S práškama jsme nemohli na slunce

Vydání: 2007/8 Půst jako přežitý požadavek?, 20.2.2007

Příloha: Doma

Liduška má psychiatrickou diagnózu, přesto žije samostatně; se zvládáním běžných situací jí pomáhají mimo jiné křesťané z organizace PRAK (prevence kriminality). Liduščin příběh není a nemůže být ostatním příkladem; nějaké světýlko v něm ale jistě spatřit lze. Liduščino vyprávění jsme zachovali v surovém stavu; v některých momentech je třeba si připomenout, že hovoří nemocný člověk, a nebrat věci doslova. I duševně nemocný člověk je náš bližní, který si zaslouží naši pozornost a jehož lidství má být respektováno. Liduška bydlí v průchozí místnosti bez soukromí. Nemůže prát a čisté oblečení tak hledá mezi odpadky – místo pračky jí slouží kontejner.
–pal, ec–


Narodila jsem se narodila 26. 4. 1949 v Ostrově nad Ohří. Tátu jsem měla vynikajícího, ale vona nestála za nic. Táta se se mnou od malička bavil, ale vona, když přišla listonoška, udělala jen tři křížky. Nic neuměla a já jsem se za ty její tři křížky styděla. Táta byl chudák. Uměl 12 jazyků, od každého kousek. Jezdil do ciziny, ale vynášelo to málo. Když jsme byly my děti na světě, změnil zaměstnání, kde dávali víc. Já byla nejstarší, pak byl brácha Karel, dvě holky – Andula a Olina, pak bráchové Pavel a Honza. Vyšla jsem normální školu z osmé třídy. Učila jsem se docela dobře, jen mi nešel mateřský jazyk a literatura. Vždycky se mi tam motá něco navíc...
Z osmičky mě kamarádka vzala dělat kartóny a krabice – vydržela jsem tam rok. Pak jsem šla mýt nádobí do restaurace – rovnou jsem se tam mohla i najíst. Pak jsem dělala v nemocnici uklízečku. Tam se mě nasekýrovali s výtahama. Bryndalo v nich jídlo, jak ho rozváželi, a pořád chtěli, abych ho uklízela.
Když mi mělo být za tři dny 18, vrazili mě do Mirošova u Rokycan, do domova důchodců. Tam jsem bydlela a makala od vidim do nevidim. Žádná dovolená, žádné volno. Měla jsem přítele, který si mě chtěl vzít. Za ním jsem chodila do dřevařskýho závodu přes louku. Měl mě doopravdy rád! Vydělával hodně – 9,5 tisíce – a ještě hlídal škodovákům dětský tábor. Byl moc hodnej, nechlastal. Samé dobrůtky mi dával na stůl. Ani vařit jsem nemusela. Když jsem se od něj vrátila, poslali mě vždycky do nemocnice. Jednou mi dokonce dali ochrannou soudní léčbu. Tohle mně provedli tak desetkrát. Po návratu do domova důchodců mi dávali léky. Takhle jsem žila do 25 let. Domů jsem nejezdila. Ani vona za mnou nejezdila, když jsem byla v nemocnici. V domově to bylo pořád horší, záviděli mně, že mám kluka a je mi s ním dobře. Tak se vedoucí domluvili, že mě dají do léčebny. Napsali „návrat nežádoucí“!

Dobřany
Přivezli mě sanitkou se zalepenou obálkou do Dobřan. Věci mi pak poslali poštou. V domově jsem se moc nadřela a nabrečela. Taky mě částečně zbavili svéprávnosti, zrovna když jsem byla pod silnýma lékama. To se člověk vůbec nemůže bránit, stěžovat si. Vona ten papír podepsala, souhlasila. Já nevěděla ani důvody, ani co to pro mě bude znamenat.
V Dobřanech jsme spali po dvaceti a když bylo moc lidí, leželo se i na zemi. Po snídani přivezli léky a my museli poctivě polykat. Lžičkou kontrolovali celou pusu, jestli je neschováváme. Kdo to dělal, dostával léky rozdrcené. S práškama zelenejma a žlutejma jsme nemohli na slunce – to byl člověk červenej jako krocan. V léčebně jsem si prošla Boží muka. Jednou za 14 dní mi dávali dlouhodobou injekci. Celé tělo se mi třáslo, pořád jsem přešlapovala. V baráku jsme dělali rajóny. Pak jsme mohli koukat na televizi – za odměnu. Když jsme neuklidili, šup do postele a injekci.
V Dobřanech jsem byla 10 let do roku 1993, kdy jsem sama odešla. Primář mi totiž při vizitě řekl, že mi dá injekci, aby mě dal ze světa ven. Měl totiž vztek, že jsem na něj žalovala na Hradě. V roce 1992 mi dal prezident Havel a jeho manželka, když ještě žila, plnou způsobilost.
Venku jsem pak byla bezdomovkyně. Žila jsem po nádražích a ve vlacích. Pro jídlo jsem chodila do Naděje, tam jsem se také koupala a převlékala do čistého. S kamarádkou, co jí manžel vyhodil z bytu, jsem šla párkrát na nádraží do Holešovic.
Byla jsem hodně moc nemocná, ozařovali mě, řezali na bříšku. Dnes se cítím mnohem lépe, přibrala jsem na váze a mohu chodit na procházky. Moc bych chtěla bydlet v malém bytečku se zahrádkou a mít pejska. Měla jsem takového, ale umřel mi a mně je po něm smutno. Byl to můj dobrý kamarád, mohla jsem si s ním povídat a chodit na procházky.
LIDUŠKA Sdílet článek na: 

Sekce: Doma, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay