Dzien dobry!

Vydání: 2004/34 Kněží na dovolené, 28.10.2004, Autor: Iva Tereza Grosskopfová

Příloha: Doma

Když procházíte hornatou krajinou Slezských Beskyd, naučíte se jinak počítat čas. Chodíte nahoru a dolů či po hřebenech a máte ideální příležitost k tomu rozhlížet se. Začít se dá s okolím a pak - to o něco déle - třeba přejít k sobě samému. Je to inspirativní se takhle dívat... Pro začátek lze vnímat zdejší tvrdý život. Samozřejmě, i zde již není středověk, ale ve srovnání s „pohodlím“ velkoměsta by kdekterý televizní bačkorový typ možná vzdal při prvním vyvrknutém kotníku, ačkoli roubené chaloupky, pasoucí se ovce, kozy a krávy, vypadají velmi idylicky. Lidé tu prý odpovídají podmínkám - působí tvrdě, jsou nepřístupní a moc se s vámi nebaví. Ale nevěřte tomu. Co nemají rádi, je, když se s nimi nejedná fér. Ale to se nezdá nikomu. Stačí úsměv a každou chvilku vás někdo zdraví: „Dzien dobry“ nebo jen „Dobry“ a vy vnímáte to lidské, co je přece v každém, jen to někdy hodně hluboko skrývá. A když si dokážete pohodu v sobě udržet, oplatí vám to místní třeba tím, že vás pozvou dál a vy budete jejich hosty. Takové pozvání se neodmítá a zvlášť, když je od nejstarší ženy nejvýchodnější obce České republiky - Hrčavy. Paní Rozálie Bojková (není to zas tak dávno, co překročila osmdesátku) mně připomněla moji babičku, která již zemřela. Usměvavá žena, žijící sama v domku nedaleko dřevěného kostela, začala vzpomínat a já se ráda vrátila zpět, abych pochopila, jak ji zformovala těžká práce a nelehké životní lekce.

Pocházím z místa Gruň, což je nedaleko Hrčavy. Bylo nás doma devět dětí. Odmalička jsem musela velmi tvrdě pracovat. Měli jsme hospodářství a od dvanácti let jsem také chodila na službu. Byla jsem šikovná a poradila jsem si s každou prací, i s mužskou. Ale jinak jsem uměla vzít do ruky i jehlu, nebo jsem na všechny kolem sebe pletla svetry, háčkovala a podobně. Vlastně ještě někde mám celý místní kroj, který jsem sama ušila. Bylo jasné, že domácí práce jsem zvládala bez problémů.

Pamatuji si, že kromě krav, koz, ovcí jsme měli mohutného býka. Všichni se ho báli a já se o něho starala. Jednou mě pořádně nabral do hlavy. Zůstala jsem několik dní ležet. Tekla mi spousta krve, ale ze všeho jsem se dostala a nezahořkla. No ono to ani nešlo, vždyť práce nepočká. Když jsem byla už dospělou dívkou, chodilo za mnou hodně chlapců a já si nakonec vybrala svého muže. Společně jsme postavili dům a žili na Hrčavě. Byly to dobré roky, když ještě žil (zemřel před deseti lety). Vycházeli jsme spolu. Narodili se nám dva kluci a jedna holčička. Rodila jsem doma a víte, kdo mně dělal porodní bábu? Moje maminka. Sama byla drobná a příliš pracovala. Vím, že měla problémy s tím, že jí často tekla krev z nosu. Zastavovala ji solí a dělala dál.

Pro mě, jako matku, přišla velmi těžká situace - když si na ni vzpomenu, je mi smutno. Jeden ze synů se byl s kamarády koupat a nastydl. Byl to nádherný kluk, všichni to říkali. Jeho zdraví se začalo prudce zhoršovat, měl vysoké teploty, které jsem se mu snažila srážet. Když zemřel, bylo mu teprve 25 let. Doprovodila jsem ho až ke smrti. Poslední období bylo velmi náročné, ale vydržela jsem.

Ve svém domě dnes žiji sama. Nemohu chodit tak, jako dřív, otékají mně nohy, ale co mohu, stále ještě pracuji. Často přemýšlím o smrti a neděsím se jí. Vždyť jsem si na ni také již sáhla. Měla jsem dvakrát infarkt. Poprvé jsem se z něho dostala sama. Třela jsem si spánky octem a to mně pomohlo. Podruhé se mi to ale stalo v zimě, spadla jsem do hlubokého sněhu. Lidé mě našli a pomohli. Telefon domů nemám a mobil se u nás použít nedá, celá Hrčava nemá signál. Ale já si za tu dobu na samotu zvykla a nevadí mně. Mám dobré děti, jezdí za mnou a jedna z vnuček bydlí na Hrčavě a tak ke mně chodí ona i její manžel. Všichni mně říkají, abych tady nezůstávala sama. Mohu jít třeba k dceři - ta žije též sama v jedné zdejší obci. Ale starý strom nelze vyrvat z jeho kořenů, nevydržel by to. A co mi také pomáhá? Víra v Boha! A pak vám prozradím jednu medicínu, kterou užívám každý den: do „švédských kapek“, které mám v tmavé lahvičce, jsem dala slivovici a každý den ráno si dám po půlečke (“panák“).

Čas od času můj domek ožívá. Sjedou se děti s rodinami a zase je veselo, na ty chvíle se těším. A Hrčavané? Ti jsou také dobří, vždyť tady žijeme spolu a víme své...

ROZÁLIE BOJKOVÁ Sdílet článek na: 

Sekce: Doma, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay