Vydání: 2008/4 Fotbalové násilí v zemi papeže, 23.1.2008, Autor: Iva Peřinová

Příloha: Doma

Jitka Styblíková je ředitelkou občanského sdružení Vida. Tato organizace si klade za cíl pomáhat lidem s duševní nemocí. Vychází přitom z jednoduché myšlenky: nejlepší pochopení může nemocnému nabídnout člověk, který měl – nebo má – podobné problémy.

Jak a kdy vzniklo vaše občanské sdružení?
Bylo zaregistrováno v roce 2003, s projektem Vidacenter jsme začínali už o dva roky dříve v rámci Centra péče pro duševní zdraví. Vida je sdružení lidí s duševním onemocněním. Snažíme se smysluplně využít osobní zkušenost nemocných v rámci pomoci druhým. Vidacentra jsou naše informačně poradenská centra. Působíme v Brně, Jihlavě, Jeseníku, Pardubicích, Praze, Plzni, Kolíně, Rakovníku a v Ústí nad Labem.

Mluvíte o „osobní zkušenosti“ s duševní nemocí. Vaši pracovníci jí tedy prošli?
Většina našich poradců si duševní nemocí skutečně prošla, strávila nějaký čas hospitalizací v léčebně a má plný invalidní důchod. Poskytují klientům rady na základě vlastních zkušeností, chodí za pacienty do léčeben. A neprovozují tam jenom vlastní poradenství, ale přináší klientům i podporu a posilu, ukazují jim, že léčebna není konec jejich cesty. Povzbuzují pacienty v myšlence, že se mohou dostat z léčebny ven a normálně fungovat, i když třeba s určitým omezením.

Jak jste úspěšní?
Možnost osobního rozhovoru s člověkem se stejnou zkušeností nic nenahradí. Nemocný, který s danou chorobou žije deset dvacet let, má za sebou spoustu peripetií a je schopen klienta upozornit na klíčové situace, které se mohou v jeho životě vyskytnout a kterým je nutno čelit. Tohle nedokáže žádný profesionál. S klienty hovoříme nejen o nemoci samotné, ale také o možnostech jeho volnočasových aktivit, zaměstnání v chráněných dílnách a podobně. Chodí k nám třeba i lidé, kteří mají hodně volného času a neví, jak se zabavit.

Co takovému člověku nabídnete?
Kontakt na organizace, jež se přímo téhle oblasti věnují. Někteří vhodní jedinci u nás mohou začít pracovat jako poradci. Máme však problém s novým zákonem, který pro sociální pracovníky předepisuje určitou kvalifikaci. Nepočítá totiž s tím, že největší kvalifikací našich poradců je prožitek nemoci. Zákon o sociálních službách tak vhání Vidu do situace, kdy její pracovníci požadovanou kvalifikaci ani splňovat nemohou. Navíc zákon nepamatuje na to, že naším cílem není, aby u nás pracovníci dělali do konce svého života. Tahle práce je motivační i pro ně, i jim něco dává.

Můžete to specifikovat?
Jeden náš pracovník býval na psychiatrii hospitalizován každý rok minimálně dvakrát; od té doby, co pracuje u nás – a je to už šest let – nebyl hospitalizován ani jednou. Neříkám, že jen díky Vidacentru, ale určitě to tomu také napomohlo. Jiní naši pracovníci si našli práci a zapojili se do běžného pracovního procesu.

Pomáháte tedy klientům i s jejich pracovním zařazením?
Naše Vidacentra zpracovávají vlastní adresář různých služeb v daném regionu – obsahují služby, které se týkají vlastního psychiatrického onemocnění, ale třeba i sociální péče a možností zaměstnání. Informace získáváme od zákazníků, kteří takovou zkušeností prošli. Když přijde někdo, kdo hledá práci, můžeme mu pomoci zorientovat se.