Rodina je slatiňanskému ústavu příkladem

Vydání: 2006/12 Jaká jsou naše setkání s Biblí?, 20.3.2006, Autor: Iva Peřinová

Příloha: Doma

Slatiňanský Ústav sociální péče je druhým nejstarším zařízením, které pečuje o mentálně postižené spoluobčany v rámci bývalého Československa. Ústav funguje již od roku 1926, kdy ho na základě žádosti vlády založily Školské sestry řádu sv. Františka z Assisi. Sestry tehdy absolvovaly praxi v pardubické nemocnici a záhy mohly přijmout své první klienty; ti byli ošetřováni přímo v budově kláštera.

V padesátých letech přišli do ústavu první civilní pracovníci. „Pro kongregaci to byly těžké roky,“ vysvětluje Miroslav Kubín, který stojí v čele ústavu posledních 10 let. „Sestry tu mohly pracovat dál, ale potýkaly se s řadou omezení,“ dodává. Řeholnice přitom ve Slatiňanech působí bez přerušení dodnes.

Nyní ve Slatiňanech pracují jen dvě řádové sestry. Jednou z nich je Anna Berková. „Každý den je ve zdejší kapli mše svatá, chodí za námi kněz ze Slatiňan. Do kaple přichází pravidelně i několik našich klientů,“ říká.

Kubínova zástupkyně Eva Pilařová připomíná, že sestry vždy spoluvytvářely celkovou filozofii ústavu: „Nebyl tu proto trend ostatních ústavů vytvořit pouze zdravotnické zařízení. Složka rozvoje osobnosti se ve Slatiňanech udržovala vždy na vysoké úrovni.“

     V odbornosti ani přístupu ke klientům ředitel Kubín nevidí rozdíl mezi řádovými a civilními zdravotními sestrami. Uvědomuje si ale, že řeholnice se mohou práci oddat cele, a jsou tedy někdy ochotnější pracovat o víkendech anebo věnovat práci víc času po pracovní době. Tím ale v žádném případě nechce snižovat nadstandardní zájem všech zaměstnanců ústavu.

Nejen děti

     Slatiňany dlouho působily pouze jako ústav pro děti a mládež, dnes tu jsou děti od tří let až po dospělé klienty bez omezení věku. Objekt má dvě hlavní budovy propojené spojovací chodbou. Svého času bylo v budovách namačkáno 300 klientů. V roce 1996 se podařilo zrekonstruovat další objekt, který je kvůli celoročnímu vytápění sluneční energií nazýván Sluneční dům. Chráněné bydlení zde našlo osm klientů a byly zde zřízeny chráněné dílny, které poskytují pracovní příležitosti nejen pro klienty ústavu, ale i pro lidi se zdravotním postižením z města a okolí.

Vedle této budovy vzniklo v bývalém hospodářském objektu bydlení pro dalších 14 lidí. „V současné době probíhá výstavba čtyř dvoupodlažních vilek, přičemž v každé bude bydlet 8 – 10 klientů,“ uvádí Miroslav Kubín. „Do budoucna nechceme ústav jen dekoncentrovat, ale také provést tzv. inkluzi, tedy opravdové včlenění mentálně postižených mezi běžnou populaci. Vilky a byty chceme pořizovat v okruhu 5–10 kilometrů,“ říká ředitel.

Slatiňanští občané jsou na spolužití s mentálně postiženými zvyklí. „Tak jako v nemocnici se nebudou pacienti cítit dobře už jen proto, že tam jsou koncentrováni samí nemocní, tak ani u nás nechceme koncentrovat jen lidi s postižením – není to zkrátka přirozené. Včlenění si představujeme ne jako gigantické objekty za zdmi, ale třeba model, kdy v běžné ulici malého městečka stojí jeden domek, kteří obývají naši klienti,“ vysvětluje ředitel. Podobně se už postupuje v řadě zemí, nejlepší zkušenosti s tímto přístupem mají ve Velké Británii. „Nejdeme tedy do neodzkoušeného rizika,“ podotýká Miroslav Kubín.

    

     Jako normální lidé

Zřizovatelem slatiňanského ústavu je Pardubický kraj, ale jeho klienti pocházejí z celé České republiky – má tedy nadregionální působnost. „Jedním z atributů mentálního postižení je snížená adaptabilita vůči změně prostředí. Proto se klienti nepřemisťují v souvislosti s věkem. Dříve byli klienti v šestadvaceti letech přestěhování do ústavů pro dospělé,“ říká ředitel Kubín.

     Model, který ve Slatiňanech praktikují, je tzv. normalizační péče. Ta by se dala charakterizovat slovy: dělejte s klienty všechno tak, jako by to byli normální lidé, a až tehdy, kdy na něco nestačí, volte speciální přístup. V minulosti chtěly ústavy vypadat jako nemocnice, dbalo se na to, aby byli klienti v suchu a čistotě, ale mnohdy raději nic nedělali, jen aby se jim snad něco nestalo.

Zaniklo také rozdělení ústavů speciálně pro muže a ženy. „To je proti normálnímu životu. V rodině také žijí příslušníci obou pohlaví. Když nevíme kudy kam, podíváme se, jak to funguje právě v rodině,“ říká ředitel ústavu. Klienti tedy ráno v týdnu vstávají a jdou do svých dílen. V sobotu a neděli si mohou naopak přispat.

Rozvoji ústavu nepomáhají jen státní peníze, ale i soukromé firmy z tuzemska a zejména z Nizozemí. Jedná se o několik desítek milionů korun získaných ze sponzorských darů. (Funguje dokonce spolupráce Slatiňan s podobným ústavem v Nizozemí, kdy dochází k vzájemných stážím zaměstnanců, a dokonce rekreačním pobytům klientů.)    

Jeden z objektů ve Slatiňanech byl školským sestrám v restituci vrácen a ty ho ústavu pronajímají. Ředitel si ale spolupráci nemůže vynachválit a dodává, že dům byl vrácen ve velice špatném stavu a sestry na jeho zvelebení investovali mnohem více peněz, než kolik za celou dobu vybrali na nájemném. „Dotují tedy opravy z jiných zdrojů,“ chválí kongregaci ředitel ústavu. 

Celkově má ústav 200 zaměstnanců a počítá se s dalším nárůstem spojeným s jeho probíhající dekoncentrací. „Práce tady obohacuje. Mám tu možnost podílet se na zkvalitnění života celé skupiny lidí. Drží mě tu naši skvělí klienti, kteří tomu, kdo se o ně stará, umí dát hrozně moc. Jsou prostě senzační,“ vyznává se po více než dvaceti letech práce v ústavu Eva Pilařová.

* * *

Rodinné buňky

Eva Pilařová je vedoucí diagnosticko metodického oddělení. Na začátku devadesátých let se zasloužila o změnu systému, který byl zaveden o desetiletí dříve. Tehdy byl ústav rozdělen na oddělení výchovné (kde byli klienti s nejmenším postižením) a zdravotní (kde byli ti ostatní). „Zdálo se nám to velmi nepříznivé. Nebyla tu vnitřní integrace. Kdo byl zařazen do zdravotního oddělení, neměl přístup k výchovným aktivitám. To nevyhovovalo ani našim zaměstnancům,“ vysvětluje Eva Pilařová.

Dnes je ústav rozdělen na tzv. rodinné buňky, které simulují rodinné prostředí. Bydlí tam spolu chlapci, dívky, muži i ženy různého stupně postižení a různé úrovně mentální vyspělosti. „Schopnější pomáhají méně schopným a v běžných domácích pracích pomáhají i personálu,“ vysvětluje Eva Pilařová. Každá buňka má svého vedoucího ze strany personálu, a klient tedy ví, která „teta“ se právě o jeho „rodinu“ stará. „Tento model přispěl k vzájemní toleranci mezi klienty, vznikají hezké sociální vazby, kdy schopnější klient nahrazuje starší sourozence, nebo rodiče. Je totiž třeba připomenout, že dvě třetiny našich klientů rodinu buď vůbec nemá, anebo o ně vlastní rodina neprojevuje zájem,“ uvádí Eva Pilařová.

Klienti, kteří rodinné zázemí nemají, pochopitelně svým kamarádům, kteří jej mají, závidí. Ústav se to snaží nahrazovat mimo jiné patronátem studentů středních a vysokých škol nad jednotlivými klienty. Slatiňany nabízí denní, týdenní i celoroční pobyty – rodiče si mohou zvolit pro ně optimální režim. Většina volí celoroční pobyt, přičemž dítě si může vzít domů kdykoliv.

V ústavu neexistují žádné návštěvní hodiny, rodiče a příbuzní mohou přijít prakticky kdykoli. „Je to i podstatná složka veřejné kontroly: žádný z našich pracovníků neví, kdy se mu kdo objeví za zády,“ vysvětluje Miroslav Kubín. Rodiče si založili také vlastní občanské sdružení a vedení ústavu jejich zájem vítá.

Stejně tak ani klienti nejsou uzavřeni za zdmi ústavu: běžně se mohou zúčastnit aktivit ve městě, chodit do restaurace, někteří pracují ve firmách ve městě. „Společnost se už netváří tak, že lidi s postižením neexistují,“ pochvaluje si Eva Pilařová. Rodinná buňka ovšem nezůstává bez dohledu ani v noci – vždy je k dispozici sestra nebo pracovnice sociální péče. 

* * *

Škola bez úloh

Magda Zahálková je pedagogická asistentka. Ve své třídě má osm vozíčkářů nejrůznějšího věku a nemůže si je vynachválit. Svým žákům nedává žádné domácí úlohy a jsou prý tak hodní, že nepotřebují ani žákovské knížky. Dopoledne stráví žáci ve třídě a odpoledne chodí na vycházky. 

Jana Vtípilová zde pracuje jako vychovatelka a specializuje se na jazykovou výchovu. „V přímé péči mám 17 klientů, každý den mám s několika z nich školní hodinu. Ta se skládá z cvičení horních a dolních končetin, dechových a artikulačních cvičení. Zbývá nám čas i na nějaké hry,“ popisuje svou práci. Klienti chodí po jednom na logopedii, přičemž někteří zaznamenávají znatelné pokroky. Jana Vtípilová dříve učila v mateřské školce a dnes ve svém přístupu nemusí zas tolik měnit: řada jejích dnešních klientů je právě na úrovni dětí z mateřské školy. „Klienti sem chodí rádi. Vítají to, že mě tady mají jenom pro sebe. Neznámkuji je, odměnou za snahu a úspěch je jim bonbon nebo práce na počítači - někteří samostatně pracují i s myší a jsou schopni hrát na počítači třeba pexeso.“

Sdílet článek na: 

Sekce: Doma, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay