Dva vozíky - nutnost, ne rozmařilost

Vydání: 2007/8 Půst jako přežitý požadavek?, 20.2.2007, Autor: Iva Peřinová

Příloha: Doma

TOMÁŠ LANC
Po dětské mozkové obrně se na vozíku pohybuje v podstatě od narození. Pracuje v pozici PR konzultanta a poradce Pražské organizace vozíčkářů. Současně posledním rokem studuje FF UK, obor Sociální práce.

Proč je dobré, aby práci, jakou děláte, zastával právě vozíčkář?

Neříkám, že člověk, který je sám na vozíku, může druhým poradit lépe, nebo že všechno ví. Ostatní lidé na vozíku se ale na něj obracejí s větší důvěrou, protože mají pocit, že má stejnou nebo podobnou zkušenost jako oni. Spíše od něj přijmou radu. Já jsem většinou první člověk, jenž lidi v naší organizaci přivítá a zeptá se jich, co potřebují. Když na to mé znalosti stačí, věnuji se jim sám. V případě potřeby je nasměruji na kolegy, kteří se zabývají konkrétními projekty.

Je těžké získat ortopedický vozík?
Je to těžké. Zvláště v poslední době jde o stále náročnější proces z hlediska lékařských vyšetření a dalších souvisejících věcí, které k získání vozíku potřebujete.

Přispívá na vozíky pojišťovna?
Pojišťovna hradí vozíky jen do určité míry, na zbytek si musí vozíčkář najít sponzora, nebo si ho nějak zaplatit sám. Když jsem si před sedmi lety pořizoval svůj současný vozík, pojišťovna zaplatila 21 tisíc korun. I když jde o docela obyčejný typ, stál tehdy 64 tisíc. Mohl jsem si ho dovolit jen díky sponzorům.

Kolik by stál vozík vašich snů?
Nejsem moc náročný. Vzhledem k mému postižení, které není tak rozsáhlé, mi současný typ docela vyhovuje. Problém bývá tam, kde člověk potřebuje mít jak elektrický, tak mechanický vozík. Vozíky se totiž doplňují, venku se častěji kvůli architektonickým bariérám používá mechanický vozík. Jen baterie do elektrického vozíku váží 72 kg, k tomu připočtěte váhu vozíku a člověka na něm – pak je velký problém pomoci takovému člověku například do tramvaje. Se svým postižením – mám spazmy na všech čtyřech končetinách, vyšší svalové napětí, než je obvyklé – potřebuji doprovod druhé osoby, protože sám se nedostanu ani do nízkopodlažního autobusu. Doktoři přitom někdy dělají problémy napsat člověku oba vozíky a nechápou, že to není naše rozmařilost, nýbrž holá nutnost.

Co se pro vozíčkáře od pádu komunismu změnilo?
Největší změna je v přístupu společnosti k nám a v našich větších možnostech. Platí to zejména ve velkých městech. Co se týče možnosti získat bezbariérový byt, nezměnilo se skoro nic. Byty pro vozíčkáře nejsou brány jako sociální, takže je v nich poměrně vysoké nájemné. Kdo se pohybuje na vozíku, potřebuje přitom daleko více prostoru než ten, kdo může chodit. Málokterý vozíčkář si může optimálně velký byt například ze svého důchodu dovolit.

Nedostáváte příspěvek na bydlení?
Na ten samozřejmě máte nárok, ale jeho výše činí 400 Kč korun. Máme i příspěvky na ošacení a kompenzační pomůcky, ale to jsou jen dvě stovky. Je to pěkné, ale je to málo.

Jak je to se stavbou bezbariérových bytů?
Často se staví celé komplexy – domy, v nichž jsou všechny byty bezbariérové. Já bych ale spíš uvítal upravený byt v běžném domě, aby tam nežili jen lidi s postižením. Ne, že bych proti lidem s postižením něco měl, to bych byl sám proti sobě, ale působí to na mě jako nějaké ústavní ghetto, ve kterém se člověk nemůže integrovat do běžného života.

Cestujete do práce, do školy... Jak vás vnímá okolí, jak vám lidé pomáhají?
Za poslední léta se to velice zlepšilo. Moje generace, tedy lidé do třiceti let, nemají s pomocí tělesně postiženým větší problémy. Jistě: ne vždycky všechno vědí, ale nebojí se pomoci. Mladí si bez problémů nechají vysvětlit, jak s vozíčkářem zacházet, aby mu neublížili. Problémy jsou se starší generací, která se s vozíčkáři, za komunistů separovanými v ústavech, nesetkávala. Někdy nám lidi nepomohou jen proto, že se stydí. Není to ale jejich vina. Je to vina systému a celkové atmosféry doby, ve které jsme žili. Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Doma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay