26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

GGG - 80!

31. 10. 2004

|
Tisk
|

Vydání: 2004/18 Vstupujeme do EU, 31.10.2004

Příloha: Perspektivy

Několik přátelských stisků ruky
Před pár dny oslavila osmdesáté narozeniny česká malířka, básnířka, spisovatelka a naše stálá spolupracovnice Gertruda Gruberová-Goepfertová, rodačka z Janštýna na Vysočině, žijící nyní v bavorském Rosenheimu. Rovněž i my se připojujeme k zástupu gratulantů...

Spojenectví naděje
Do našeho českého exilového i poexilového příběhu patří a nedají se vymazat zkratky: Křak a GGG. Za těmito šiframi se skrývá dlouholeté spojenectví Křesťanské akademie Řím s malířkou a básnířkou Gertrudou Gruberovou-Goepfertovou. Jsem poněkud na rozpacích, mám-li napsat něco kloudného k jejímu významnému životnímu jubileu. Právě čtu v Literárních novinách její korespondenci se spisovatelkou Miladou Součkovou, také spojenkyní naší římské akademie. Když jsme se jednou v dobré vůli opovážili v našem měsíčníku Nový život gratulovat k jejímu životnímu jubileu, vyhubovala nám. Prý jsme 'barbaři' a nevíme, že se má ženám gratulovat, ale nepřipomínat jejich věk. Tak nechci jako pravý 'barbar' připomínat kalendářové jubileum paní Gertrudy. Chci však vzpomenout na naše spojenectví.
Už někdy v letech šedesátých minulého století jsme navazovali spolupráci, která trvá dodnes. Paní Gertruda se stala kmenovou grafičkou římské akademie a jejích edic Vigilie a Studium. Měla s námi 'barbary' úžasnou trpělivost a velkorysou vytrvalost. Bez její účasti si nedovedu představit naše knižní edice.
S paní Gertrudou mě spojuje i důvěrný vztah k alpským krajům Jižního Tyrolska, k Brixenu a Pustertalu. Její akvarely vyslovující zadumanou krásu tyrolských hor zdobí nejen moje poustevnické útulky, ale také příbytky mých přátel. Svým uměleckým darem, výtvarným i literárním, obývá náš tak často konzumisticky přiškrcený svět zcela netržně v osvobozující vertikále. To byl také jeden z důvodů, proč naše římská Křesťanská akademie si tak brzy a tak dlouho rozuměla s paní Gertrudou. Byla s námi exilovými tuláky na chatrném odyseovském korábu spolu s básníkem Robertem Vlachem, spisovatelem Petrem Denem a dalšími. Plavili jsme se neklidnými vodami evropského dění za nostalgickou vidinou naší opět svobodné rodné Ithaky. Nebyl to klamný přízrak. Byla to naděje, která stále trvá. Svobody není nikdy nadbytek. Na české tržnici se jí spíš nedostává. My z Křesťanské akademie Řím se s vámi, vzácná paní Gertrudo, nevzdáváme a stále věříme v to, co jsme vždy společně milovali. Věříme s vámi, že krása, pravda a dobro jako včera, tak i dnes a zítra osvobozuje ze svěracích kazajek zpupné horizontály. Nás i náš rod.
Karel Vrána, teolog a filozof
***
Útěky a návraty světců
Dílo Gertrudy Goepfertové, tehdy šestnáctileté studentky kyjovského gymnázia, jsem poznal už ve svých sedmi letech, aniž jsem autorku znal. Tehdy si způsobila úraz v hodině tělocviku při cvičení na nářadí, které z duše nenáviděla, jak se mi po šedesáti letech svěřila v dopise: 'Bolestivý výron krve v zápěstí byl následkem mého skoku pro zdraví těla, aby v zdravém těle byl zdravý duch. Poslali mě na ošetření k panu doktorovi Dunděrovi, který měl ordinaci v krychlovitém žlutém domě naproti gymnázia. Pan doktor se ke mně choval přátelsky a dokonce si ode mě koupil několik akvarelů, bral mě vážně...'
Tak se u nás v hale vedle dveří do ordinace objevil akvarel velikosti pohlednice, který měl na paspartě strojem psaný nápis Útěk světců a byl podepsán GG. Byl dost odlišný od všech krajinek, portrétů a zátiší, které byly doma a chodil jsem kolem něho mnohokrát denně. To bylo v roce 1940 a 23. června 1942 si přišlo gestapo pro mé rodiče a všechny dveře kromě dětského pokoje a ložnice dědečků zapečetilo cedulkami s lebkou a nápisem: Poškození se trestá smrtí! Dědečci sbalili naše věci, mezi nimiž se ocitl i malý obrázek Útěk světců, který s námi utíkal do Holešova a po válce se s námi zase vrátil do Kyjova, už na čestné místo v mém pokojíku.
V době mých gymnaziálních studií jsem dostal do rukou (s několikaletým zpožděním) Almanach kyjovských studentů, který vydala GG se svými nadanými spolužáky Tomem Pantůčkem a Miroslavem Skálou, nebo s o něco starším hudebním skladatelem Ludvíkem Podéštěm a literátem Jiřím Skaličkou. Almanach byl pozoruhodný 'dospělostí' autorů výtvarných i literárních prací.
Další informace o GGG jsem získal až o mnoho let později díky přátelům, kteří mně ukázali něco z exilové literatury, a tak jsem mezi knížkami z Křesťanské akademie Řím našel i básnickou sbírku Hejno stehlíků.
Po listopadu 1989 jsem od příbuzné paní Gertrudy zjistil její německou adresu a požádal jsem ji o příspěvek do připravovaného almanachu Návraty Kyjovska, kam přispěl i kyjovský rodák básník Ivan Jelínek a řada dalších, které veřejnosti totalitní režim zatajoval. Přibývalo vzájemných dopisů, jimiž jsme se snažili překlenout čtyřicetileté vakuum totality, která surově odtrhla tolik tvůrčích osobností od jejich přirozeného vývoje.
V roce 1999 obdržela GGG čestné občanství města Kyjova a veřejnost měla možnost zhlédnout po tolika letech její kouzelné akvarely kyjovských zákoutí v místní galerii.
Listuji v dopisech z Rosenheimu, které by už vydaly na knížku vzpomínek a z některých zaznívá i trocha lítosti nad skutečností, že místo Slovácka se jí stala inspirací alpská krajina Horního Bavorska...
Jiří Dunděra, Kyjov
***
Na Šištótě
Ten akvarel jsem viděl poprvé v bytě bratra paní GGG v Praze a hned mě zaujal. Vznikl někdy za války, namalován rukou malířky, ještě ani ne dvacetileté, která cestu svého uměleckého hledání sotva nastoupila, přesto již předznamenává její pozdější malířské směřování a úsilí.
Námětem akvarelu je chudinská periferie Kyjova, místo, které neslo název Na Šištótě. Malba je vedena pečlivostí pozorování, jakousi poctivou snahou nic neopomenout, realismem, který přes množství detailů obraz nedrobí, ale skládá v bohatý celek. Barevnost akvarelu vytváří nejrůznější valéry a odstíny okrů, hnědí přecházejících do zelení, z nichž ostřeji vystupují jen červené plochy střech. Citlivost k barvě a radost z jejího používání je zde zřejmá a bude provázet malířku po celý život. Světlo přicházející zprava pak vrhá stíny holých stromů, které tak vykreslují plasticitu terénu. Melancholie chudého předměstí, úzkost nejisté doby, vroucí přimknutí k realitě prosté, chudé, ale bohatě viděné a cítěné. Svědectví o nadějném talentu, jehož cesta právě začíná a netuší, jakými složitými a nelehkými úkoly bude muset projít...
Jiří Štourač, malíř
***
Setkávání s GGG
První bylo na stránkách studentského časopisu, kde publikovala už jako osmnáctiletá literární i kresebné příspěvky pod dívčím jménem Goepfertová. Osobně jsem se s ní seznámil v době poválečné na Umprum, když přestoupila od Františka Tichého do ateliéru Strnadelova. Vztahy mezi studenty ani tam nebyly pěkné, i když profesor Strnadel byl na rozdíl od Tichého tolerantní a laskavý učitel. Ale i v jeho škole byli agresivní komunisté, kteří svým hulvátstvím dovedli atmosféru otravovat. Proto jsem byl šťasten, když mé místo u pracovního stolu bylo mezi Gertrudou Gruberovou a Alenkou Málkovou, věřícími spolužačkami. GGG se vedlo dobře, byla invenční a jako jediná ze třídy byla s to pěkně dokončit návrh na Betlém, který nám Strnadel zadal. Výborná portrétistka kreslila čistou a věrnou linií. Vzpomínám na soubor kreseb dle chlapců z břevnovské Scholy Cantorum. Spolu se Stanislavem Kolíbalem jsme se seznámili i s jejím manželem Leo Gruberem, od něhož jsme získali větší rozhled právní a hospodářský.
Poslední rok v Praze před únorem 1948 Gertruda malovala v plenéru s Kolíbalem, dařily se jim bonnardovské obrázky. Jestlipak se nějaký uchoval? O prázdninách jela se skupinou Strnadelovců do Curychu na grafickou praxi. Provedla řadu litografií; já si nejvíc vážím jednoduše provedeného listu se dvěma jeptiškami. Ze Švýcarska se už nevrátila, odjela do Paříže a navštěvovala malířskou akademii. (...) Její manžel někdy na podzim 1948 emigroval do Rakouska. V Paříži se Gruberovým narodilo první dítě, holčička. Žili v malém pokojíku na rue St. Joseph, blízko Lucemburské zahrady. (...) V červnu 1967 jsem je v cizině navštívil. To už měli pět dětí, nejmladší Grušeňka byla krásné miminko v náručí své matky. Nejstarší dcerka uvařila perfektní večeři, vyprávěli jsme si, popili šampaňské. Druhý den ráno jsem spěchal k rychlíku, abych nepřestoupil režimem povolenou dobu vycestování. Leo mi chtěl koupit pěkné sako, ale já dal přednost svetru, který ještě dosluhuje v korouhevském podstřeší...
Jiří Šindler, ilustrátor a kaligraf, Brno
***
Moji přátelé
Po smrti mé matky jsem byl se svou sestrou Blankou permanentně pozván od přítele naší rodiny Jakuba Demla do Tasova. Později, kdy už jsem studoval na Umprum, jsem tam zajížděl o vánočních a velikonočních prázdninách. Bylo to za války i po ní. Při těchto návštěvách jsem se také seznámil s Gertrudou Goepfertovou, která nejen chodila na stejnou školu, ale pobývala i v Tasově. Někdy jsme dostávali za úkol zpracovat drobné grafické práce pro tasovské nakladatelství Marie Rosy Junové. Pro nás začátečníky to byla velmi vzácná pomoc a hlavně také podnět ve věci našich prvních prací pro veřejnost. I když jsem byl o rok starší než Gertruda, její práce byla daleko zralejší než moje. Výrazně se to například projevilo v úkolech, na které si teď vzpomínám. V roce 1946 to byla knížka Timothea Vodičky Vítr a voda, kterou komplexně zpracovala (obálka, titul a kreslené iniciály), a ve stejném roce vytvořila tříbarevný linoryt do knížky Hymnus na svatého Vojtěcha, který přeložil Jakub Deml z latiny. A do třetice v tomto roce vytvořila grafickou výzdobu jedné z nejmilejších Demlových knih - Moji přátelé. Tato knížka asi zvlášť ležela Gertrudě na srdci, a proto ji zpracovala s velkou péčí...
O prázdninách roku 1948 byla naše škola na studijní cestě v Paříži formou výměnné akce. Před cestou do Francie jsme s několika spolužáky zajeli na týden do Švýcarska. V Curychu tehdy probíhala výstava Rembrandtových leptů. Gertruda ten rok dostala stipendium na praxi právě u švýcarské firmy Orel a Füsli, která tiskla známý exkluzivní časopis Graphis. Ohlásili jsme se tam a navštívili ji v zaměstnání. Když jsme se pak vrátili z cest domů, dozvěděli jsme se, že Gertruda zůstala v emigraci.
I když vlastně větší část svého produktivního života prožila v cizině, vždy se ráda vrací do Čech. Životní elán Gertrudy Goepfertové-Gruberové byl po celý život mimořádný a obdivuhodný. Přeji jí, aby ji neopouštěl.
Jiří Blažek, grafik a typograf
***
Tak jako listí
Jednou z časů přiletěla milá Gertruda. Náhle seděla na točivé židli v nakladatelství Zvon. Do té doby pro mě byla legendou z úst Jiřího Blažka, který občas vyprávěl, jak společně spolupracovali s Jakubem Demlem. A najednou tu byla, bdělé zářivé oko se na mě upřelo a já měla sestru. Citlivou, silnou, velkorysou. Patří jí tahle Malířova písnička:
Listí dolů letí
se zemí se spojí
Nic nenamaluje
kdo se bojí
kdo se barvy bojí
Listí dolů letí
se zemí se smísí
Krev se do ní vpíjí
jak to listí
Tak jako to listí
Markéta Hejná, básnířka a spisovatelka
***
Krápla hvězda z nebe
Paní GGG na mě prozradila v závěrečné poznámce ke knížce Choroš, že jsem se jí přiznal, jak se mi už šedesát let v duchu ozývá vstupní věta její mladistvé prózy Košikář. 'Krápla hvězda z nebe, zhasla jako sen.' Má rytmus verše a zadrhla se do paměti na sklonku velké války třináctiletému studentíkovi, který ji četl v odloženém Jitru. Stávalo se častěji, že v paměti utkvěly verše podobně jako neodbytné melodie, které si bezděčně donekonečna broukáme nebo pohvizdujeme. V tomto případě to byla výjimečná próza. Netušil jsem tehdy, že se časem seznámím i s autorčinými básněmi ve verších. Ještě předtím jsem se měl setkat s jejími básněmi v obrazech. Když jsem jí odvážně (drze?) napsal, poslala mi obálku naditou fotoreprodukcemi svých akvarelů. Některé mocně podněcovaly fantazii chlapce ve spádu války rychle vyrůstajícího z dětství: Kejklíř Matky Boží, Grand Meaulnes - odkud se vzaly ty záhadné názvy, volající po vysvětlení? Nerad jsem dotíral na okolí dotazováním, pátral jsem na vlastní pěst s takovým úsilím, že jsem velice brzy našel v knihovničce u přátel Bablerův překlad Kejklíře: byl vydán v roce 1924, což je letopočet básnířčina narození. A záhy se rozřešila i záhada francouzského jména - Velký Meaulnes mě oslnil, a snad ani ne do roka jsem četl i vroucí vyznání o něm v přednášce Jana Čepa. Tak to všechno dohromady splývalo jako součást výbavy na přežití následujících desetiletí. (K té výbavě neodlučně patřil i Perrinův deník Staveniště Evropy v překladu Leo Grubera, který se k manželce hlásil svým pseudonymem Gepfert.) Nemohl jsem doufat, že jim ještě někdy budu moci za to vše a další osobně poděkovat. Ale stalo se, a dnes ve stáří mi v mysli zvoní daleko mocnější ozvěna z veršů, próz, obrazů i dopisů paní GGG, než byl ten hvězdný impuls na konci dětství. Jsem šťastný, že vám mohu vděčně děkovat, drahá paní Gertrudo!
Mojmír Trávníček, literární editor
***
Prvotní srozumění
Odjakživa uchvácen nevýslovnou Přítomností,
vděčím jí za to, že jsem se stal pozorným. Pierre Emmanuel
S vyslovením jejího jména se přede mnou nejdříve vynoří tlumené barvy, okry a syté rumělky. Pak domy a zákoutí, kunemilský statek na kopci, kamenný chrám v Loukově, Demlova vila v Tasově nebo rosenheimský dům v zahradě. A pak drobnosti, výseče - kameny a kamínky na jejím pracovním stole, masiv alpského předhůří za domem a její postava, mírně skloněná nad skicákem a hbité prsty, črtající do listáře detail statku či kostelní báň; nebo vítr v jejích krátkých vlasech v jabloňové aleji na Vysočině, opatrný krok stoupající do špice věže v Bohdanči, zkoumavý pohled na výlov rybníka a barevnost raků chycených do kýble... A vzápětí její písmo, plynulé a plavné jako vlna. Za tím vším stojí její bytost, křehká i pevná zároveň. Z vyprávění, kreseb a textů cosi víme o jejích poutnických pěšinách mezi Vysočinou, Kyjovem, Prahou, Paříží, Mnichovem a Rosenheimem, ale sotva tušíme, že se za nimi rozkládají také údolí smutku a bolesti.
Míval jsem polosen: doprovázím GGG k vlaku na hlavní nádraží. Kamsi, snad do bavorského domova má odcestovat. A než vlak vyjede z pouzdra nádraží, sedíme v kupé a klábosíme. A najednou zjišťujeme, že vlak nikam nepojede, že ona nikam nemusí a že je právě tam, kde chtěla být. Odehrává se něco jako dotyk s královstvím prvotního srozumění, kdy není času a vše se zastavilo na svém místě. Kéž by, drahá Gertrudo!
Miloš Doležal, tulák
Připravil md
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou