Vydání: 2011/37 11. září 2001, 7.9.2011

Příloha: Doma

Proč jsou některé děti v kolektivu odmítané a proč se s nimi nikdo nekamarádí? Ke kořenům tohoto problému i za jeho možnými řešeními jsme se vydali s ředitelkou Křesťanské pedagogicko-psychologické poradny IVANOU BERNARDOVOU.

 Naše dítě je zakřiknuté, obrýlené, obézní, neohrabané, koktá, má jinou barvu pleti… Znamená to automaticky, že bude ve školním kolektivu odmítáno?

Neznamená to automaticky nic, naše dítě nemusí být odmítáno, je-li dostatečně silnou osobností a není-li kolektiv třídy patologický. Je pravda, že odlišnost je tím znakem, který děti označují jako příčinu odmítnutí – on je obézní, proto se s ním nebudeme kamarádit. Prakticky jakýkoliv projev odlišnosti může být ve skutečnosti spouštěčem: dítě silné i hubené, dítě nadané i podprůměrné, dítě se značkovým oblečením i dítě z chudého prostředí. Přitom vzhledová odlišnost není tak podstatná jako sociální neobratnost. Spouštěčem odmítání bývá ve skutečnosti chování našeho dítěte, ne jeho vzhled, což ale malé děti často neumějí vyjádřit.

 Co je to sociální neobratnost?

Naše dítě se chová jinak, než dětská skupina očekává. Vytahuje se, posmívá se jiným dětem, žaluje, neumí se rozdělit, brečí, když se mu něco nepovede, pošťuchuje a neví, kdy přestat, ale třeba má i takové projevy, jako je zvláštní mluva, výrazně odlišné zájmy apod. Situaci dítěte zhoršují drobné mozkové dysfunkce, dříve nazývané zkratkou LMD, dneska ADHD. Dítě s tímto „nadělením“ bývá sociálně neobratné již z principu poruchy. Takové děti zpravidla touží po kamarádovi, ale nevědí, jak se dá kamarád získat. Proto upoutávají pozornost pošťuchováním a dalšími „legráckami“, které ale druhé děti zlobí. Když se pak tyto druhé děti ohradí, případně i oplatí nevyžádanou pozornost, cítí se dítě s dysfunkcí nepochopené a uráží se. Takto si ovšem kamarády nezíská.

 V jakých třídách se stává, že děti některé spolužáky nepřijmou?

Podle mé zkušenosti je to ve třídách, kde si učitelé dávají méně záležet na vztazích. Na vztazích mezi dětmi je totiž potřeba dosti cíleně pracovat: učit děti toleranci, spolupráci, zdravému sebeprosazení i schopnosti ustoupit – učit je, co to je kamarádství. Někteří učitelé vedou děti k těmto dovednostem při výjezdech s cíleným programem, jiní formou pravidelných ranních kroužků, ve vyšších třídách formou třídnických hodin. Zdravým vztahům ve třídě mohou napomoci i jednorázové akce, jako je přespání ve škole, škola v přírodě, výlety atd. Je zajímavé, jak někteří učitelé umějí připravit děti na to, že ve třídě bude integrované dítě s handicapem, například s mentálním postižením. Takové dítě je přece velmi odlišné, na první pohled jiné. A přitom nebývá šikanované, ale naopak třída, v níž takové dítě je, bývá tolerantní, vstřícná, děti dokážou spolupracovat a pomáhat svému postiženému spolužákovi. Vlastně třída touto zkušeností získá schopnosti, které by jinak neměla. Kritická doba, kdy k odmítání, případně až šikaně dochází, bývá přechod mezi prvním a druhým stupněm základní školy, případně přechod na osmileté gymnázium.

 Dochází i k odmítání dítěte ze strany učitelů?

Bohužel ve školách dochází i k takovému neblahému jevu. Děti sociálně neobratné bývají často protivné i učitelům, kteří pak říkají, že si dítě za odmítání spolužáků může samo, protože se chová nemožně. Typickým projevem je, že takovéto dítě provokuje. Proč provokuje? Například proto, že nechce být „neviditelné“. Raději snáší od okolí negativní pozornost, než aby si ho nikdo nevšímal. Začít se kamarádit s odmítaným dítětem je těžké. Hrozí nebezpečí, že dítě, které se toho odváží, bude „hozeno do jednoho pytle“ s outsiderem.

 Setkáváte se ještě v dnešní době ve své praxi s tím, že jsou děti v kolektivu „odstrkovány“ kvůli své křesťanské víře?

Možné to je, ale spíše myslím, že je to podružný důvod. Větší vina bude opět v té neobratnosti. Představte si dítě, které se ve školní jídelně nahlas modlí před jídlem. Pokud by nebylo zároveň velkou osobností, kterou ostatní bezděčně napodobují, koleduje si o posměch.

Je-li naše dítě v kolektivu odmítáno, jak můžeme pomoci? Je na místě snažit se odstranit jeho odlišnost? Je vhodná rodičovská intervence ve škole?

Některé odlišnosti lze odstranit, jiné ne. Na druhém stupni bývají odmítány děti, které příliš nedbají na osobní hygienu a bývají zapocené a nedbale oblečené – to je příklad odlišnosti, kterou je dobré odstranit nebo pokud možno vůbec nedopustit. Některé odlišnosti odstraňovat ani nechceme, třeba právě křesťanskou víru. U jiných to nejde – barvu pleti nezměníme, i kdybychom chtěli. Zásah ze strany rodičů bych doporučila ve chvíli, kdy je dítěti ubližováno. Odmítání dítěte může být předstupněm šikany. Šikana se rozvinout může, ale také nemusí, to záleží na dalších okolnostech. Pokud dítě ve škole „pouze“ nemá kamarády, ale nikdo mu neubližuje, je dobré společně s ním (na prvním stupni možná i s paní učitelkou) hledat příčiny, proč tomu tak je, a pokusit se je zmírnit. Někdy pomůže, když si dítě najde kamarády mimo školu – to platí zvláště o dětech s jinými zájmy, o dětech nadaných a konečně i o dětech věřících.

 Jak může rodina odmítanému dítěti tuto zkušenost kompenzovat a je to vůbec na místě?

Je dobré pokusit se najít mimoškolní prostředí, které je přijme. Nejrůznější kroužky, skautské nebo turistické oddíly, mimoškolní aktivity, ale i „nábožko“. Můžeme také investovat do hledání kamarádů ve třídě: vyzvat dítě, ať si pozve někoho domů, seznámit se s rodiči některých spolužáků a jít společně do zoo, na výlet apod. Je-li naše dítě spíše introvertní, pak mu možná nezájem spolužáků tak moc nevadí. Zaleze si s knížkou, zajede si někam samo na kole, něco si doma tvoří. Nemusíme řešit to, co není problém. Dítěti, které vyčleněním trpí, můžeme pomoci i tím, že se pokusíme najít kurz nácviku sociálních dovedností. Někdy takovéto kurzy pořádají pedagogicko-psychologické poradny, jindy různé neziskovky, které pomáhají dětem s ADHD. Existují i tábory pro tento typ dětí.

 Může dítě, případně celá jeho rodina, ze zkušenosti s odstrkováním vytěžit i něco pozitivního? Platí zde, že „co je nezabije, to je posílí“?

Ano, ale nespoléhala bych se, že to vždycky vyjde. Znám mladé lidi, kteří o sobě vypovídají, že byli v dětství odmítaní, dokonce že i zažili šikanu, a tuto zkušenost zpracovali tak, že nyní pomáhají dětem jako učitelé a sociální pracovníci. Jsou oblíbení a užiteční. Dokážou se vcítit a citlivě reagovat. V dospělosti si našli svoji skupinu, své přátele, své partnery. Svoji negativní zkušenost zúročili nárůstem empatie. To ale nic nemění na faktu, že v dětství trpěli. Rodiče jsou první, kterým by mělo záležet na tom, aby jejich dítě netrpělo. Oni by měli stát na jeho straně a všestranně mu pomáhat vyřešit problém: tím spíše, pokud je dítě malé a nejisté.