Pro některé má toto slovo nevyčíslitelnou hodnotu, jiní se domnívají, že „spolčo“ nepotřebují. Jak se mění mladí lidé a jejich potřeby s postupem doby? Dá se opravdu říct, že „bez spolča to nejde“?

Mladých lidí ve společenstvích i v kostelech ubývá. Někteří říkají, že se tam nudí. Podle slov P. Jana Balíka, ředitele Sekce pro mládež ČBK, který s mládeží pracuje už čtyřiadvacet let, dnes mnozí mladí lidé ani nevědí, že o něco přicházejí. „Díky internetu žijí víc ve virtuálním světě než ‚z očí do očí‘. Prožívají velmi rychlé životy plné vzrušení. Mají pocit, že všechno funguje, necítí vztahový handicap a ani netuší, že je prostor plný informačního smogu ochuzuje o bohatství vnitřního světa. Chybí jim schopnost navazovat vztahy, protože každý vztah také bolí, zraňuje, a oni jsou zvyklí na vztahy virtuální, které nic nestojí a lze je kdykoliv ukončit,“ říká kněz a dodává, že ne každý mladý člověk má to štěstí, že najde společenství, skupinu mladých lidí, kde se bude cítit dobře a kde může rozvíjet vztahy i otevřenost k nadpřirozenu.

„Přes to všechno v mladých lidech je přítomna touha po lásce, pravdě, dobru a po kvalitních vztazích. Jsou to pozitivní vlastnosti, na které se dá navazovat a s nimiž se dá pracovat. Moudří rodiče budou svým potomkům zavčas hledat podobně smýšlející kamarády. Neměli by je zahltit kroužky a volnočasovými aktivitami. Je třeba dítěti umožnit, aby mělo dostatek času a prostoru pro vytváření vztahů s věřícími vrstevníky,“ připomíná kněz. Jednou týdně do kostela a jednou týdně na náboženství, to podle P. Jana Balíka rozhodně nestačí. Je třeba ratolestem už od raného věku vytvářet takový program, aby měly možnost žít v církvi.

K tomu patří účast na víkendových akcích, farních táborech, víkendovkách, pobyty v centrech života mládeže anebo zapojení do katolického skautu. „Když se hovoří o společenství, neznamená to nic jiného než žité a radostné křesťanství, které je sdíleno s druhými. Mladý člověk potřebuje zakusit živé vztahy, potřebuje do nich vplout a učit se překonávat vztahové obtíže. Kdysi mi řekla jedna maminka, když jsem zval její náctileté děti na akci: ‚Ale pane faráři, my si umíme udělat kvalitní program pro své děti sami.‘ Nepochopila, že ve farnosti se mladým nevěnujeme proto, že by kněz neměl co dělat či protože je to jeho hobby, ale aby děti nalezly věřící kamarády, zakusily s nimi víru, snáze se otevřely Boží lásce a přijaly víru za svou,“ usmívá se P. Balík.

P. Balík přitakává, že dnes jsou ve farnostech pro kněze pastoračně nejnáročnější skupiny adolescentů. Důvod vidí v tom, že tito mladí lidé vyžadují osobní vztahy, upřímný zájem a velikou trpělivost. Je třeba za každým přijít a každého osobně pozvat. „Pro přijetí víry je potřeba, aby mladý člověk zakusil dotek Boží blízkosti – a to se děje často právě uprostřed společenství. Člověk je tam mezi svými a najednou prožívá něco, co nikdy neprožil: krásu blízkosti přítomného Boha,“ uzavírá kněz.