26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Embryonální buňky - problém nejen pro bioetiky

27. 2. 2006

|
Tisk
|

Kmenové buňky a jejich využití k léčbě

Vydání: 2006/9 Jak bojovat proti rutině v duchovním životě?, 27.2.2006, Autor: archiv KT

Příloha: Perspektivy

O biologii se donedávna zajímali hlavně biologové. Dnes předkládají biologické a lékařské vědy problémy, kterých by si měl všímat i laik. Porozumí jim, seznámí-li se se základními pojmy. Jednou z příležitostí je zákon o pokusech na lidských embryonálních kmenových buňkách (viz též Perspektivy 3/2006).

Kromě specializovaných buněk existují i takové, které dosud rozlišeny nejsou, ale mohou se těmi specializovanými stát. Říkáme jim kmenové. Nalézají se v malém množství v dospělém těle. Jsou to adultní (dospělé) kmenové buňky. Jsou v kostní dřeni (vznikají z nich různé typy krvinek) i jinde, například v kůži. U buněk embrya (zárodku) je tato schopnost běžná. Těm říkáme kmenové buňky embryonální. V nejranějších stádiích vývoje je dokonce každá buňka schopná změnit se v kteroukoli buňku lidského těla, ba i dát vzniknout celému dalšímu zárodku (takto vznikají jednovaječná dvojčata).

Schopnosti kmenových buněk dodatečně se specializovat lze využít pro léčbu lidí, u nichž byl některý typ buněk poškozen (nemocí, úrazem apod.). Adultní kmenové buňky z kostní dřeně byly úspěšně podány nemocným po srdečním infarktu. Protože pocházely z pacientova těla, organismus je přijal. Podáme-li však nemocnému buňky od jiné osoby, dochází k imunitní reakci: organismus je vnímá jako cizí a jejich přijetí se brání. Tuto reakci lze tlumit léky, které mívají závažné vedlejší účinky.

Po úspěšném klonování některých zvířat bylo navrženo vytvořit u pacienta, který potřebuje kmenové buňky, nejprve jeho klon, vlastně nové embryo, a z něj odebrat kmenové buňky „šité na míru“. Genetická výbava naklonovaného embrya by byla téměř shodná s výbavou nemocného a nedošlo by k imunitní reakci.

Klonem rozumíme potomstvo jednoho rodiče, které má stejnou dědičnou výbavu (genom) jako rodič. Klonování se provádí přenosem jádra: do vajíčka, z něhož bylo odstraněno jádro, se vloží jádro tělesné buňky jedince, jehož klon chceme získat (dárce). Pokud se to podaří, vznikne embryo geneticky totožné s dárcem jádra. Téměř všechna dědičná výbava je totiž uložena v jádru.

Pak lze postupovat dvojím způsobem. Při prvním se vzniklé embryo vloží do dělohy budoucí matky a z ní se pak narodí naklonovaný jedinec geneticky shodný s dárcem. Jde o reprodukční klonování. – Druhá možnost je tato: naklonované embryo se nevloží do dělohy, ale – jak to kdosi výstižně vyjádřil – „rozebere se na náhradní díly“ a z jeho buněk se vytvoří linie embryonálních kmenových buněk. Tomu se říká nepřesně terapeutické klonování. Je zřejmé, že první fáze terapeutického i reprodukčního klonování je shodná a rozdíl je jen v cíli, kterého se má dosáhnout.

I přes úspěchy s léčením pomocí adultních kmenových buněk trvá snaha o léčbu těmi embryonálními. Jsou plastičtější a lépe se množí. Osvědčily se v pokusech na zvířatech, i když jiné výsledky prokázaly při jejich použití riziko vzniku zhoubných nádorů.

Existují i etické námitky proti destrukci lidských zárodků při terapeutickém klonování: lidskému zárodku nelze upřít lidský charakter. Využití embryonálních kmenových buněk donedávna bránil spíše nedostatek věrohodné zprávy o reálnosti takových snah.

Tvrzení americké společnosti Advanced Cell Technology či italského gynekologa Severina Antinoriho se nebrala příliš vážně. To se změnilo, když v prestižním časopise Science (únor 2004) bylo ohlášeno první naklonování lidských embryí a v květnu 2005 dokonce získání linií kmenových buněk z embryí „na míru“ konkrétních pacientů. Hlavním autorem publikovaných zpráv byl jihokorejský vědec Woo Suk Hwang. Autorita časopisu a věhlas autorů byly značné, o věrohodnosti zpráv se nepochybovalo. Ohlas Hwangovy práce zapůsobil především v jeho vlasti, vláda mu poskytla dotace několika miliard dolarů atd.

První kritické připomínky vznesli bioetici. Vyslovili pochybnost o korektnosti financování i získávání ženských vajíček (těch se spotřebovalo 242 a pocházely od 16 žen). Hormonální stimulace tvorby vajíček i jejich odběr jsou pro ženu značnou zátěží. Mezi „dárkyněmi“ byly i dvě Hwangovy podřízené - jedna z nich později připustila, že jednala pod nátlakem.

Začátkem konce Hwangovy kariéry bylo rozhodnutí pittsburského vědce Geralda Schattena, který v listopadu 2005 požádal o stažení svého jména ze seznamu spoluautorů článku v časopise Science. Po vyšetřování bylo 11. 1. 2006 zveřejněno, že Hwangův tým žádné linie embryonálních kmenových buněk nevytvořil a že podklady obou prací byly zfalšovány. – Zpochybněno nebylo Hwangovo naklonování afghánského chrta Snuppy (časopis Nature, srpen 2005). O potížích klonování svědčí to, že při tomto pokusu bylo spotřebováno přes tisíc psích zárodků.

O případ se začal zajímat i státní zástupce, který pátrá po osudu 42,2 milionů amerických dolarů, které ještě koncem roku 2005 obdržel Hwang od jihokorejské vlády, a 4,35 milionů amerických dolarů ze soukromých zdrojů.

K podvodům dochází i ve vědě. Příčiny? Touha po slávě i po finančních prostředcích. Skandál v Soulu znovu připomněl, že vědecké výsledky je možno považovat za věrohodné až po jejich ověření alespoň jedním nezávislým pracovištěm.

Nelze vyloučit, že někdy v budoucnu bude technicky možno u některých nemocných zlepšit zdravotní stav podáním embryonálních kmenových buněk. Střízlivé odhady však hovoří o několika desetiletích. Důkaz o jejich reálnosti však dosud chybí.

Kromě požadavku přesměrovat financování výzkumu od embryonálních kmenových buněk k adultním plyne z jihokorejské zkušenosti další závěr. Výzkum spotřeboval obrovské částky i značné úsilí vědců, přesto se člověka naklonovat nepodařilo. Dosud nikde nebyli naklonováni ani primáti. Nebylo by vhodnější místo lidských vajíček pracovat s vajíčky šimpanze nebo orangutana?

A ještě něco. Zákonná úprava ochrany počínajícího života je v Jižní Koreji výjimečně liberální. Přesto došlo ke kolosálnímu falšování pokusů na embryích právě tam. Odmítněme tedy představu, že benevolentní zákon zabrání podvodům.

Mezi požadavkem nepřipustit nedobrovolné obětování lidské bytosti ve prospěch jiných lidí a tvrzením, že likvidace zárodku dříve či později odsouzeného k zániku prospěje nemocným, je rozpor. Bývá tlumen poukazem na nedokonalost embrya a na velký počet trpících různými degenerativními chorobami. Těm všem lze prý pomoci, budou-li povoleny pokusy na embryonálních kmenových buňkách.

Víme ale, že nemocnému nelze podat jakékoli embryonální kmenové buňky, ale pouze ty „šité na míru“, tedy získané z embryí naklonovaných metodou přenosu jádra. Po šetření v Soulu také víme, že by k tomu i v příznivém případě vedla dlouhá cesta. Naděje na rychlou pomoc nemocným jsou tedy neoprávněné a jejich vzbuzování je neetické.

Smíme vůbec o vlastní vůli obětovat ve prospěch společnosti život kteréhokoli jedince, i toho „neperspektivního“? Neblížíme se tu nebezpečně mentalitě doktora Mengele, který před šedesáti lety rovněž věděl o „podřadných“ lidských bytostech a rád obětoval jejich životy zájmům vědy?

Vídáme i snahy zastírat fakt, že embryo je lidským jedincem. Snad ani nemusíme zacházet do filozofických úvah. Jasný důkaz, že zárodek není součástí matčina těla, ale lidské individuum, poskytují „děti ze zkumavky“. Mimotělní oplodnění ukazuje, že embryo je autonomní (má vlastní genom), autoregulativní (samo řídí svůj vývoj) a autogenerativní (má schopnost dát počátek nového života jemu podobné bytosti).

Všechny části matčina těla podporují funkční jednotu jejího organismu, zatímco embryo má vlastní život a chová se téměř jako parazit: potřebné látky si bere bez ohledu na potřeby či přání matky. Tvrzení, že „embryo je jen shluk buněk“, je neudržitelné.

Přijměme skutečnost, že nový zákon o výzkumu na embryonálních kmenových buňkách (pokud ho tedy schválí Senát a podepíše prezident) se snaží dodatečně legalizovat skutečnost, že linie embryonálních kmenových buněk u nás již máme. Loni se o nich opakovně hovořilo na konferencích u nás i v zahraničí. Nemá už smysl dodatečně zkoumat, nakolik byli výzkumníci oprávněni pohlížet na lidská embrya vytvořená v laboratořích jako na součást těla ženy, od které bylo odebráno vajíčko, a zda jeho dárkyně byla kompetentní vyslovit souhlas s využitím (resp. likvidací) „ušetřených“ embryí.

Udržování již existujících linií nezbývá než přijmout, etické důvody však jednoznačně svědčí pro požadavek zamezit destrukci dalších embryí. Řešením je tedy stanovení moratoria (odkladu) na tvorbu nových linií embryonálních kmenových buněk.

Eticky je požadavek moratoria odůvodněn nejen povinností chránit lidský život už před narozením, ale po zkušenostech ze Soulu i potřebou spravedlivého rozdělení zdrojů. Reálně očekávaná doba případného léčebného využití embryonálních kmenových buněk se po nezdaru klonování člověka vzdálila, zatímco doklady o účinnosti léčení těmi adultními nelze zpochybnit. Není tedy důvod nutit se k „širokému“ výkladu mezinárodních dokumentů, k jejichž respektování se Česká republika zavázala: Listiny základních práv a svobod, Konvence OSN o právech dítěte, a zvláště Úmluvy o lidských právech a biomedicíně.

V důvodové zprávě k novému zákonu jsme mohli číst tyto věty: „Účelem zákona (...) je s ohledem na povinnosti státu zajistit respektování lidské důstojnosti a ochrany lidského života již před narozením.“ Vyžadovalo by velkou fantazii, abychom mezi účinné způsoby ochrany lidského života před narozením zařadili také ukončení života embrya.

Ochrana lidského života se stává stále naléhavějším požadavkem dne. Vědecké objevy otevírají nové možnosti, ale předkládají i závažné etické otázky. Korejská zkušenost ukazuje, že jejich řešení nelze přenechat jen úzké skupině zainteresovaných pracovníků. Pečlivěji než dosud by se měli bioetickými problémy zabývat také veřejní činitelé.

* * *
Autor je profesorem praktického lékařství na Lékařské fakultě Palackého univerzity v Olomouci. Vyučuje bioetiku na Cyrilometodějské teologické fakultě tamtéž. Je šéfredaktorem časopisu Bioetika - Scripta bioethica.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou