Umíme ještě mluvit a psát česky?

Vydání: 2012/23 Do kostelů proudily davy návštěvníků, 8.6.2012

Příloha: Doma

„Trénink dělá borce.“ Tuto větu jsem nedávno slyšela v jedné dabované anglické detektivce. Tolik připomíná české rčení „cvičení dělá mistra“, že nezbývá, než si myslet, že překladatel příliš dobře česky neumí. Jak vlastně mluvíme? Ovládáme dobře svůj mateřský jazyk?

Jak se vyjadřujeme, je ovlivněno už v našem dětství. Tím, jak mluví rodiče, učitelé, kamarádi, jak moc a co čteme, jakým jazykem se mluví v televizi a dalších médiích. Právě sdělovací prostředky se na mluveném projevu příliš pozitivně nepodepisují. „Živelné“ katastrofy, „halíře“, „foťáky“, fráze typu „něco je o něčem“ (byť by to bylo cokoli) nebo „Vyberte si Váš nový vůz“ nás obklopují každý den. Málokdo už řekne „mohu“, málokdo ví, že já mám svou tužku i ty máš svou tužku, čili pořídím-li si nějaký nový vůz, určitě ne váš nebo náš nebo můj, ale rozhodně svůj.

Dvacetiletí kamarádi jedné kolegyně, kteří občas píší vlastní písničky, mi tvrdili, že je nemohou psát česky, protože se mnohem lépe umějí vyjádřit v angličtině. Přitom nejsou bilingvní ani nežili dlouhodobě v zahraničí. Kdoví, o čem to svědčí – nejspíš o nezvládnutém mateřském jazyce. Ani učitelé nejdou vždy příkladem – nedávno měl syn v deníčku poznámku tohoto znění: „Švihl spolužáka teplákama do obličeje.“ F. L. Věk se asi někdy obrací v hrobě…

Dospělí se nezřídka pohoršují nad tím, že mládež mluví vulgárně. Jdeme-li kolem školy, zaslechneme tu a tam opravdu ten nejhrubší slovník ve zcela běžných situacích, když si ale vzpomenu na své dětství, spolužáci, kteří mluvili podobně, byli i tehdy, tedy zhruba před pětatřiceti lety. I naše babička si pamatuje „sprosťáky“ před pětašedesáti lety. Takže to nebude nic nového a o celkovém stavu jazyka to mnoho nevypovídá. Navíc je i řada pěkných příkladů. Nedávno jsem dělala korekturu bakalářské práce synovi jednoho známého. Byla o počítačovém softwaru. I když jsem tématu příliš nerozuměla, zcela mě okouzlila kombinace stylu Aloise Jiráska a odborného slangu. A na internetových stránkách Knihovny města Olomouce lze najít statistiku, podle níž děti stále docela dost čtou.

Cizinci, s nimiž jsem se setkala, vždy tvrdili, že čeština je hrozně těžký jazyk. Jeho flexe, systém vidů, pravopisné záludnosti… Ovšem nedávno jsem učinila i zcela opačnou zkušenost. Kamarád mě seznámil s Wilderem Fanatisem z Haiti, který studuje v Turecku mezinárodní vztahy a tento semestr tráví na olomoucké Univerzitě Palackého na výměnném pobytu. Překvapilo mě, jak dobře mluví česky, i když češtinu poprvé uslyšel před čtyřmi měsíci. „České gramatice rozumím docela dobře, chápu systém jazyka. Jen ta výslovnost mi dělá problémy,“ popsal mi s úsměvem své trable s češtinou Wilder Fanatis.

Pár měsíců cvičení z něj – skoro – udělalo mistra.

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Doma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 16. – 22. října 2018

Sedm nových přímluvců v nebi

Svatý otec v neděli kanonizoval sedm světců v čele s papežem Pavlem VI. Na Svatopetrském náměstí se shromáždilo 70 tisíc lidí.

celý článek


Stovky lidí podpořily čínské křesťany žádající o azyl

Pět set lidí demonstrovalo v neděli 14. října v centru Prahy na podporu čínských křesťanů, kteří v ČR žádají o azyl.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay