26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Symbol bolesti i naděje

26. 6. 2007

|
Tisk
|

Vydání: 2007/26 Hurá na prázdniny, 26.6.2007

Příloha: Doma

Dřevěná skulptura sochaře Lubomíra Dostála stojí na nádvoří olomoucké Vyšší odborné školy sociální Caritas od počátku loňského školního roku. Studenti oboru sociální a humanitární práce tráví letní semestr druhého roku studia na praxi v různých zemích, kde pracují s potřebnými. A vždy s sebou přivezou kámen, který symbolizuje tragický osud člověka, s nímž se setkali a kterému se snažili pomáhat. Kámen vloží do sochy jako symbol příběhu i odpovědnosti za ostatní.
S myšlenkou vizuálního podobenství poslání školy přišli Ivo Mludek, vyučující public relations pro charitativní organizace, a jeho studenti před třemi lety. „Socha příběhů, jejímž kmotrem je novinář a senátor Jaromír Štětina, je symbolická i v tom, že stále poroste a vlastně nikdy nebude hotova – tak jako nikdy nekončí charitativní práce,“ říká Mludek.
Garantem oboru sociální a humanitární práce je Květoslava Princová. Obor je na škole otevřen již několik let, studenti v rámci praxe navštívili asi dvacet zemí. „Mohou si sami vybrat. Jezdívají po Evropské unii, byli třeba v uprchlických zařízeních v Holandsku, pobývali v Turecku. Na tyto země dostávají finanční příspěvky z projektu Leonardo. Často však volí také Indii, Jamajku, africké země. Jejich pobyt částečně platí škola, zbytek musí uhradit sami. Někteří si na to dokonce berou půjčky, protože to považují za investici do své budoucnosti,“ vysvětluje Princová. Studenti samozřejmě nejezdí naslepo, škola spolupracuje s humanitárními organizacemi, především s charitou, v Indii je to Save the Children, na Jamajce Mustard Seed Communities, na Srí Lance jsou v kontaktu s Člověkem v tísni. „Praxe v zahraničí dává studentům možnost seznámit se s odlišnými podmínkami, připravuje je na to, aby uměli zasahovat v krizových situacích. V budoucnu by se totiž měli stát členy humanitárních misí,“ přibližuje cíle praxe Princová a dodává, že kameny, s kterými se vracejí, jsou symboly neblahých lidských osudů a také jim pomáhají ze sebe shodit tíhu prožitého.
Letos do sochy přibylo šestnáct dalších kamenů. Studenti tentokrát pobývali v Indii, Rumunsku, Gruzii, na Jamajce, v Holandsku, v Makedonii, v Turecku, ale také v romské osadě na Slovensku.

Zkušenost je lepší než teorie
Eliška Gerthnerová a Marek Kroupa se snažili pomáhat na Jamajce. „Je to jiná země, než si Evropané myslí. Obyvatelé mají drsnou slupku, ale když se podaří se s nimi sblížit, dají vám plně najevo svou lásku. Pracovala jsem s nezletilými těhotnými dívkami. Zpočátku jsem byla v šoku a přemýšlela, jestli jsem si vybrala dobře. Pak jsem se však s prostředím sžila a objevila, co není zřejmé na první pohled. Ve škole se učíme spoustu teorie – a pak někam přijedeme a zjistíme, že všechno je jinak. Myslím, že i proto byla Jamajka moc užitečná,“ říká Eliška. Její slova potvrzuje Marek: „Už dřív jsem se o Jamajku zajímal, snažil jsem se proniknout i do tamního jazyka patois. Pokusím se tam v budoucnu zase dostat. Postižení mají ve třetím světě těžký úděl.“ Tereza Podroužková strávila semestr v sociálně právní poradně v Holandsku. „Pracovala jsem s ilegálními migranty z Číny, ze Sierry Leone, z Afghánistánu… Ta práce mě nadchla a hrozně bavila. Je to pro mě takový odrazový můstek – v budoucnu bych chtěla pracovat s uprchlíky,“ popisuje svoje zážitky Tereza.
Zita Chalupová

Zde jsou dva příběhy, s nimiž se studenti během praxe setkali.

Durgi
Durgi je sedmnáctiletá indická dívka. Přes svůj věk prošla peklem. Od sebevraždy, nad kterou často přemýšlela, ji odradilo rozhodnutí pomáhat mladým ženám, jež musejí zažívat stejné hrůzy jako kdysi ona. Pochází z vesnice ve státě Karnataka. Když jí byly dva roky, zemřela jí maminka. Otec se po čase znovu oženil. Macecha ji i její sourozence týrala. Po smrti otce se jejich život stal nesnesitelným. Když bylo Durgi deset let, začala být macecha milá a vlídná. Pak ji se strýcem prodala za 12 tisíc rupií muži jménem Ashutosch. Na Durgi čekaly čtyři nekonečné dny sexuálního zneužívání. Poté byla převezena do nevěstince. Teprve po policejním zátahu byla s dalšími sedmi dívkami zachráněna a převezena do Deonar house – zařízení, které poskytuje ochranu dívkám s podobným osudem.
Leona Šnévajsová

Tetička Anna
Každý den v poledne se přišourá do veřejné jídelny pro chudé, penzisty a invalidy v Tbilisi. Dostane zde jedno teplé jídlo, a protože je oblíbená, občas i něco navíc. Nikdo jí tu neřekne jinak než tetička Anna. Narodila se v roce 1931, po obou rodičích je Arménka, což v Gruzii není nic neobvyklého. Druhá světová válka přerušila její školní docházku a v deseti letech musela začít pracovat. V osmnácti nastoupila jako tkadlena a studovala večerní školu. Byla přijata na hudební školu a poté na konzervatoř. Splnil se její velký sen. Po skončení konzervatoře začala učit zpěv na střední škole. V roce 1986 si Anna poranila páteř a stala se invalidou prvního stupně. Po osamostatnění Gruzie (1991) ztratila i penzi. Zůstalo jí jen několik přátel, s nimiž se vídá v jídelně pro chudé a pro něž občas připraví malý koncert.
Kateřina Hubáčková
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou