„Stará mama“ je pořád maminka

Vydání: 2019/30 Církevní památky světovým dědictvím, 23.7.2019, Autor: Karolína Peroutková

Příloha: Doma 30

Prarodiče jsou pro vnoučata zásadní. Jejich životní zkušenosti a vyznávané hodnoty jsou příkladem, který ty mladší táhne po zbytek jejich života.

 
Rady starší generace se vyplatí poslouchat, zvláště při důležitých životních rozhodnutích .Snímek Aleš Masner

Mnoho neujdou, protože nikam nespěchají. Také ví, jak bolí pád. Sáhnou raději po plechovém či plastovém hrnku, ani ruce neslouží, jak by chtěli. A nesnědí tvrdou chlebovou kůrku, zuby jim totiž buď už vypadly, nebo ještě nenarostly. A mnoho se toho od nich nedozvíme. Malé děti a staří lidé jsou rozdílní věkem a zkušenostmi, přesto jsou si – v jistém období svého života – velmi podobní.

Dokážou se také lépe zastavit v kolotoči času, porozhlédnout a vidět důležité. A dovedou si k sobě najít cestu a setkat se na ní. Vzpomínky na dětství blízko babičky či dědečka patří k těm nejcennějším a vazby prarodičů s vnoučaty jsou jedním ze základních kamenů stability rodiny. „Babičky či dědečci mohou svým vnoučatům doplnit péči tam, kde rodičům nezbývají síly. Oplývají zkušenostmi, láskou, a pokud kráčí společně s dobou, mohou lépe a kritičtěji přistupovat k řešení mnoha problémů,“ vysvětluje psycholožka Irena Lesová. Podle ní prarodiče díky svým životním zkušenostem mohou předejít zbytečnému vyhrocení mezivztahového problému a pomáhat udržovat teplo rodinného krbu.

Výstižná slovenština

Slovenské označení „stará mama“ je nějak výstižnější než české běžně užívané „babička“. Role ženy – maminky je určující po celý život a nevymizí ani ve stáří, kdy je tak náročné umění služby a péče pro druhé už často podepřeno cennými zkušenostmi. Jak tmelit rodinu? Jak táhnout otěže domácnosti, pečovat o domov a blaho všech jejích členů? Navzdory generačním a všem jiným rozdílům současné doby, takové otázky si kladou i dnešní mladé maminky.

Pokud je právě babička jako nejstarší člen rodiny poblíž, může se stát cennou výchovnou oporou. „Moje vnučky jsou ještě maličké a zatím jen plnými doušky sají z rodičů a prarodičů lásku, bezpečí a jistotu, že svět je dobré místo k životu,“ říká až básnicky pedagožka a vychovatelka Ludmila Muchová. „Dá-li Pán Bůh a dočkám se jejich dospívání, určitě jim budu vyprávět příběhy ze svého života, ve kterých hrdinové usilovali jen o své vlastní štěstí – ale ztratili přitom lásku i štěstí. A mám pak pro ně schované i příběhy těch, kteří šířili kolem sebe lásku – a čím víc jí rozdali, tím byli šťastnější,“ popisuje své babičkovské plány pedagožka Muchová.

Co je to moudrost stáří? Ve slovnících najdeme definici jako „správné a racionální chování“, „inspirující vědomosti“, „zdrženlivost“ apod. Zaměříme-li se však na každodenní dění, zjistíme, že moudrost znamená v první řadě jistou emocionální vyrovnanost, jak píše autorka Vittorie CesariLusso ve své knížce Prarodiče, rodiče a vnoučata. Podle ní životní moudrost pomáhá člověku, aby se lépe ovládal, zachoval klid, byl schopen přijmout to, co mu život přináší, a přitom se nelitoval nebo nezahořkl kvůli promarněným příležitostem. V závislosti na tom, zda „emoční moudrostí“ vládneme, nebo ne, se z každého z nás může stát prarodič, s nímž buď lze jen těžko vyjít, nebo je průvodcem na cestě k moudrosti.

Jací jednou budeme?

„Po celý můj život mě provází vzpomínka na babičku, kdy jsme spolu loupaly fazolové lusky ve stodole,“ vzpomíná na dětství knihovnice Jana Provazníková z Ostravy. „Mnoho řečí jsme nenadělaly, babička pořád odbíhala k dědovi a mladším dětem, měla na starosti vícero povinností. Přitom kulhala, nedošlápla už dobře na pravou nohu. Ale způsob, jakým vždy měla trpělivost a porozumění pro každého, a přitom zapomínala na vlastní bolest, ten mě ohromoval,“ dodává její vnučka Jana. Podle ní šlo o nenápadnou, zato zásadní životní zkušenost, která ji právě v těžších chvílích už vlastní rodičovské role dokázala podržet.

„S malými dětmi je třeba se modlit, za velké je třeba se už jenom modlit,“ zmiňuje další stěžejní roli Milena Vykydalová, zasloužená „stará mama“ z Blanska, která pomáhá svým vnukům najít cestu k modlitbě. Podle ní je také zásadní najít si na děti volnou chvíli právě tehdy, kdy ony mají zájem o nás. Znamená to ochutnat jejich právě vyrobené „dortíky“, odpovídat na nekonečné otázky, naslouchat tomu „veledůležitému“, co nám dítě potřebuje sdělit. Takto investovaný čas se všem bohatě vrátí.

KAROLÍNA PEROUTKOVÁ

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Doma, Články



Aktuální číslo 42 15. – 21. října 2019

Svatovítské varhany poprvé zahrály

Nové svatovítské varhany se poprvé rozezněly. Nikoli pod klenbami pražské katedrály, ale v montážním sále dílny varhanáře Gerharda Grenzinga ve španělském El Papiolu…

celý článek


Když se sejdou následovníci Krista

Každou neděli se nad tisíci chrámů v Čechách, na Moravě i ve Slezsku rozezní zvony. Zvou ke společnému slavení mše svaté. Farnost se schází.

celý článek


Žijeme pro okamžik každého dne

Královéhradeckou diecézi koncem září navštívil indický arcibiskup PETER MACHADO z Bangalore. Mezi českými věřícími podle svých slov zažil vřelé přijetí a velký…

celý článek


Oslava každodenní svatosti

Minulou neděli se sbor světců rozrostl o pět nových jmen. Osobnosti jsou rozdílné – od kardinála a intelektuála přes řeholnici s mezinárodním věhlasem až po ženu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay