Giordano Bruno v soumraku renesance

Vydání: 2008/36 Zamřížovaný čas - pohled na vězeňství z druhé strany, 2.9.2008

Příloha: Perspektivy

Soubor tří traktátů Giordana Bruna (1548–1600), vydaný loni pod jednotícím názvem Magie, pouta a dialog renesančního filozofa, stojí svými tématy mnohem blíž renesančním myslitelům typu Marsilia Ficina či Pico della Mirandoly, oživujícím hermetické a magické nauky, než způsobu myšlení, které s sebou na samém sklonku renesance přinesl tridentský koncil, v jehož třetím roce se Bruno narodil: koncil vyústil v posílení inkvizice a vůdčí role jezuitů. Bruno sám vstoupil po studiích do dominikánského řádu, ale velmi brzy se dostal pro své názory do sporu s oficiálním myšlením a byl nařčen z kacířství. Od tohoto momentu započala Brunova dvacetiletá pouť Evropou (krátký čas pobýval také v Praze na dvoře císaře Rudolfa II.), na jejíchž univerzitách se marně snažil pevněji zakotvit. Celá anabáze vyvrcholila jeho zatčením, vězněním a upálením na hranici. Jeho spisy se objevily na seznamu zakázaných knih. Brunovo myšlení se formovalo na základech antické přírodní filozofie, novoplatonismu a Koperníkovy heliocentrické soustavy, jejíž závěry však problematizoval zpochybněním absolutního středu a absolutní hranice, což jej vedlo k přehodnocení absolutnosti pohybu a času. Inspirován Lucretiem uvažuje o vesmíru jako nekonečném prostoru, utvářeném spojováním a odpojováním atomů, a v této proměnlivosti spatřuje základní princip způsobu bytí, v němž látka přijímá různé formy. Tento názor ovlivnil i Brunovo pojetí magie, jíž je věnován první z trojice traktátů (O magii, 1589). Magii chápe Bruno zcela v renesančním duchu jako skrytý a symbolický jazyk, vypovídající o duchovní provázanosti stvoření a jeho jednotlivých úrovní. V souvislosti s tím Bruno vytváří koncepci univerza (připomínající pětistupňový systém Marsilia Ficina), hierarchicky uspořádaného do osmi úrovní, nad nimiž stojí Bůh jako aktivní moc. Základní myšlenkou je princip harmonie a disharmonie, sympatie a antipatie coby dvou sil, jimiž je vesmír utvářen a pohybován.
Na témata prvního traktátu navazuje spis O poutech (1591), v němž Bruno uvažuje o analogiích a souvztažnostech mezi jednotlivými úrovněmi a formami bytí – jak v rovině hmotné, tak především duchovní. V člověku se odrážejí ostatní druhy stvoření dle vzájemné vnitřní podobnosti, nicméně Bruno zdůrazňuje jedinečnost každého individua a současně se snaží ukázat, jakým způsobem je toto individuum vázáné k jemu odpovídajícím duchovním a mentálním jevům a procesům. Bruno vytváří komplikovanou síť vztahů, v níž určitá kvalita odpovídá podobné jiné kvalitě, ve které jedna podobnost poutá, a to ve smyslu pozitivním i negativním, druhou: zlé posiluje zlé, dobré dobré, vše se však děje v souladu s nastavením toho kterého duchovního vyzařování, tedy v harmonickém akordu vzájemných analogií sobě příbuzných duševních i materiálních kvalit.
Pozoruhodný je důraz, jaký Bruno klade na fantazii, která poutá „více lidí než rozum a daleko pevněji“, právě tak jako nelze přehlédnout, že svými tezemi anticipuje i uvažování o kategorii krásy v moderní estetice. Z dopracování Koperníkových tezí a relativizace absolutních kategorií při reflexi univerza vyrůstá Brunova koncepce nekonečného vesmíru. Každá z jeho částí totiž v sobě skrývá odraz celku, což umožňuje kontinuitu bytí a ve vertikálním pohledu odkazuje na hermetické pojetí makrokosmu zrcadlícího se jistou formou v mikrokosmu. Tato vzájemná analogie a současně proměnlivost všech jsoucen, forem a úrovní bytí je udržována duší světa (animae mundi) a utvářena na základě vzájemného soubytí a vzájemné harmonie poutajícího a poutaného, ducha k duchu. Dodejme, že tímto pojetím Bruno navazuje na teorii Mikuláše Kusánského, nalézající v obsahu jednotlivých jsoucen perspektivu celku.
Třetí Brunův spis Kabala pegasovského koně s přídavkem o kyllénském oslu (1585) je ironickým pamfletem proti omezené vzdělanosti, jejímž jediným východiskem je přijetí absolutního oslovství coby jediného adekvátního postoje tváří v tvář nepoznatelnosti světa. Pod ironickým tónem však zaznívá i druhá rovina oslovství coby vědění, které je utvářeno nikoli pseudo-vzděláváním, ale je formováno nasloucháním světu, vnímáním jeho principů a složitých vztahů mezi jevy. V duchu renesančního „světa naruby“ představuje osel vzdělaného právě proto, že neusiluje, neznásilňuje, ale nechává se vést. Tato podvojnost oslovství plně odpovídá nejen Brunovu smyslu pro ironii, ale také myšlence vzájemné shody a zaměnitelnosti protikladů, rozvíjené Mikulášem Kusánským jako coincidentia oppositorum: protiklady se mohou vzájemně negovat, proměňovat a přijímat nové formy, podobně jako hmota a příroda.
Knihu nelze přečíst jedním dechem a již vůbec ne jen jednou. Téměř každý odstavec odhaluje při dalším čtení opomenuté či nepochopené souvislosti, které unikají o to více, že se nejedná o odborný nebo filozofický text ve vlastním slova smyslu. Otazníky nad jinak zdařilou knihou vzbuzuje až její doslov. V jakém kontextu tyto tři Brunovy texty vznikly, jaké místo mají mezi ostatními jeho spisy? Jaké analogie se nabízejí mezi nimi a soudobou filozofií? Z jakých zdrojů Bruno při jejich sestavování vycházel, kterými texty a osobnostmi byl inspirován? A konečně jaký další ohlas Brunovy texty po jeho smrti měly? Otázek se nabízí celá řada, leč autoři doslovu (J. Hajný a J. Ohlídal) na ně odpověď nenabízejí. A to je v případě vydání takto zajímavých a specifických textů, jakými Brunovy traktáty bezesporu jsou, nepochopitelné – zvláště ve srovnání s precizností, s níž je vypracován poznámkový aparát.
Tomáš Vučka
Giordano Bruno: Magie, pouta a dialog renesančního filozofa, Argo, Praha 2007
Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay