Vydání: 2004/38 Dnešní mladá rodina, 16.9.2004, Autor: Iva Peřinová

Příloha: Doma

Šebestová a pučmeloud
Nejen pořádná dětská kniha, ale ani večerníček či film pro nejmenší diváky se bez nich neobejde. Řeč je o animátorech, kreslířích a výtvarnících. O vábivém světě loutek a kreslených postaviček jsme si povídali se dvěma z těch nejznámějších: Adolfem Bornem a Ivo Houfem.

Kterou ze svých postaviček máte nejraději?
Adolf Born: Osciluji mezi Robinsonem Crusoe, kterého jsem kreslil dokonce dvakrát, a Machem a Šebestovou; nedá se nic dělat, jsou to zkrátka má dítka.

Ivo Houf: V televizi jsem dostával nové a nové úkoly. Začalo to postavičkou čertíka Bertíka, kterého měla tolik ráda Štěpánka Haničincová, a pokračovalo Včelími medvídky, Míšou Kuličkou a dalšími. Každé postavičce jsem chtěl vdechnout lidskou duši.

Jak jsou vám sympatické i ty nesympatické postavičky?
AB: Nesympatické se vždycky dělají líp – mám na mysli ty garnitury podvodníků, dobrodruhů a lupičů. Za komunistů toužili herci a malíři dělat hlavně ten společenský odpad. Tam si totiž mohli pustit fantazii na špacír, protože kladné postavy musely být pečlivě učesané a usměvavé. Já jsem absolutně pro lupiče.

IH: Když jsem udělal nějakou zápornou postavičku, vyšel z toho stejně spíš takový úsměvný rošťák než zlosyn. Pro televizní Pohádkovou neděli jsem chtěl udělat opravdu zlou postavičku Péráka; dopadlo to tak, že jde o velice komickou, až srandovní postavu, která v sobě nemá zlého dočista nic.

Kterou ze svých figurek byste si vzal jako pomocníka na pustý ostrov?
AB:Ani jednu, ale poprosil bych o doprovod svoji ženu. Bez ní bych tam byl ztracený. Pořád se jí ptám, jak mám co udělat – a v tom by mi žádná z mých postaviček kloudně nenapověděla.

IH: Kdybych byl na pustém ostrově, něco bych si tam vytvořil. Ale pokud by tam byla pěkná příroda, žádné postavičky bych ani nepotřeboval.

Kterou figurku byste si vybral jako přítele?
AB: Moje předposlední kniha jsou Tři mušketýři – ti na mě udělali dojem jako na čtenáře už někdy v sedmnácti letech. Když dělám ilustrace, musím se k textu stále vracet, takže jsem je dosud četl snad čtyřicetkrát. Došlo mi, že zatímco dnes se lidi utápějí v nadšení pro hokej a fotbal, tehdy to řešili soubojem. To by byli mí bodyguardi.

IH: Co třeba Pučmeloud? To byla postavička, která chtěla být někdy trochu zlobivá, ale vůbec jí to nešlo. Z něj by si měli vzít příklad všichni zlí lidi na světě.

Co si myslíte o komiksech?
AB: Když mi bylo šest let, hltal jsem seriál Punťa a Kiki – na komiksech jsem tedy vyrostl, ale na úplně jiných, než je známe dnes. Současné komiksy nejsou moje parketa.

IH: Komiksy jsou mi úplně cizí, nemám k tomu absolutně žádný vztah.

Co si děti ve vašem okolí myslí o vašich figurkách?
AB: Jsou jim nakloněny. Vnučky mi říkají: „Dědo, mně se to líbí.“

IH: Když byly vnoučkovi dva roky, už si pouštěl Včelí medvídky a znal nazpaměť všechny jejich písničky. Dnes je mu pět, dostává se mezi ostatní kluky, a zajímá se spíš o cylindry, kouzla, čáry a masky.

Co byste doporučil malým kreslířům, kteří chtějí jít ve vašich šlépějích?
AB: Většina dětí mezi čtvrtým a osmým rokem kreslí geniálně. Když někdy určuju ceny pro festivaly dětských kreseb, je to věková kategorie, kde by mohli vyhrávat všichni. Když je pak mladému člověku nějakých patnáct, má se na to buď vykašlat, nebo pořád zkoušet a neustále pracovat – pak má šanci.

IH: Kdo chce malovat, ať maluje tak, jak to cítí, a neohlíží se na módní trendy. Malujte srdcem!

Kdy jste vy sám začal s prvními kresbami?
AB: Mezi čtrnáctým a patnáctým rokem. Dělal jsem své ilustrace a učil se na Burianovi a Maroldovi. Vlastní názor na ilustraci, můj osobní styl se začal rodit někdy kolem jednadvacátého roku - to už na škole poznali mé kresby od prací druhých spolužáků.

IH: Jako malý jsem ze špuntů, korku, dřeva a slámy tvořil figurky a vycpával je vatou. Od sedmi osmi let jsem na zahradě stavěl cirkusové stany a mamince kvůli tomu dokonce rozstříhal kanafasovou peřinu.

Která z vašich postaviček se „narodila“ nejsnáze?
AB: Asi pes Jonatán. Já miluju psy a on měl být taková pražská směska. Při postavách Macha a Šebestové jsem se inspiroval ve vlastní rodině, ale vystihnutí jejich typů mi nějaký čas zabralo.

IH: Musel bych vás pozvat na svou půdu, kde leží snad několik nákladních aut mých postaviček, a vzít si k ruce obrázkové scénáře všech příběhů. Když je daný scénář, jde vždycky o proces určitého hledání. Někdy jsem byl režisérem usměrňován jinam, než kam jsem původně chtěl jít. Snad jen čertík Bertík mi vypadl hned z první kresby.

Radíte se někdy v duchu se svými postavičkami?
AB: O životních problémech? Když si na své postavičky vzpomenu, mám hned lepší pocit ze života. Jinak se ale s nimi neradím – to ony musí přicházet za mnou, abych já jim poradil svou kresbou.

IH: Nejsem natolik romantický typ, abych si s nimi povídal.

Zdá se vám o nich někdy?
AB: Zdá. Mívám sen, ve kterém říkám: „Vždyť, já to udělal všechno příliš do modra!“ Ráno pak vstanu a obrázek skutečně hodím do jiné barevnosti.

IH: Zdá se mi o čemkoliv jiném, ale o mých postavičkách ne.

Zdá se jim někdy o vás?
AB: Já myslím, že zcela určitě: vždyť jsem jejich otec. Spolu s Milošem Macourkem jsme vždycky říkali, že jsme takoví jejich prazvláštní rodiče.

IH: Jak figurky leží u mě na půdě, možná mě proklínají, že když pohasla světla reflektorů, moc příjemně jim v těch pytlích není. Stárnou, chátrají, rozpadají se. Možná je potěším tím, že se příští rok – pokud budu mít zdraví a sílu – pokusím o nějakou výstavu.