S posvátnou a tichou úctou

Vydání: 2005/1 Máš, cos od života čekal?, 3.1.2005, Autor: Iva Tereza Grosskopfová

Příloha: Doma

JOSEF CÍSAŘOVSKÝ

 

Kamarád Václava Cílka. Od 80. let v různých filmových projektech pátrá po vztahu člověka k přírodě. Po roce 1990 ve svých filmech shrnuje čtyřicetileté morální poškození české společnosti. Od roku 1992 se např. v Bestiáři nebo v Mýtické trilogii vrací ke kořenům českých mýtů a svou další filmovou činností se zaměřuje na základní konstanty českého kulturního a duchovního života. 

Při své filmařské práci se setkáváte s velkým množstvím zajímavých lidí. Vidíte posun ve vnímání jejich hodnotového systému?

Hodnotový systém u lidí, s nimiž pracuji, je čím dál tím markantnější. Dalo by se říci, že se nůžky vnímání hodnot neustále rozevírají. U těch, kteří se vydali  - jak se dnes říká - duchovní cestou, pociťuji stále větší schopnost přinášet oběti. A u těch, kteří na tuto cestu rezignovali, zase sleduji čím dál větší závislost na penězích. Pokud bychom se rozhodli rezignovat na naši materiálně konzumní společnost, jednoznačně se musíme vystěhovat z velkoměsta, žít na zvířecí farmě, vyrábět si vlastní potraviny. Jenže když člověk pracuje a dělá třeba něco podobného jako já, nemá na to čas. Naše společnost je tvrdá, soutěživá.

 

Co vám přinese dobrou náladu?

Dobře mi dělá, když se jdu třeba na hodinu posadit na skálu do lesa na své tajné místo a pozoruji západ slunce. Tímto způsobem se modlím.

 

Co je pro vás v životě důležité?

Láska. Naše civilizace se neustále zabývá věcmi, kterých se můžeme dotknout. Je ale evidentní, že lidský život je založen na „věcech“, které jsou nedotknutelné a neviditelné. Je to zároveň mysterium, z něhož vychází náboženství. Pro mě není tak podstatné si sám pro sebe nějak definovat, co je to láska. Důležitější ale je, zda ji v sobě nosím. Pokud tomu tak je, je mým úkolem o ni pečovat a rozvíjet ji. Čím jsem starší, poznávám, že peníze nejsou až tak důležité, a raději se ve svém životě uskrovním, abych získal čas na to podstatné.

 

Jaký vztah máte k Václavu Cílkovi?

On a profesor Neubauer mně vlastně otevřeli tajemství, která v sobě schraňuje křesťanství. Neubauer je aktivní katolík, Václav Cílek tak trochu tíhne k protestantismu. V každém případě mně tito dva lidé ke křesťanství poodhalili cestu.

 

Jak vnímáte Boha?

S posvátnou a tichou úctou.

* * * * *

VÁCLAV CÍLEK

Kamarád Josefa Císařovského. Ekolog, který se zabývá jak vnější krajinou, tak „vnitřní krajinou srdce“, a mezi oběma vytváří zajímavá propojení. Na Fakultě humanitních studií a FF UK vede nejen na toto téma ojedinělé kurzy. O podobné problematice hovoří i jeho kniha Krajiny vnitřní a vnější.

Jak vás napadlo spojení ekologie v původním slova smyslu a „ekologie srdce“ (vnitřní a vnější ekologie)?

Nedá se říci, že mě to někdy napadlo. Myslím si, že to buďto nosíte v sobě, nebo nenosíte. Od hodně mala jsem sbíral kameny, s tatínkem jsem jezdil po určitých lokalitách, od svých patnácti let jeskyňařím. Neustále jsem se tedy dostával do podzemí. A co to vlastně podzemí je? Nietzsche říkal, že hluboko bije zlaté srdce Země.

 

Jenže většina lidí se pod zemí cítí nejistě.

Ano, mnoho lidí tam má jakoby cítí démony a zažívají strachy. Například Romové z těchto důvodů téměř nikdy nejsou jeskyňáři. Je to archaický strach. Ale důležité je, že pod oblastí strachů a obav je velký klid. Mám na podzemí krásné vzpomínky z příbramských dolů z hloubky kolem 1200 metrů, kde byla teplota 26-28 stupňů. Tam uslyšíte spíš tep vlastního srdce než cokoli jiného. Je to takový hodně vyprázdněný, vyčištěný prostor, daleko od povrchu, kde čas plyne jiným způsobem a starosti povrchu jsou daleko.

 

Jaký je rozdíl mezi podzemními prostory a třeba vrcholky hor?

Jeskyně vás inspiruje k vnitřnímu klidu, dostáváte se dovnitř, do vnitřního prostoru, máte tendenci meditovat, usebrat se. Kdežto vrcholky hor vás povedou spíš k vycházení ze sebe sama, rozptylování, k tomu, že budete „blíž nebi“.

 

Co takový křest? To je vlastně také ponoření se do hlubin, po kterém by měla následovat radikální změna...

Je zde přítomna symbolická smrt a pak proměna, očištění a to, že vystoupíte nad hladinu jako nový člověk.

 

Ostatně jak vy sám vnímáte Boha?

Jednou se mě někdo ptal, jestli věřím v Boha, nebo ne. Odpověděl jsem: odkdy žijeme ve světě, kdy musím odpovídat ano, nebo ne? Mezi tím je celá škála postojů, které se rok od roku mění. Ale samozřejmě v zásadě mohu odpovědět ano. Obecně čím dál tím více lidí věří v Boha, ale zároveň čím dál tím míň lidí vstupuje do církví. Je to znak doby. Čekám, co z toho bude. Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Doma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay