Záleží jen na osobní volbě

Vydání: 2005/3 Falešné pocity viny, 11.1.2005, Autor: Iva Tereza Grosskopfová

Příloha: Doma

Paní Marcela Bulínová bydlí nedaleko Plzně. Dříve žila možná trochu ve stínu svého muže - autority, které si vážilo mnoho lidí a přicházelo se s ním radit. Manželství Bulínových bylo šťastné i díky tomu, že se opíralo o Boha. Ale rodinu čekala velmi těžká zkouška, která zcela proměnila její život. Manžel paní Bulínové těžce onemocněl a jeho žena se déle než rok o něho s naprostou samozřejmostí a minimem peněz starala. Sama přitom opustila své zaměstnání.

Byla jsem nevěřící, ale manžel pocházel z katolické rodiny a sám byl hluboce věřící. Díky tomu jsem se začala o víru zajímat i já, a nakonec jsem se ještě před svatbou nechala pokřtít. Manžel byl tím, kdo mně v mých prvních krůčcích na vědomé cestě za Bohem nejvíce pomáhal. Dlouhou dobu jsme žili ve starém domě společně s manželovými rodiči a jeho sestrou, která trpěla silným astmatem a často měla záchvaty, při nichž se dusila. Nemohla se proto vdát, ale velmi milovala lidi a také ona byla oblíbená.

Ve starém domě jsem poprvé zažila smrt člověka. V manželově rodině bylo naprostou samozřejmostí, že všichni, pokud to je jen trochu možné, umírají doma a je o ně postaráno nejen materiálně, ale také po stránce duchovní. Sestra manžela zemřela náhle - selhalo jí oslabené srdce. Ráno ji našel její otec a já jsem ji pak sama umyla a připravila vše potřebné. Prvé setkání s mrtvým bylo pro mně těžké, ale uvědomila jsem si, že musím posloužit a vypravit tetu Milu - jak jsme jí říkali - na poslední cestu. Zároveň jsem poprvé silněji cítila, že smrtí život nekončí a měla jasnou naději, že sestra mého muže je na tom dobře.

Dlouhou dobu jsme nemohli mít děti, až po třinácti letech manželství se nám narodil syn. Náš společný život byl opravdu šťastný. Po nějakém čase jsme si postavili nový dům. Zdálo se, že nic pěkného neskončí...

Ovšem manžel měl už delší dobu zažívací potíže, na něž nebral zřetel. Hodně pracoval a věnoval se rodině a druhým. Nikdy nezapomenu na chvíli, kdy přišel od lékaře a řekl mi, že má rakovinu a dokonce metastázy v celém těle. Nemohla jsem se vyrovnat s tím, že bych ho měla ztratit. Manžel podstoupil dvě chemoterapie. Ale až později jsem pochopila, že dlouhý čas jeho nemoci byl pro něj velkou milostí od Boha. Mohl se postupně zbavovat všech svých zátěží a ponechat si jen to, co je důležité. Pracovat nemohl, přijímat návštěvy také ne, do lesa chodit též ne. Zbyla mu práce sama na sobě. Bolesti neměl a ačkoli jeho metastázy na mozku byly příčinou výpadků paměti, nebo naopak zvýšené aktivity, a ačkoli byly těžké chvíle, kdy mě samotnou nepoznával, přesto stále pracoval na svém přibližování se Bohu. Prožil několik klinických smrtí a díky nim načerpal mnoho informací. Vždy se z kómatu vracel jiný, vyrovnanější a o svých zkušenostech pak hovořil. Vzpomínám si na jedno jeho svědectví, kdy říkal, že procházel černým tunelem lemovaným světlem. Na konci tunelu na něho čekali starší vousatí muži a ptali se ho, kam jde. On jim řekl, že už přichází, a oni odpověděli, že ještě není čas. 

Postupně se vyrovnával s okolním světem a se vztahy, které zde navázal. Bylo to často bolestné, ale díky tomu pochopil, že nejdůležitější je individuální opravdová cesta k Bohu a že i zdánlivá dobra, na kterých člověk ulpívá, mohou tuto cestu  brzdit. Záleží jen na osobní volbě a na vytrvalosti i odvaze jít a nebát se změn.

Dospěli jsme k okamžiku, kdy jsme byli schopni se rozloučit. Bylo to v době, kdy jsem věděla, že manžel je připraven. A věděl to i on. Během celé doby jeho nemoci pomáhali i jeho dva bratři a můj syn, ovšem ty skutečně poslední chvíle jsme mohli být sami. Manžel odcházel a já mu ještě naposledy řekla, že ho mám ráda, ale že ho propouštím. On už hovořit nemohl, ale usmál se, a to bylo to podstatné. Jeho celý život i umírání mi dodalo velkou sílu a nyní vím, že bez víry by nebylo možné vůbec nic. Nezapomenu na chvíle, kdy nám oběma v manželově nemoci právě víra v Boha pomáhala a nesla nás. Často jsem četla nahlas z Bible a díky posile od Boha jsme se mohli oba měnit.

Manžel mi schází, ale vím, že jsem dostala sílu a jistotu, že nikdy nebudu na své cestě sama. I já jsem obdržela svou druhou šanci, které si vážím: před necelým rokem i mně našli rakovinu a já lékařskou diagnózu nakonec přijala v klidu. Nechtěla jsem nic, věděla jsem, že mám sílu zemřít i žít a že žít mám pro koho - vždyť mám syna. A kdybych měla umřít, vím, že by i o něj bylo postaráno. Po operaci ale rakovinové buňky zmizely. Všem tedy radím: nebojte se, žijte, jak nejlépe umíte, jděte úzkou cestou a držte se Boha. A nemějte obavy posloužit vašim blízkým, když opouštějí své tělo. Budete obdarováni. Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Doma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay