Druhý vatikánský koncil přinesl obnovu ducha biskupské kolegiality

Vydání: 2012/45 Přijíždí svatý Martin i do Francie?, 6.11.2012, Autor: Václav Malý

Příloha: Perspektivy

Žijeme v době vypjatého individualismu, zdůrazňujícího prosazování vlastních schopností a jejich rozvoj. Ani představení církve nejsou uchráněni nebezpečí, že podlehnou samolibosti a vystavování svého ega na odiv. Klade se důraz na osobní odpovědnost při rozhodování. Cení se odolnost vůči často povrchnímu většinovému mínění. Být sám sebou se hodnotí nejvyšší známkou. To vše samo o sobě je důležité za předpokladu, že dotyčný jedinec je schopen si připustit, že není na své cestě k plnění daných povinností a k dosažení šlechetných cílů sám. Nutně potřebuje druhé, kteří ho mohou korigovat a obohacovat jeho pohledy a záměry.

Dlouhá staletí bylo hierarchické uspořádání církve formováno monarchistickým způsobem. V čele stál papež jako nejvyšší vládce, jemuž jsou k ruce biskupové, jejichž postavení vůči podřízeným kněžím v diecézi mělo podobný charakter. Za velmi složitých politických, společenských a duchovních okolností bylo zdůrazněno majestátní postavení papeže během Prvního vatikánského koncilu vyhlášením dogmatu o papežské neomylnosti. Deklarace o neomylnosti vyvolala mnoho nepříznivých reakcí a nepochopena ve svém jádru v myslích mnoha poctivých lidí vně i uvnitř církve potvrzovala dojem, že papež je nedotknutelný monarcha, který o všem rozhoduje sám.

Jak známo, Druhý vatikánský koncil se snažil napravit tento nepříznivý dojem už samotným faktem, že jej papež Jan XXIII. svolal, aby se společně se světovým episkopátem poradil, jak dál směřovat působení církve a její vnitřní upořádání. Kromě mnoha jiných podnětů a zásadních výpovědí je jednou z nejzávažnějších korekcí, kterou uvedl do praxe, obnova ducha biskupské kolegiality. Otcové koncilu měli nadmíru těžký úkol: nepominout učení Prvního Vaticana a zároveň otevřít prostor pro nefalšovanou kolegialitu biskupů, která byla živým dědictvím apoštolské doby.

 

Biskupové jako nástupci apoštolů

Kolegialita biskupů je popsána především ve 22. a 23. článku konstituce Lumen gentium. Nejlépe ji vystihují samotné citace: „Sborovou povahu a sborový ráz biskupského stavu naznačuje už prastará kázeň, podle níž biskupové, ustanovení po celém světě, udržovali společenství mezi sebou i s římským biskupem ve svazku jednoty, lásky a pokoje… Tuto sborovou povahu potvrzují všeobecné sněmy…“ (čl. 22).

Papež je nazýván pastýřem celé cír-
kve(!), nikoliv hlavou, jíž je sám vzkříšený Pán. Tímto konstatováním se zamezuje představě papeže jako neomylného vládce. „Biskupský stav, který je nástupcem sboru apoštolů v učitelském úřadě a v pastýřském vedení, v němž dokonce apoštolský sbor stále trvá, je spolu se svou hlavou, římským biskupem, (…) také nositelem nejvyšší a plné pravomoci nad celou církví.“ Zde je jasně zdůrazněna důstojnost biskupské služby a realizace služby papeže ve společenství s biskupy. „Tím, že je tento sbor složen z mnoha jedinců, vyjadřuje rozmanitost a všeobecnost Božího lidu… Duch Svatý nepřetržitě posiluje tuto organickou strukturu a její svornost“ (čl. 22). Biskupové nemohou být vnímáni jako delegáti a náměstci papeže, ale jako nástupci apoštolů. Jejich kolegialita je znamením apostolicity. Apostolicita v katolickém pojetí nespočívá pouze v nezkresleném učení apoštolů a v jeho dějinné kontinuitě, ale právě ve sborové povaze a rázu biskupského sboru.

„Římský biskup jako Petrův nástupce je trvalý a viditelný zdroj a základ jednoty biskupů i celého množství věřících (…), jednotliví biskupové jsou pak viditelný zdroj a základ jednoty ve svých místních církvích (­…), v nich existuje a z nich se skládá jedna a jediná katolická církev.“ Nádherné vyjádření, že v místní církvi, kterou je diecéze, existuje jedna a jediná apoštolská a všeobecná církev. Místní církev není filiálkou celku. Zase jiným způsobem je zvýrazněna důstojnost biskupa jako hlavy místní církve. Biskup je znamením spojení místní církve s tou univerzální. Proto je vyloučen jakýkoli individualismus jeho služby, protože „je povinen projevovat péči o celou církev“. Na to nestačí sám, je to záležitost celého kolegia v čele s papežem. Tato péče spočívá v tom, že 
„…mají podporovat a chránit jednotu víry a kázeň společnou celé církvi (…), úkol šířit křesťanské jméno ve světě (…), pomoc jiným místním církvím, především potřebným…“ (čl. 23). To vše je nemyslitelné bez spolupráce.

Koncil též podpořil význam biskupských konferencí, které jsou čitelným a realizovaným znamením sborové povahy biskupské služby. Dostává se v nich ke slovu jeden ze základních principů sociálního učení církve – subsidiarity. Na tomto místě bychom mohli rozvinout celou škálu nápadů a potřeb, jak konkrétně uskutečňovat zmíněnou kolegialitu, v čem vykazuje v naší vlasti své nedostatky, čeho bylo její pomocí dosaženo či co bylo a je opomíjeno, jak vážně je brána samotnými služebníky církve. To by jistě bylo zajímavé a inspirující, ale tím bychom přesáhli rámec zadání.

 

Vzájemná důvěra činí divy

Výzva k žité a vážně přijímané kolegialitě se netýká jen biskupů, ale jsou k ní koncilem povzbuzováni i kněží. Jejich službě a životu se věnuje dekret Presbyterorum ordinis. Články sedm a osm se zabývají jejich vztahem k biskupům a jejich vzájemnou spoluprací. Nejlépe si posloužíme opět citacemi, které nevyžadují dlouhé komentáře.

„(…) společenství s biskupem projeví kněží nejlépe občasnou liturgickou koncelebrací… Pro dar Ducha Svatého, který byl kněžím dán při svěcení, považují je biskupové za nezbytné pomocníky a rádce ve službě a úřadu učení, posvěcování a vedení Božího lidu“ (čl. 7). Podobně jako papež není vládcem, který pokládá biskupy za své sluhy, ani biskup nesmí přistupovat ke kněžím z pozice samolibé vrchnosti. Naopak má v nich podporovat ducha spolupráce a povzbuzovat je, aby se neobávali vyslovovat své skutečné názory. Nemusí před nimi předstírat, že si vždy ví rady, co a jak má činit. Pokud je připraven a ochoten přijmout je jako rádce, nebude se vyhýbat někdy i nepříjemné debatě při hledání nejlepšího způsobu, jak řešit různé záležitosti ku prospěchu svěřeného Božího lidu. Vzájemná důvěra činí divy. Ze strany kněží se předpokládá, že berou vážně svou odpovědnost nejen za život své farnosti, ale celé diecéze za daných podmínek, které jsou velmi různé a proměnlivé. Kněží mají vidět i za hranice svého svěřeného teritoria, aniž by zanedbávali „své“ a neustále pomrkávali k sousedům. Poslání kněží jako rádců biskupů je ztělesněno v institutu kněžské rady diecéze.

Biskupové mají „považovat kněze za své bratry a přátele“. Přátelství všeobecně spočívá ve vzájemné jistotě, že se můžeme na druhého spolehnout, že v něm máme jistotu pomoci, pokud něco potřebujeme, že o nás nemluví za zády, ale je s to nám říci pravdu do očí atd. Kolegialita jako sdílení společné odpovědnosti, jejíž stupeň je různý podle vymezených kompetencí a která je podpořena a živena odvahou k přátelství, vytváří plodnou půdu pro autentické svědectví o evangeliu. Biskupové mají kněžím „rádi naslouchat“ – zvláště v dnešní době jedna z chybějících ctností, kdy se vše řeší více v monolozích – honem a co nejrychleji. „Žádný kněz není s to dobře plnit své poslání odděleně a jako jedinec, nýbrž jen spojenými silami s jinými kněžími pod vedením těch, kdo jsou představenými v církvi“ (čl. 7).

„Všichni kněží jsou posláni spolupracovat na témže díle – budovat Kristovo tělo. (…) Je velmi důležité, aby si navzájem pomáhali a byli vždy spolupracovníky pravdy. (…) Jednotliví kněží jsou spojeni se svými spolubratry poutem lásky, modlitby a všestranné spolupráce. (…) Ať se ochotně a s radostí scházejí. (…) Ať si poskytují vzájemnou oporu (…), aby dovedli lépe spolupracovat ve své službě…“ (čl. 8).

 

O evangeliu mají svědčit všichni

V posledních letech – vzhledem ke změněné situaci a ubývajícímu počtu – se zdá, že kněží zase více nacházejí cestu k sobě. Kromě kolegiality biskupů a kněží nelze pominout ani kolegialitu k laikům. Biskupové a kněží jsou představení vybavení svátostným kněžstvím, jehož předpokladem je všeobecné kněžství všech pokřtěných. Veliká zásluha koncilu, dosud ne úplně vědomě doceněná, je právě v tom, že vychází z této skutečnosti, která byla dlouhá staletí v praxi opomíjena. Laici byli vnímáni jako ti, kdo jsou povinni poslouchat, a zaujímali pozici vedených, aniž od nich byla očekávána spoluúčast při rozhodováních a střetech o směřování putujícího Božího lidu. To se zásadně změnilo. Pojednávají o nich čtvrtá kapitola Lumen gentium a dekret o apoštolátu laiků Apostolicam actuositatem.

Nebudeme zde rozebírat jednotlivé články těchto dokumentů, chceme jen upozornit na mimořádnou citlivost koncilních otců k postavení laiků. Duchovně zdárný a plodný život církve je nemyslitelný bez spolupráce svěcených služebníků církve s laiky. Z titulu svého křtu mají všichni svědčit o evangeliu a při tomto svědectví si vzájemně pomáhat, povzbuzovat se a podporovat. Jsou obdarováni různými charismaty. Jejich integrace do působení církve je jedním z nejdůležitějších úkolů pastýřské služby biskupů a kněží.

 

Kolegialita pokřtěných

Darované charisma není jednotlivci dáno k jeho osobnímu prospěchu, ale k dobru celého Božího lidu. Má svědčit o nevyčerpatelném působení Ducha, který vane, kam chce. My všichni pokřtění jsme navzájem propojeni nejprve křtem a nezaslouženě darovanými a přijatými charismaty. Bez tohoto podhoubí by vytvořené hierarchické struktury církev neodlišovaly od jiných ušlechtilých spolků. Proto se stále prohlubující kolegialita všech pokřtěných stává pravdivým znamením a uskutečňováním Kristovy touhy pokračovat ve svědectví o dobrém Otci a je obrazem (byť dílčím a nedostatečným) vztahů, které tvoří podstatu niterného života Tvůrce a Stvořitele. Je pomocnou rukou těm, kdo hledají cestu k tajemství putujícího Božího lidu, který „je v Kristu znamením a nástrojem vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva“ (LG 1).

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 6. – 12. prosince 2016

Roráty lákají nejen věřící

Na ochoz šikmé věže stoupají po 194 schodech každou adventní neděli muzikanti. Nikoliv v italské Pise, ale v chodských Domažlicích, kde se jim věž už při stavbě také naklonila.

celý článek


Teď se zklidnit? Děláte si legraci?

Dobře znáte ten pocit. Je tu advent… a všechno se zrychluje. Času ubývá a restů, které máme vyřídit do konce roku, naopak přibývá. A do toho přichází KT s provokativním…

celý článek


České turné o Matce Tereze

Hotové přednáškové turné absolvoval minulý týden v České republice P. Leo Maasburg, který byl řadu let blízkým spolupracovníkem Matky Terezy. Jeho vyprávění s napětím…

celý článek


Betlémská výstava putuje za starými symboly

Až do podhoubí vánočních zvyků a tradic se vydává letošní ročník výstavy v Betlémské kapli v Praze. Název Slunce a betlémy napovídá, že k oslavám evangelijního…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay