Vydání: 2011/37 11. září 2001, 7.9.2011

Příloha: Doma

„Mému synovi je jedenáct let. Letos ho začali spolužáci šikanovat: nikdo se s ním nebaví, říkají mu, že chodí hrozně oblékaný. Když byl nemocný, nikdo mu nedal opsat sešity. Občas padne i ta rána, ztratila se mu bunda. Najednou si nemá s kým hrát, s kým promluvit.“ Stížností jedné maminky by mohl začínat mnohý rodinný příběh. Doma je dítě obklopené láskou a pozorností, ve školním kolektivu se ocitá v izolaci a v nepřátelském prostředí. Kde se stala chyba? A co s tím?

Páťák z úvodních vět je křehký, citlivý kluk. Nejspíš tak ve třídě příliš vyčnívá, podobně jako druhák Josef, podle své matky Hany „intelektuál, který si nejlíp rozumí s knížkou“. Josef si od spolužáků rány ani posměšky naštěstí nevysloužil, nenašel si ale mezi nimi zatím ani jednoho kamaráda – o přestávkách si čte komiksy a ze školy chodí přes vesnici sám. A kamarádky nemá ve škole ani patnáctiletá Anežka, „nemusejí“ ji ani někteří učitelé. „Podívejte se, kolik váží,“ svěřuje se na vysvětlenou její matka Karolína. „Tělocvikáře rozčiluje, že Anežka nestačí ostatním, a holky ve třídě jsou všechny fiflenky, tak si od nich taky užije svoje.“ Neznamená to snad ale, že inteligentní, křehké nebo naopak obézní dítě máme raději nechávat doma?! „Je pravda, že vnějšková odlišnost dítěte bývá tím, co ostatní děti označují jako důvod jeho odmítnutí,“ připouští psycholožka Ivana Bernardová z pražské Křesťanské pedagogicko-psychologické poradny. „Skutečným spouštěčem odmítání bývá ale spíše chování našeho dítěte,“ zdůrazňuje. Dítě se zkrátka chová jinak, než je v dané skupině běžné. Zatímco „fiflenky“ z Anežčiny třídy listují barevnými časopisy, hodnotí nejnovější módu a trumfují se bláznivými odstíny laků na nehty, Anežka chodí do skauta, nosí vlastnoručně obarvená trička a ruce má pořád plné škrábanců z táboření. A navíc je věřící. „Pane Bože, dej mi dejmy!“ slyší někdy, když prochází po školní chodbě nebo míří domů na autobus.

Najít kamaráda

Ve skautu Anežka problémy nemá. Nejde sice o křesťanský oddíl, jeho členky se ale podílejí třeba na Tříkrálové sbírce, a o víře tedy „něco vědí“. Líbí se jim, jak Anežka hraje na kytaru a jaké programy vymýšlí pro svoje světlušky. Najít vyčleňovanému dítěti prostředí, které je přijme, doporučuje též Ivana Bernardová. „Někdy skutečně pomůže, když si dítě najde kamarády mimo školu – to platí zvláště o dětech s jinými zájmy, o dětech nadaných a konečně i o dětech věřících,“ vypočítává psycholožka. Vedle řešení v kroužcích, skautských či turistických oddílech nebo i náboženství či společenství nemají rodiče ovšem přehlédnout ani to, že některým dětem osamělost zase tolik nevadí. „Josef si sedne k legu, a když ho nikdo neruší, je celé odpoledne úplně šťastný,“ ilustruje názor psycholožky paní Hana.

Empatie jako odškodné

Nikoli vždycky, ale někdy nepříjemné zkušenosti z dětství mohou člověka i obdarovat. Své o tom ví novokněz P. Vojtěch Vágai: „Na základní škole jsem byl některými spolužáky šikanován jednak proto, že můj otec byl Rom, a jednak proto, že jsem byl věřící. Tyhle zkušenosti z dětských let mě samozřejmě ovlivnily: Lidé většinou soudí charakter člověka podle jeho zevnějšku, a tak jsem se naučil jako formu první obrany, že je vhodné slušně vypadat a vystupovat. Lidé, kteří mě lépe poznali, tedy snad do jisté míry mohli uznat, že všichni Romové nejsou špatní. A v Romech zase možná vzbuzuji větší důvěru.“ Ani takový případný zisk však nic nemění na tom, že cesta proti proudu je všechno, jen ne snadná.