Vydání: 2006/31 Umění odpočívat, 1.8.2006

Příloha: Doma

Moji rodiče jsou nevěřící. K náboženství mě přivedla babička, díky níž jsem poznávala katolickou církev a učila jsem se přijímat její víru. Skutečně jsem v Boha uvěřila až v 17 letech, během ročního studia v USA. Bylo to ovšem v prostředí církve protestantské. Teprve doma jsem se díky své nové kamarádce „vrátila“ do katolické církve.
Jet někam pomáhat jsem chtěla už před dvěma lety. Ale tehdy byla těžce nemocná moje maminka, a tak jsme se o ní s tatínkem starali. Loni zemřela. Při papežově návštěvě v Kolíně nad Rýnem se mi dostal do ruky letáček o dobrovolnících ve světě. Zjistila jsem, že u nás tyto aktivity organizují salesiáni. Mezi Mexikem, Kongem a Indií jsem si vybrala to poslední a začala jezdit na motivační setkání.

Údiv a sympatie
Když se o mém úmyslu dozvěděli studenti, mírně se podivili, ale zároveň mi naznačili, že mi drží palce. Kolegové učitelé říkají, že něco takového čekali, protože jsem prý plná ideálů, a oni by se divili, kdyby mi stačilo „jen“ učit na škole. Učením nijak nepohrdám, ale říkám si, že když jsem mladá a mám dost energie, měla bych ji napnout tam, kde je potřeba. Kdo můj krok vůbec nechápe, je střední a hlavně starší generace. Prý je to bláznovství, ztrácím stabilní zaměstnání a navíc se vzdávám ročního platu, protože tam budu dělat zadarmo a bude to náročnější než učit v Pelhřimově. Nedaří se mi jim vysvětlit, že tady žijeme v nadbytku, a proto bychom měli pomoci lidem, kteří nemají téměř nic. A taky se zamyslet nad tím, proč tam lidé žijí ve špíně a na ulici, a zároveň se usmívají, umí být šťastní i z toho mála, co mají.
Na Indii se těším. Kdo tam byl, říká, že tamní děcka jsou vděčnější než naše. Tam je třeba zvykem, že v době puberty děti běžně za učitelem přijdou se svými problémy, protože v něj mají velkou důvěru, a on pak zároveň může lépe pochopit důvody jejich chování.
Situace chudých dětí je v Indii otřesná. V oblasti, kam jedu, se běžně stává, že když rodiče nějaké dítě neuživí, posadí jej na vlak do většího města, aby si tam samo našlo nějakou podřadnou práci. Zaměstnavatelé pak tyto dětí zneužívají. Proto je ve městě už přímo na nádraží stanoviště, kde charitativní pracovníci tyto děti oslovují a snaží se jim pomoci: přijmout je do internátu a poskytnout jim zázemí, případně jinak zabránit tomu, aby je někdo zneužíval.

Nejdříve nakrmit
V Deodurze budu pracovat hlavně s dětmi z chudých rodin, které bydlí na internátě - dělat jim nejen učitelku, ale i „vychovatelku“ a vymýšlet program na volný čas. Budu učit angličtinu, ale musím se naučit i pár slov v jejich rodné kannadštině.
Vízum, letenku a další náklady si musím zaplatit sama. Žebrat mi není moc po chuti, naštěstí mi pan Blažek z Pelhřimova pomohl sehnat peníze a oslovil další sponzory; také jsme s kamarádem zorganizovali benefiční varhanní koncert. Bude to jiná Indie, než kterou znají turisté, navštěvující tuto zemi mnohdy jen proto, že je módní. Na motivačních setkáních jsme se kromě jiných setkali také s Marcelem Drlíkem, který léčil v Africe. Ten nám nastínil spíše negativní stránky celé věci, abychom si nemysleli, že to bude nějaký výlet. Budu muset brát antimalarika a spát pod moskytiérou. Budu muset pochopit kulturu a mentalitu tamních lidí, včetně jejich vztahu k náboženství. Například katolické kostely jsou tam úplně jiné než ty naše: všude spousta barev, kolem oltáře prý běžně blikají barevná světýlka. Rozhodně nemám představu nějaké romantické misijní činnosti, kdy bych malým pohanům vyprávěla o Bohu. Pořadí úkolů pro ty, kdo se indickým dětem chtějí věnovat, je asi následující: 1) nakrmit, 2) zajistit zázemí, přístřeší, 3) poskytnout vzdělání a praktické dovednosti a vůbec ukázat cestu životem a teprve 4) nabídnout určité duchovní hodnoty. Je to stejný postup, kterým se řídil Don Bosco, když na ulici sbíral bezprizorní chlapce a snažil se je přivést k důstojnějšímu životu.
EVA SLABÁ