Spojenci proti banalizaci a vyprázdnění

Vydání: 2010/10 Alois Jirásek, 2.3.2010, Autor: Alena Scheinostová

Příloha: Doma

Co mají společného náboženství a umění a jak mohou prospět sobě navzájem i okolnímu světu? Každou Popeleční středu se k této otázce vracejí různé evropské farnosti při „popelci umělců“, novodobé tradici odvozené od pařížských rekvií za umělce padlé v první světové válce. V Česku tato zvyklost dostala prostor v pražské Akademické farnosti, kde se koná pravidelně už od roku 1996. „Bytostnou sounáležitost umění a víry“ – řečeno se zdejším duchovním správcem P. Tomášem Halíkem – si sem letos na Popeleční středu 17. 2. přišli připomenout nejen umělci všech oborů, ale samozřejmě též místní farníci a také zájemci z řad širší veřejnosti. Postní dobu tak mohli zahájit kulturním, duchovním i fyzickým zážitkem: v programu totiž po sobě následovaly literárně-hudební večer, bohoslužba s udílením popelce a vernisáž provázená symbolickým pohoštěním. Za „duchovní hostinu“ označil P. Halík první, kulturní část večera; podávanými chody byly barokní hudba a improvizace v provedení salvátorského regenschoriho Roberta Huga u cembala, flétnisty Jiřího Stivína a kytaristky Milady Karez a barokní i novodobá poezie, kterou přednesl Přemysl Rut. A nechyběl ani stůl: byl okrouhlý, se skleněnou deskou a sloužil jako rekvizita poslednímu z účinkujících, výtvarníkovi a divadelníkovi Petru Niklovi. Pomocí reflektoru umístěného pod stolem umělec přenášel na bílý strop salvátorské sakristie jako na projekční plátno svou barvitou hru s terarijním pískem, sněhem či kostmi. Téma letošního popelce „Pamatuj, že jsi prach a v prach se obrátíš“ tak nepřipomnělo jen bezmála povinné čtení o pomíjivosti z knihy Kazatel či vhodně vybrané verše barokních básníků a dobově i žánrově ladící hudební předěly; to vše totiž výsledně působilo především jako pozadí pro Niklovu performanci. Myšlenka konečnosti se v ní stále dokola vracela prostřednictvím symbolů a hrátek, od sofistikovaných narážek až k přímočaře naivnímu obrázku smrtky. A točící se ruční šlehač na capuccino zasypaný poctivou dávkou písku z plastového kyblíku hraničil až s groteskou. Ta ovšem naprosto ladila jak s ostatním programem, tak se salvátorským interiérem: právě baroko si totiž ve spojení tragiky a grotesky značně libovalo. „Vyblbnul jsem se tu dostatečně,“ konstatoval pak umělec s úsměvem. Jeho charakteristická hravost se podle něj s poselstvím Popeleční středy nijak nevylučuje. „I do svých nejhravějších věcí pokládám vždycky za důležité promítat lidskou skutečnost smrtelnosti – jinak bych byl jen nějaký takový hračička, který utíká do jakéhosi světa bez bolesti. A to rozhodně není mým cílem.“ Oživené vědomí pomíjivosti je pak podle Nikla hlavním přínosem postního období. „Když si člověk svou pomíjivost uvědomuje a vyrovná se s ní, může pak žít o to bohatší život,“ řekl.

Ve stánku umění a krásy

Po popeleční bohoslužbě se ještě jednou přesunula pozornost k umění – za přítomnosti autorky byl v presbytáři kostela slavnostně instalován objekt Adrieny Šimotové Obrácení, spojený s díly z jejího cyklu Dopisy. Až do velikonočních svátků tak bude série křehkých kreseb doprovázet postní liturgii a dotvářet barokní prostor kostela současným uměleckým sdělením. Umění a víra k sobě mají podle P. Tomáše Halíka velmi blízko. „Obě se vyjadřují symboly, obě uchovávají příběhy, Bible je pro umělce nevyčerpatelným zdrojem inspirace,“ vyjádřil se Halík. „Drama nicoty a plnosti“ lidské existence, tedy původu těla z prachu a ducha z Božího dechnutí, jež připomíná právě popelec, je podle něj právě tak kardinálním tématem křesťanským jako uměleckým. Tato sounáležitost následně vybízí k tomu, aby se umění a víra stávaly v dnešním světě spojenci proti vyprázdnění a banalizaci života. Ačkoli, jak rovněž zaznělo během večera, byly vždy křesťanské kostely též stánky umění a krásy, takovéto propojení kultury a bohoslužby nemusí působit právě obvykle. Pro někoho má umění i dnes přídech komediantství, jež do kostela nepatří, druhým se současná tvorba nelíbí, mnozí si třeba na divadlo zkrátka raději dojdou do divadla. Nelze však ani popřít, že hodina strávená s tóny, verši či tvorbou přihlížejícího jednoduše zklidní a naladí k hlubším prožitkům. Stane-li se tak umění branou k opravdovější duchovní zkušenosti, je to nakonec právě to, oč jde.

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Doma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 3 15. – 21. ledna 2019

Panamské Jezulátko přivítalo Čechy

Panama přivítá na Světovém dni mládeže 22.–27. ledna více než 200 tisíc mladých lidí ze 155 zemí světa. Na místě jsou už čeští poutníci se dvěma biskupy.

celý článek


Tři králové v bance i v Senátu

Do Tříkrálové sbírky se stále častěji zapojují i firmy. Většina z nich zve koledníky, které vyšle Charita. V České spořitelně uspořádali sbírku sami zaměstnanci.…

celý článek


Jan Palach: Jak reagovala církev?

Palachův čin otřásl celou tehdejší společností. Reagovali na něj i představitelé církve – a to jak domácí, tak i světové.

celý článek


Karmelitky si staví klášter

Sestra karmelitka se zednickým kladívkem, kolečkem či za volantem traktoru. Takové obrázky lze spatřit v Drastech, osadě nedaleko Prahy. V prostorách bývalého statku tu roste…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay