Víra musí uzrát

Vydání: 2005/7 Usmíření s církví, 8.2.2005, Autor: Amina Mnasria

Příloha: Doma

O potřebě mezináboženského dialogu nás stále znovu ubezpečuje Jan Pavel II. i další významní církevní představitelé. Dialog mezi křesťanstvím a islámem patří k těm nejožehavějším a proto i nejpotřebnějším. Podívejme se tedy na příběh české muslimky Aminy.  

Dříve jsem nepřemýšlela nad tím, že jednou můj život skončí. Brala jsem jako fakt, že každý prostě jednoho dne zemře a  je konec - nedá se s tím vůbec nic dělat. Obávala jsem se jen smrti své maminky. Ačkoli byla naše rodina ateistická, rodiče mně odmalička vštěpovali respekt k morálním hodnotám, které jsem automaticky přijala za své - nelhat, nekrást, být vnímavá k druhým, mít sociální cítění apod. Vlastně jsem postupně dozrávala k víře, ale to mohu říci zpětně až dnes. Jenže nejprve jsem si vzala ateistu, se kterým mám dva syny. Teprve  po deseti či patnácti letech našeho manželství jsem začala přemýšlet o tom, že ačkoli jsem vstřícná, tolerantní a dělám dobré věci, můj život je stále jaksi neutěšený. Muž byl alkoholik a soužití s ním bylo těžké. Ptala jsem se, proč za své dobro stále dostávám jen zlo. Byla jsem zoufalá a nevěděla, co mám dělat. Manžel mi nakonec vlastně situaci ulehčil, protože si našel jinou ženu a manželství skončilo. Zůstala jsem sama s dětmi a začala se cítit opuštěná. Jednoho dne jsem před usnutím zvedla oči a začala jsem někoho - ačkoli jsem ještě tehdy nevěděla koho - prosit, aby mi pomohl ke šťastnému životu a odvrátil můj tíživý smutek a prázdnotu. Dělala jsem to neúnavně každou noc. Vždy před usnutím jsem „někomu“ říkala: „Pomoz mi, prosím!“ Asi měsíc poté se mi začal život určitým způsobem měnit.

Protože jsem na tom nebyla po rozvodu finančně dobře, rozhodla jsem se, že jeden z pokojů ve svém bytě pronajmu. Nakonec jsem přijala do podnájmu muže z Tunisu. Ten okamžitě zaplatil dopředu na celý měsíc, takže jsem mohla splatit nutné výdaje. Tehdy mně velmi pomohl. Byl zcela jiný než muži, co jsem do té doby poznala - velmi pracovitý, tichý, nepil, nekouřil, nechodil do hospod, dbal o pořádek, sám si pral a vařil. Jedna věc mě ale na novém podnájemníkovi udivovala. Každý den bylo i přes skleněné dveře jeho pokoje vidět, jak se sklání k zemi a zase se zvedá. Nevěděla jsem, co to znamená. Domnívala jsem se, že asi každý večer cvičí, aby měl kondici. Nedošlo mi, že se modlí.

V té době jsem občas pila víno. Přišla kamarádka a nalily jsme si skleničku. Jenže jsem alkohol příliš nesnášela a druhý den mně bolela hlava. Můj „tajemný“ podnájemník za mnou ráno přišel, uvařil mi kakao a vysvětloval, že nemusím pít alkohol. Začal mně postupně ukazovat jiný způsob života. Poznala jsem, že je zajímavým mužem a že dokáže být veselý i bez alkoholu. Postupně mi povídal o islámu a zapůjčil i několik knih. Já je přečetla a začala najednou uvažovat jinak – o sobě i svém nájemníkovi. Zjistila jsem, že je velmi pokorný, pozorný, zásadový a že toto chování vychází z jeho víry. Sama jsem v sobě odkryla víru a poznávala, že jsem ji vlastně měla v sobě již dávno - jenom byla uvnitř a já o ní nevěděla. Onen muž v podnájmu se nakonec stal mým manželem. Zpočátku jsem měla trochu problém s mými dětmi, maminkou i bratrem. Všichni mi totiž svatbu s muslimem rozmlouvali. Prý si ho nemám brát, protože mě odveze do Tunisu a v životě se už nevrátím, že budu bita a někde mě zavře. Moji příbuzné mě zásobovali různými výstřižky z novin s příběhy žen, které si vzaly muslima a nedopadly dobře. Měla jsem v sobě vzdor a ptala se, proč v tisku také nepíšou o té většině žen, které se mají v muslimských rodinách velmi dobře. Sama jsem byla přesvědčena o manželově dobrotě, o tom, že mi nemůže nikdy ublížit. Také jsem již  věděla, že pravý muslim nikdy druhým neubližuje. Manžel byl a stále je zcela jiný než můj první muž. Velmi ctí ženu. Když jsem s ním jela do Tunisu, klekl si před svoji babičku a maminku a políbil jim ruce. V islámu je totiž žena-matka v „žebříčku úcty“ hned na druhém místě za Alláhem. Muslimové nechápou, jak někdo může být ke své matce neuctivý. Svým chováním si nakonec manžel získal celou moji rodinu a postupně se i oba dva synové stali muslimy.

Dnes je pro mně přirozené Stvořiteli v pokoře děkovat a modlit se k němu. Moje srdce se začalo otvírat. Vážím si každé maličkosti. Strach ze smrti pominul. Dnes vím, že život jí nekončí. Přála bych si, aby lidé opustili všechny předsudky o muslimech. Bůh je jen jeden a je pro všechny. Sdílet článek na: 

Sekce: Doma, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay