Ukázat dětem výlučnost naší víry

Vydání: 2017/3 Pochod pro Aleppo, 17.1.2017, Autor: Jiří Macháně

Příloha: Doma

Už od útlého věku jsou děti konfrontované s odlišnými kulturami a náboženstvími – dnes zejména s islámem. O tom, proč a jak jim přibližovat tyto odlišné světy, jsme hovořili s teoložkou NOEMI BRAVENOU, která se dlouhodobě věnuje dětské teologii.


Rozdíly je dobré dětem konkrétně ukázat. Třeba na obrázku – muslimský, křesťanský a židovský duchovní. Ilustrační snímek Shutterstock

Máme s dětmi o jiných kulturách a náboženstvích hovořit? Třeba se neptají...

Rozhodně ano. Je to podobné jako s jinými tématy. Když to nebudeme dělat my, bude to bez naší účasti dělat někdo jiný. Děti se s tím setkávají ve škole, v médiích, starší pak na facebooku – a na to nemáme příliš vliv. Proto bychom s nimi měli o islámu, židovství i jiných náboženstvích mluvit z našich, tedy křesťanských pozic. Předpokládá to ovšem základní znalost, tedy že se sami budeme vzdělávat v tématech, které dětem chceme představit. A na druhou stranu je dobré sobě i dítěti přiznat, že některým věcem ani nemůžeme rozumět, protože víra spočívá v osobní zkušenosti a důvěře ve výlučnost určitého světonázoru. My také věříme proto, že jsme na základě osobního vztahu s Bohem přesvědčeni, že je to správné.

Jakou volit metodu? Hledat to společné?

Začít bychom měli informací, že muslimové a židé, s nimiž se nejčastěji setkáváme a jsou nám jako křesťanům nejbližší, hledají Boha podobně jako my – skrze posvátný text, tradici a zkušenost. V médiích i ve škole informace o tomto úsilí, tedy o hledání vztahu k tomu, který nás přesahuje, chybí nebo stojí v pozadí. Dětem bychom měli ukázat, že jsou to často poctiví a opravdoví lidé, kteří Boha chtějí nalézt a mít jej ve svém životě. Ale dělají to jinak než my. Pokud je to možné, zkusme vyhledat konkrétní živé lidi, kteří v těchto tradicích žijí a praktikují je.

Ale nebude pak dítě spíš nábožensky popletené?

Jako rodič, který vychovává dítě křesťansky, nesu za jeho duchovní život zodpovědnost. Na jedné straně mu nemohu zamlčovat informace o světě, držet ho „ve skleníku“ a doufat, že si nebude klást otázky a že v „něm“ zůstane. Na druhé straně mu musím ukázat, proč jsme křesťané a proč si máma s tátou moc přejí, aby i jejich dítě milovalo křesťanského Boha.

Jako rodič tedy musím dítěti ukázat výlučnost naší víry, zvláště když ho seznamuji s tím, že někdo věří jinak. Je dobré vyzdvihnout specifika jiných náboženství, ale zároveň připomenout, že osobu a dílo Ježíše Krista jako Božího Syna má pouze křesťanství. Že přišel z lásky k člověku na svět jako dítě v Betlémě, žil život s námi na zemi, vzal na sebe všechno špatné a zachránil nás tím, že přemohl hřích i smrt. Že stále žije a víra v něj dává naději, že nás křesťany nic a nikdo (ani smrt) od jeho lásky nikdy neodloučí (Ř 8,38-39). Tato informace musí dítěti zaznít jasně, že jsme se očekávaného Mesiáše již dočkali a věříme, že nebyl jen prorokem, ale přímo Božím Synem.

Malé děti potřebují při poznávání jiných náboženství více obrazného ztvárnění.

Lze jim ukázat na obrázku synagogu, mešitu, modlitebnu. Didaktické postupy v zahraničí prezentují podobnost i různost například na postavách – ženy v hidžábu, řeholnice, muž s křížkem či různé oděvy duchovních. V zemích, kde se lidé odlišných kultur více sžívají, se osvědčila setkávání dětí různých náboženství. Ukázalo se, že je k tomu ideální už předškolní věk, kdy mezi dětmi sice ještě neprobíhá dialog, ale zcela prvotní prostá výměna informací. Poznávají tak podobnosti i odlišnosti světa „těch druhých“ a přitom se nebojí prezentovat to, čemu věří, protože zde není důležitá vrstevnická skupina.

Náboženská pedagogika v Německu pak v rámci školy přichází s výukou o náboženstvích – ty hodiny jsou velmi otevřené, děti se učí, jak a proč náboženství vzniklo, co je s ním spojeno, co pozitivního přineslo a jak vypadá v žité praxi. To můžeme u starších dětí napodobit i při rozhovoru v rodině.

Například jim představit prvně židovství.

To v křesťanství většinou děláme kontinuálně. Ukazujeme jim ale nikoliv současný život židů, ale seznamujeme je s dějinami starozákonního Izraele. Máme tendenci prezentovat židovství jen jako předchůdce křesťanství. Kdo kdy řekl dítěti, že náš Starý zákon židé tímto slovem neoznačují? Že stále čekají Spasitele a že zůstávají pořád Božím vyvoleným národem? U nás máme také místa silně spjata se židovstvím a jejich návštěvou můžeme dítěti ukázat toto náboženství z jiné perspektivy.

A islám?

O něm rodiče příliš nehovoří a informace dítě získává bohužel z médií. Seznámí se tak zejména s extremismem, náboženským terorismem a s jeho násilnými projevy. Měli bychom začít z jiného konce: povědět, jak toto náboženství vzniklo, proč tu je a jak a čím obohatilo svět. Naproti tomu můžeme vysvětlit, že víra je vždy vázána na chování jednotlivce. Sobecká interpretace (pomýlená nebo záměrná) a porozumění náboženství, v němž člověk nehledá Boha a dobro druhých, ale svou vlastní realizaci, pak vede k extrémním postojům a činům, tj. upírá ostatním základní lidská práva. Že tedy chyba není v samotném náboženství, ale vždy v konkrétním člověku, v tom, že ztratil pokoru a bázeň před Bohem. Věří si tak, jak se mu to hodí. A že takové myšlení a jednání vedlo ke zlu, v němž lidé zneužívali i jména Ježíše.

Stále mi ale vrtá hlavou, jak dítě nepoplést.

Měli bychom zkrátka poskytnout nejen informace a zážitek (např. návštěva Židovského muzea a synagogy), ale ukázat na styčné body a odlišnosti. Často máme pocit, že už jsme to základní z křesťanské víry dítěti říkali a není potřeba to opakovat. Tady ale nejde hlavně o vědění, nýbrž o rodičovské vyznání: přiznání se k tomu, co skutečně změnilo můj život. U malých dětí to může být i formou závěrečné modlitby, když si o takových věcech povídáme třeba v rámci nějakého večerního rituálu. „Dnes jsme se seznámili s tím, jak věří muslimové. Ale my věříme v to, že Bůh nám poslal svého syna, Ježíše, je to náš Spasitel. Věříme, že je to Boží Syn, který je tu teď s námi.“

Vést takto vlastní děti znamená i upevnění vlastní spirituality a křesťanské identity. Nemusíme se bát, Bůh nás vede, prohlubuje naši víru a ukazuje nám cestu, abychom ji ukázali i našemu dítěti. V katolickém prostředí je důležité postupně vést děti i ke svátosti biřmování, tedy k tomu, aby se jejich víra prohlubovala, byla pevná a zakotvena v síle Ducha Svatého, který nás obdarovává, uschopňuje k osobnímu vyznání před spolubratrem, i muslimem, ale dává také zvláštní vnímavost k pochopení věcí nepochopitelných.
 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Doma, Články



Aktuální číslo 43 24. – 30. října 2017

Sezóna „troubených“ mší

Svátek sv. Huberta – patrona myslivců – si po celém Česku připomínají tisíce věřících nimrodů.

celý článek


Sněmovna v novém

Víkendové volby radikálně proměnily složení Sněmovny. Do lavic usednou zástupci devíti stran, některé poprvé. Naleznou zde zastání hodnoty, na kterých křesťanům záleží?

celý článek


Společně cestou smíření

Od oné události uplynulo 500 let. V saském Wittenberku tehdy ještě augustiniánský mnich Martin Luther uveřejnil 95 tezí proti odpustkům. Stalo se tak 31. října 1517. Tímto…

celý článek


Namísto děsu nabídněme naději

Rozsvícené dýně a nevkusné atrapy symbolizující smrt. Děti v černých maskách se v předvečer svátku Všech svatých sice bojí, ale také se smějí a hlavně slaví. Co…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay