26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Smyslem mého života je Bůh

28. 10. 2004

|
Tisk
|

Vydání: 2004/30 Muži na mateřské, 28.10.2004, Autor: Iva Tereza Grosskopfová

Příloha: Doma

Luboš Hruška se umí radovat. Ví, co chce, a jde za tím. O něm i manželce Lidce se mezi plzeňskými věřícími vědělo již dávno za totality. Mnozí k nim přicházeli na radu, nebo jen chvíli pobýt v milé společnosti. Říká se, že život každého naučí. Naučí, ale musí se chtít. Některé životní lekce nejsou ovšem vůbec jednoduché, třeba ty, kterými prošel Luboš Hruška: prožil jako „nepřítel republiky“ léta v různých totalitních kriminálech. V roce 1949 se jako dvaadvacetiletý rozhodl (a nebyl sám) opustit tehdejší Československo a při přechodu hranic ho zadržela hlídka StB. Nesvoboda, kterou pociťoval doposud, se mnohokrát prohloubila a nabyla zcela konkrétní tvrdé podoby vězení. Právě tehdy se ale začala utvářet daleko důležitější svoboda – vnitřní. V jednom z nejtěžších kriminálů, v Leopoldově, dal později slib sám sobě: jestli přežiji, zbuduji z otcova ovocného sadu areál pro ozdravění duše. Z vězení se vrátil a slib dodržel. „Hruškovu meditační zahradu“ s oficiálním názvem „ Památník obětem zla“ znají lidé z celé republiky. Nouze není ani o návštěvníky ze zahraničí.

V nejhorším kriminále – Lepoldově – jsem poznal ty nejkrásnější lidi. Rok jsme byli na samotkách. Tmavé cely, maličká sběračka koňských bobů na den, kruté zacházení, bití, celou dobu bez jakéhokoli ošetření. Za tři měsíce každý shodil 30 kg váhy. Zemřelo tam mnoho lidí nejen týráním, ale i hlady. Nejprve jsem cítil strašnou nenávist. Když mě zatýkali, byl jsem nevěřící, ale jak rostla nenávist, souběžně s tím začala klíčit i víra. A najednou to muselo nějak vyvrcholit. Buď se člověk zlomí, ztvrdne, nebo uvěří v Boha. Já měl to štěstí, že se vše „zvrhlo“ ve skálopevnou víru. Ale denně dva až tři vězni nevydrželi kruté podmínky a raději zvolili sebevraždu.

V roce 1960 jsem byl na amnestii propuštěn z vězení, bylo mně 33 let, byl jsem svobodný a měl jsem na paměti, co jsem si slíbil. Rok jsem dával dohromady své nalomené zdraví a pak jsem začal dělat na zahradě. Prací jsem strávil dalších 30 let, dlouhou dobu zcela sám. Dnes mě mrzí, že jsem si nezapsal myšlenky, co mě tehdy napadaly při práci. Byly to ty nejkrásnější v mém životě práce a modlitby.

Ještě za totality při práci na zahradě mně zavolala primářka protialkoholního oddělení dobřanské léčebny, jestli mohou přijít s několika zaměstnanci a pacienty, kteří budou zanedlouho propuštěni z léčby. Druhý den se mi ozvala opět. Kluci, když viděli, kolik je na zahradě práce, chtěli pomáhat dál. A tak ke mně chodili ti, kteří měli ve svém životě problémy a já si s nimi nejdříve povídal každý den hodinku u kafe a poznával jejich osudy, které se měnily. Paradoxně začala „dračka“ o práci na zahradě.

Vzpomínám si na kluka, který měl kvůli alkoholu poničené vztahy s dcerou a manželkou. Zahrada mu prý pomohla vše napravit. Dalším zážitkem, který mi utkvěl v paměti, bylo, když sem přišla skupina nevidomých a jedna žena mě požádala, zda si může sochy Romana Podrázského, instalované na zahradě, ohmatat. A stalo se něco, nad čímž jsem byl hluboce dojat – na všech poznala obličej Krista. Také díky těmto zážitkům je smyslem mého života Bůh. Na nic si nehraju a vím, že neexistuje síla, která by mě mohla zviklat.

LUBOŠ HRUŠKA
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou