUREČKA za třicet šest let svého věku.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay