Glosy

Vydání: 2004/37 Úloha biskupa v církvi, 31.10.2004

Příloha: Perspektivy

Když se řekne "emokracie", nemusí jít o dílo tiskařského či jiného šotka. Některé jednoslovné výrazy novinářského slangu dovedou vystihnout skutečnost lépe než odborné popisy. Například demokratura je politický systém, který se chce navenek chovat jako demokracie, ale jeho vnitřnosti fungují způsobem, který předtím zavedla diktatura (pro příklady nemusíme chodit daleko).

Emokratickou společnost ovládají individuální i kolektivní emoce, o jejichž nafukování se postarají média. Zdravý rozum hyne v takovém prostředí na úbytě. Analytickému poznání překážejí účelová zjednodušení, nějaká objektivní zjištění jsou nedosažitelná, protože každý trvá neústupně na "své" pravdě. Dialog je pak neznámou věcí, protože jeho místo zaujala konfrontace, souboj. I vládnutí je v takové společnosti obtížné, protože politická rozhodnutí mají zkratkovou povahu; jsou závislá na momentálním "emočním počasí", které nelze nikdy spolehlivě předpovědět. Ani tentokrát nemusíme pro příklady daleko.

Poslouží nám naše slavná vládní krize, způsobená emokratickými poměry v největší vládní straně a "recipovaná" emokratickou politickou scénou emokraticky laděné společnosti. Její "řešení" spočívalo v pracném návratu k jakžtakž původnímu stavu. Asi jako když mladá manželka uteče po hádce "k mamince", ale pak zjistí, že jedinou schůdnou cestou je návrat do vlastní domácnosti. Je nutno přiznat, že tato aféra nám roztomile vyplnila okurkovou sezónu, jejíž obsah mohl být mnohem duchaprázdnější.

***

Kulturní boj neboli Kulturkampf je vžité označení konfliktu mezi katolickou církví a liberálním státem v právě sjednoceném Německu v letech 1873-1887. Redukovat jej na konflikt mezi katolíky a luterány nebo mezi Piem IX. a Bismarckem je matoucí zjednodušení. Nebyl to boj kulturní, ale tvrdě politický. I policie si přišla na své. "Kazatelnový zákon" (Kanzelparagraph) zakazoval kněžím komentovat stávající společenskopolitickou situaci. Mnoho kněží i několik biskupů se ocitlo za mřížemi. Činnost episkopátu i kléru byla podvázána. Církvi boj prospěl, mobilizoval laiky (občanská sdružení státní moc omezit nemohla). Německu neprospěl, proto mu bylo časem odtroubeno. Ale vraťme se do současnosti.

Kongregace pro nauku víry se 31. května 2004 obrátila na biskupy s dopisem zvaným Společně a v míru prožívat vitální rozdílnost. Formuluje v něm církevní učení o povaze mužství, ženství, lidství a jeho stvořenosti, o poslání rodiny atd. I když je text záměrně neadresný, je jeho apologetický záměr zřejmý. Mezi řádky čteme, proti jakému tlaku se ohrazuje: proti ultraliberálním hnutím, jako je feminismus, emancipující se homosexuálové, "gender-studies" apod., tedy proti snahám ignorovat ontologický rozdíl mezi mužstvím a ženstvím a vydávat je za pouhý produkt sociokulturního vývoje.

List aprobovaný papežem, jehož signatáři jsou kardinál Ratzinger a kuriální arcibiskup Amato, se dovolává biblické antropologie a Písma. Na nevěřící to nemusí udělat dojem, ale jeho teze jsou ve shodě se zdravým rozumem. Muž a žena jsou bytostně odlišní, tedy nezaměnitelní, ale jejich vztah je komplementární. Ideologie, které jej pojímají jako nepřátelský, jsou pochybné. Výsostným atributem ženství je mateřství (o tom, jak víme, feminismus mluví nerad nebo vůbec). Ženství přitom ztělesňuje cosi podstatného ve vztahu Izraele a Hospodina, církve a Krista: vztah nevěsty a Ženicha.

Lze tušit neporozumění a nevoli na straně ultraliberálů. A nejen tušit. Jako první se na zmíněný text ozvali ti ve Španělsku. Katalánští Zelení spolu se Sjednocenou levicí označili církev za "reakční lobby" a hodlají prosadit zastavení státní podpory všem údajně protiústavním a nedemokratickým snahám, čili katolické církvi. Té nejvíce zazlívají její postoj k "manželství" homosexuálů. Zda uspějí, nevíme. Ani zda se ozvou jinde. Ale válečná sekera je vykopána.

Že zde a onde padne ta či ona vláda, je vlastně druhotná aféra. Že se ta či ona společnost, která není s to se nadlouho hmotně uživit, brání uskrovnění, je mnohem závažnější. Že se v civilizaci, jíž dochází dech a která má potíže se svým samotným přežitím, ozývají vlivné politické síly ochotné samy podetnout zdroje její fyzické a duchovní vitality, to je snad nejhorší, co se jí může stát. Salvador Dalí kdysi namaloval monstrum, které je obětí vlastní autodestruktivity, jmenuje se Přízrak občanské války. Jeho reprodukce nejsou příliš známy, škoda.

ř Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 49 5. – 11. prosince 2017

Papež jako vyslanec míru a pokoje

„Vaše Svatosti, přinášíte nám sílu a naději ve svém pochopení pro naše potřeby, naše touhy po míru, národním smíření a sociálním souladu,“ řekla nositelka…

celý článek


Diváci ČT nahlédnou do hospice

„Tak jako řeka Jordán byla posledním úsekem cesty, který zbýval Izraelcům po útěku z egyptského otroctví, tak i hospic Jordán chce doprovázet lidi na posledním úseku…

celý článek


V kolotoči úvěrů, úroků a splátek

Půjčí rychle a za pár minut. A ještě nám prý vrátí. Všudypřítomná reklama k tomu navíc přidává, že náš život bez toho či onoho výrobku není úplný nebo šťastný...

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay