Vydání: 2009/40 Papež Benedikt XVI. v České republice, 29.9.2009

Příloha: Perspektivy

Za zvuku slavnostních fanfár a za doprovodu prezidentského páru vstoupil papež Benedikt XVI. v sobotu navečer do zaplněného Španělského sálu Pražského hradu, aby se zde setkal s představiteli tuzemského politického a společenského života.

Slavnostního setkání se zúčastnili zástupci církví, politické, kulturní i univerzitní obce. Byl přítomen i bývalý český prezident Václav Havel s manželkou či kardinál Špidlík.
V úvodním projevu prezident Klaus rozvedl to, co již naznačil na ruzyňském letišti, že na řadu otázek současného světa má s hlavou katolické církve podobné názory. „Za sebe mohu říci, že sdílím obavy z nebezpečí rozpadu tradičních hodnot naší civilizace a z lehkomyslné relativizace jejich elementárních stavebních kamenů,“ prohlásil Václav Klaus.
Oproti běžnému protokolu nenásledoval papežův proslov, ale koncert. Benedikt XVI. jako milovník klasické hudby dostal ve Španělském sále od prezidenta dárek v podobě vystoupení České filharmonie. Zaznělo Dvořákovo Te Deum, které si papež z nabídnutých kusů české vážné hudby sám vybral. Papež pak ve svém projevu (viz níže – pozn. red.) připomněl, že se jeho návštěva ČR překrývá s dvacátým výročím pádu totality ve střední Evropě. Vzápětí se zamyslel nad tím, co je podstatou skutečné svobody – a to i v souvislosti s evropskou civilizací. „Evropa je víc než jen světadíl. Je domovem! A svoboda nachází svůj nejhlubší význam v domově duchovním. S plným respektováním rozdílu mezi sférou politickou a náboženskou bych rád zdůraznil nenahraditelnou úlohu křesťanství při utváření svědomí všech generací a podněcování základního etického konsensu, platného pro každého člověka, který tento kontinent nazývá ,domovem‘!“
pau


Vaše Excelence,
dámy a pánové,
jsem vděčný za možnost setkat se s představiteli politického a občanského života České republiky. (…) Srdečně děkuji panu prezidentu Klausovi za laskavá slova přivítání jménem vás všech. Můj dík patří i České filharmonii za vystoupení, jež připomnělo kořeny české kultury a významný přínos českého národa evropské kultuře.
Má návštěva České republiky se kryje s dvacátým výročím pádu totalitních režimů ve střední a východní Evropě. (…) Euforie vyvolaná znovuzískáním demokracie se již nesla na vlně svobody. I dvacet let po hlubokých změnách, jež zasáhly tento kontinent, pokračuje proces uzdravení a obnovy, tentokrát v širším kontextu evropského sjednocování a stále hlubší světové globalizace. Naděje a očekávání občanů vůči vládám vyžadují nalézat nové formy veřejného života a solidarity mezi národy a občany. Bez nich by budoucnost světa spravedlnosti, míru a blahobytu zůstala nedosažitelná. Ta očekávání se stále vyvíjejí. Zvláště mladí si kladou otázku po povaze získané svobody. Co je podstatou skutečné svobody?
Úkolem každé generace je hledat způsob správného uspořádání lidských věcí a pochopit správné užívání lidské svobody (srov. Spe salvi, 25). I když povinnost upevňovat „struktury svobody“ je zásadní, nevyčerpává se tím zcela: Lidská touha se povznáší nad sebe samu, nad to, co může poskytnout vládnoucí politická a hospodářská moc, a směřuje k oné velké naději (srov. tamtéž, 35), která má původ mimo nás, ale zároveň je uvnitř nás jako pravda, krása a dobro. Svoboda hledá smysl: vyžaduje přesvědčení. Předpokládá hledání pravdy – skutečného dobra – a nachází své naplnění právě v poznávání a konání toho, co je správné a spravedlivé. Jinými slovy: pravda je návodem ke svobodě a dobro je dokonalostí svobody. Aristoteles definuje dobro jako „to, k čemu všechno směřuje“ a vyjadřuje přesvědčení že „milé je dosáhnouti dobra i pro jednotlivce, krásnější však je a ve větší míře božské dosíci ho pro národ a obce“ (Etika Nikomachova, 1; srov. Caritas in veritate, 2). Odpovědnost za probouzení vnímavosti k pravdě a dobru spočívá na všech vedoucích osobách, (…) na každém veřejném činiteli. Společně musíme usilovat o svobodu a o hledání pravdy: obojí je buď navzájem spojováno, anebo společně bídně zaniká (srov. Fides et ratio, 90).

Evropa je domovem!
Pro křesťany má pravda jméno: Bůh. A dobro má tvář: Ježíš Kristus. Už od časů svatých Cyrila a Metoděje a prvních misionářů sehrála křesťanská víra rozhodující roli v utváření duchovního a kulturního dědictví této země. Obdobně ji musí sehrávat nyní i v budoucnu. Bohatství duchovních a kulturních hodnot, které se vyjadřují jedny v druhých, nejen utvářelo identitu národa, ale také jí skýtalo rámec potřebný k dosahování soudržnosti v srdci Evropy. Po staletí bylo toto území místem setkávání mezi různými národy, tradicemi a kulturami. Tato země poznala i bolestná období a nese jizvy tragických událostí vzešlých z nedorozumění, válek a pronásledování. Je také pravda, že křesťanské kořeny živily smysl pro odpuštění, usmíření a spolupráci, který umožnil lidu této země nalézt mír a byl znamením nového začátku, obnovené naděje. Není to právě tento duch, který současná Evropa potřebuje? Evropa je víc než jen světadílem. Je domovem! A svoboda nachází svůj nejhlubší význam v domově duchovním. S plným respektováním rozdílu mezi sférou politickou a náboženskou (…) rád zdůrazňuji nenahraditelnou úlohu křesťanství při utváření svědomí generací a podněcování základního etického konsensu, platného pro každého člověka, který tento kontinent nazývá domovem! V tomto smyslu oceňuji hlas těch, kteří se dnes v této zemi i v celé Evropě (…) snaží uplatnit svou víru ve veřejné sféře v naději, že společenská pravidla a normy budou formovány touhou žít podle pravdy, která každého člověka osvobozuje (srov. Caritas in veritate, 9).

Odvaha k pravdě
Věrnost lidu, jemuž sloužíte, vyžaduje věrnost pravdě, která je sama v sobě zárukou svobody a opravdového lidského rozvoje (srov. tamtéž, 9). Odvaha vyřknout pravdu je službou celé společnosti, neboť osvětluje cestu pokroku, poukazuje na etické a morální základy a dává záruku, že veřejný pořádek čerpá z pokladnice lidské moudrosti. (…) Vnímavost k všeobecně platné pravdě by nikdy neměla být zastíněna partikulárními zájmy, jakkoli důležitými, neboť to by vedlo k novým případům sociální fragmentace a diskriminace, o nichž tyto zájmové nebo lobbistické skupiny tvrdí, že je chtějí překonat. Aniž by ohrožovalo toleranci rozdílů či kulturní pluralitu, činí hledání pravdy konsensus možným, udržuje veřejnou diskusi logickou, čestnou a průhlednou a zajišťuje jednotu, jaké by nějaké neurčité integrující pojmy nikdy nedosáhly. Věřím, že ve světle církevní tradice materiálního, intelektuálního a duchovního rozměru lásky se členové katolické komunity – spolu s členy ostatních církví, církevních společenství a náboženství – budou i nadále zasazovat o rozvojové cíle, jež v tomto národě, i mimo něj, získají více lidský a více zlidšťující rozměr (srov. tamtéž, 9).

Krása odkazující k Bohu
Milí přátelé, naše přítomnost v tomto nádherném městě, nazývaném srdcem Evropy, nás vybízí k otázce, v čem ono „srdce“ spočívá. Ačkoli není jednoduché najít odpověď, jistým náznakem mohou být architektonické klenoty, které toto město zdobí. (…) Jejich krása vyjadřuje víru; jsou zjeveními Boha, který nás nechává přemítat o divech krásy, o něž my lidé usilujeme, když vyjadřujeme estetický a poznávací rozměr svého nejvnitřnějšího bytí. Jak tragické by bylo, kdyby někdo hleděl na takové příklady krásy a nedbal transcendentního tajemství, na něž odkazují. Tvůrčí setkání klasické tradice a evangelia dalo vzniknout pohledu na člověka a společnost, vnímavým k přítomnosti Boha mezi námi. Při vytváření kulturního bohatství zdejšího kontinentu tento pohled zdůrazňoval, že rozum se nezastavuje u toho, co vidíme očima, ale vede k tomu, po čem hluboce prahneme: po Duchu, jinými slovy po Stvořiteli.
V kontextu současných křižovatek civilizací, často poznamenaném znepokojujícím rozdělením jednoty dobra, pravdy a krásy i obtížným hledáním shody na společných hodnotách, se jakékoliv úsilí o lidský pokrok musí inspirovat tímto odkazem. Evropa, věrna svým křesťanským kořenům, má specifické povolání prosazovat tento transcendentní pohled ve svých iniciativách ve prospěch obecného dobra. Mimořádně naléhavým úkolem je podpořit mladé Evropany formací, která respektuje a živí jejich Bohem danou schopnost umět překonat právě ta omezení, o nichž se předpokládá, že je chytí do pasti. Mladí lidé vítají šanci vyniknout ve sportu, tvořivém umění či na akademické dráze. Není snad pravda, že jsou-li postaveni před vznešené ideály, budou taktéž usilovat o morální ctnosti a o život v lásce a dobru? (…)

Obnovit důvěru v lidského ducha
„Veritas vincit“ – toť heslo, které nese vlajka prezidenta České republiky. Nakonec pravda vítězí, avšak nikoli násilím, nýbrž přesvědčením, hrdinským svědectvím mužů a žen pevných zásad, upřímným dialogem, který upřednostňuje požadavky obecného dobra a odhlíží od soukromého zájmu. Žízeň po pravdě, kráse a dobru, vložená Stvořitelem do každého člověka, má za úkol sjednotit lidstvo v hledání spravedlnosti, svobody a míru. Dějiny častokrát ukázaly, že pravda může být zrazena a zmanipulována ve službě falešných ideologií, útisku a nespravedlnosti. Cožpak nás výzvy, kterým lidstvo muselo čelit, nevybízejí, abychom se měli na pozoru před takovým nebezpečím? Vždyť co je více nelidské a zhoubné než cynismus, který popírá velikost našeho hledání pravdy, a než relativismus, který přímo rozežírá hodnoty podpírající budování jednotného a bratrského světa? Musíme naopak obnovit důvěru ve vznešenost a velikost lidského ducha, v jeho schopnost pochopit pravdu a musíme umožnit, aby nás tato důvěra vedla v trpělivé politické a diplomatické práci.
Dámy a pánové, vyslovuji přání, aby vaše služba byla inspirována a udržována světlem pravdy, která je odleskem věčné moudrosti Boha Stvořitele. Pro vás i vaše rodiny ze srdce vyprošuji hojné Boží požehnání.

BENEDIKT XVI.
(mezititulky a mírné krácení redakce)




Promluvy papeže a proslovy prezidenta lze nalézt na www.navstevapapeze.cz nebo v tomto čísle Katolického týdeníku.