Radši bych kradl slepice a opékal je za vsí

Vydání: 2010/35 Humor v církvi, 24.8.2010, Autor: Radek Gális

Příloha: Doma

Komediant VÍŤA MARČÍK z jihočeských Drahotěšic každoročně na pár týdnů odjíždí hrát divadlo do Španělska. Bere s sebou početnou rodinu – to je podle něj ten pravý komediantský život. „Komediantství ti dává svobodu,“ říká. V repertoáru, do kterého se promítá jeho křesťanská víra, má od loňského roku i Moravské pašije. „Hrát pašije je pro mě těžší než představení Setkání před Betlémem,“ přiznává principál Teátru Víti Marčíka, s nímž se během léta můžete potkat na poutích, slavnostech a festivalech po celé České republice.

Během léta jezdíte po letních slavnostech s divadlem. Neunavuje vás to časté ježdění?


Opravdu hodně jezdíme, přes léto stihneme za víkend i několik akcí. Za měsíc máme někdy i tři desítky představení. Jezdíš tam a zpátky a tepeš. Uvědomuji si, že komediantský život je čím dál víc zrychlený.
Měl jsem doma na dvorku vagon na starém podvozku a loni jsme se rozhodli, že pod něj uděláme novou káru, se kterou budeme jezdit. Přijedeme, rozložíme ho a bude z něj pódium. Ježdění s vagonem má nevýhodu, že nás zpomalí. Ale to, že nás zpomalí, je zároveň i naší výhodou. Kejklíř Vojta Vrtek říkal, že někde na dálnici viděl nádhernou reklamu: „Chceš všechno stihnout? Zpomal!“ Dřív byl komediantský život takový, že museli jezdit s koňmi v určitém kruhu. Dneska je to jinak. Pořadatelé se ozvou, že mají dvacátého v měsíci slavnost, na kterou mě potřebují. Tak stále naplňuješ jejich potřeby a jezdíš jako blázen. Skutečně bychom o nic nepřišli, kdybychom jezdili zase v kruhu jako dřív, ale pomaleji. To je moje touha. Asi jak stárnu, už mě nebaví sprintovat, ale spíš pomaleji běhat.

Jezdíte za diváky s pestrým programem. Hrajete pohádky, představení pro dospělé, ale máte i hry s křesťanskou tematikou.

Asi od roku 1993 hrajeme představení Betlém a obsazení se čas od času změní a díky tomu se trochu pozmění i děj. Napřed jsme hráli s vypůjčeným betlémem, jezdili jsme po školkách, zpívali koledy a vyprávěli příběh o narození Ježíše. Je fakt, že část lidí ho bere jako pohádku, ale vůbec je neirituje a nevadí jim.
Chtěl jsem hrát i pašije, jenže jsem dlouho nevěděl, jak do toho. A loni jsem konečně začal v postním období Moravské pašije hrát. Hraji je u starého kříže z Drahotěšic, kde bydlím. Je litinový a strašně těžký.

Hraje se vám příběh o ukřižování Ježíše stejně jako o jeho narození?

Hrát pašije je pro mě těžší, protože vyprávět o umírání, zvlášť když říkám, že jsem u toho byl a že za jeho smrt můžu i já, mě dost deptá. Navíc jsme v postním období hráli denně a někdy i dvakrát. Cítil jsem smutek, únavu a bolest.
Loni jsem pašije hrál sám. Syn Vítek mi zpočátku svítil a doprovázel mě trochou muziky. Přál jsem si, abychom je hráli dva i s živou muzikou. A aby končily vesele. Letos se to snad povedlo. V některých divadlech jsme je dokonce hráli s veselou písní na závěr. Celé ukřižování končí smrtí, ale je to vlastně vítězství. A to musí zaznít. Chceme, aby představení skončilo vzkříšením, záchranou a radostí, a ne smutkem.

Přijímají diváci Moravské pašije s pochopením i během léta?

Hraní je vždycky tajemství. V Kostelním Vydří na Jumpu se mi hrálo nádherně, byli tam hlavně věřící. V Telči jsme hráli v noci, byl tam i oheň, ale nevěděl jsem, jak hra působí na lidi, a vnitřně jsem pašije nemohl prožít. Pak jsem přijel na Grabštejn, hráli jsme odpoledne, ještě svítilo slunko a přišlo hodně dětí. Moravské pašije nejsou pro děti a já z toho měl trochu strach. Najednou se celé nádvoří zcela utišilo a stal se zázrak. Představení proběhlo úplně úžasně. Děti mě překvapily, byly celou dobu zticha. I kvůli těmhle pocitům mě baví hrát divadlo. I když některá přestavení hraji deset nebo patnáct let a umím je, neznamená to, že to bude vždycky fungovat. Je to pro mě obrovské tajemství.

Nejen z her o Ježíši, ale i z pohádek je jasné, že se do představení promítá vaše křesťanská víra.

Promítnout se to v mých představeních musí. Není to tak, že bych tam víru záměrně implantoval, ale vždycky tam je. Vidím to i u druhých. Když bude hrát alkoholik jakoukoli hru, stejně se v ní objeví alkoholismus a téma chlastu. Když hraji jakékoli téma, v průběhu hraní se musí objevit otázky, které mě zajímají. Těmi jsou odpouštění, život věčný, láska. Tahle témata jsou v pohádkách. V některé pohádce říkám, že láska je víc než smrt. Věřím, že ten, který miluje, prostě neumírá. Tuhle pravdu musím do her dostat, protože takový pocit mám. Dneska se neříká, co je správné a co je dobré. Naopak se spíš dělá to, co je špatné, a vydává se to za normální. Nepolemizuje se o tom. Víš, jaký je rozdíl mezi zlodějem v Polsku a v Čechách? Když zloděj v Polsku něco ukradne, utíká se vyzpovídat, že kradl. V Čechách často ani neví, že udělal něco špatně. Morálka je v háji. Musíme říkat, co je dobré a co je špatné, protože to ostatní neříkají. Ani politici, spisovatelé, herci… Teď jsem mluvil hloupě: někteří to říkají a dělají, co mohou. A je spousta Poláků, co krade a nevadí jim to, a spousta Čechů, kteří moc dobře vědí, co je dobré a co zlé. A spousta Čechů, kterým je to všechno šumafuk…

Má tedy komediant ve svých hrách i moralizovat?

Když někam přijedu, měl bych se jako správný komediant hned podívat, jestli někde nejsou slepice. Radši bych kradl slepice a opékal je za vesnicí, ale nemůžu. Tak nekradu a musím moralizovat. Protože slepice kradou politici. Myslím si, že je všechno naruby. Já jako komediant už nemůžu svobodně ani krást, protože musím dělat to, co mají dělat druzí. Každý má něco za úkol. Mám podezření, že kdyby všichni věřili v Boha, osobně bych přemýšlel, jestli Bůh fakt je. Kdyby církev byla mocná a všichni naši politici by ji uctívali, tak by se mi potom taky hůř věřilo. Je úžasné věřit v Boha, který je všemocný, a přitom je jakoby bezbranný.

Byl jste vychován k víře odmalička, nebo jste se k ní dostal později?

Ze začátku jsem byl nevěřící, byl jsem i komunista a věřil tomu, že je to spravedlivý společenský řád. Možná by mi to vydrželo, kdybych chodil do fabriky na tři směny, jenže já dělal muziku a divadlo. A najednou jsem zjistil, že musím posílat své texty na okres ke schvalování. V určitém věku se zabýváš různými otázkami a vše končí otazníkem. Díváš se kolem sebe a nevidíš východisko. Pak ti to začne vadit a začneš se dívat kolem sebe trošku jinak a vidíš, že lidi na schůzích mluví úplně jinak, než když mluví s tebou. Zpívali jsme spirituály a já chtěl, abychom je mohli zpívat v kostele. Přišel jsem na faru a řekl: „Jmenuji se Marčík, jsem komunista a mám prosbu, jestli bychom nemohli u vás v kostele zpívat spirituály.“ Pan farář se usmál a řekl: „Jo, pojďte.“ Najednou jsem cítil, že je tam všechno úplně jinak. A to jsem si zpočátku myslel, že je to tou kostelní akustikou…

Jak se kočování a komediantství srovnává s rodinným životem?

V Čechách jezdím na šňůry, ale vracím se domů poměrně často. V našem domě vždycky někdo musí být, máme babičku, děcka chodí do školy. Na druhé straně, jsem víc doma než můj brácha, který je na montážích. Deset dní je pryč, pak má čtyři dny volna. A když jsem doma, jsem skutečně doma. I když třeba zkouším. Pořád mám něco rozděláno ve stodole, před sebou premiéru, přezkušování. Jsem nervóznější, ale celé dny jsem doma.
V roce 2000 jsme jeli hrát do Francie, kde nás viděl jeden Španěl a chtěl, abychom přijeli k nim na festival. Teď jezdíme každý rok do Segovie a okolí. Asi tři roky jsme napřed jezdili sami. Jenže šňůry se natahují a najednou jsme tam byli sedm týdnů. Vidíš kolem spoustu nádherného a ptáš se, proč tu není celá rodina s tebou. Řekl jsem si, že když to neudělám teď, neudělám to nikdy, a začali jsme jezdit všichni. Je obrovský zážitek, když někde s rodinou spolu šest týdnů jezdíte. Eva učí naše nejmladší děti, starší se už učí sami. Mají vlastní učební plán a to je komediantství strašně blízké. Kdybych nezačal jezdit s rodinou, myslím si, že bychom se vzájemně hodně vzdálili. Mí blízcí by nikdy neprožili něco, co jsem prožil já.

Máte početnou rodinu. Chtěli jste mít od začátku hodně dětí?

Eva je ze čtyř dětí, já mám bráchu. Nikdy jsem neuvažoval o tom, jestli chceme velkou, nebo malou rodinu. V Rožnově pod Radhoštěm jsme zpočátku bydleli v třípokojovém bytě se sourozenci a rodiči Evy; bylo nás tam devět. Eva říkala: „Nebudu blbá, abych měla taky čtyři děti.“ Mně to bylo jedno. Měli jsme dvě. Změnilo se to až potom, když jsme se obrátili. Žili jsme v Českých Budějovicích a měli tři děti, pak čtyři, vzali jsme si ještě Davida z dětského domova a pak se nám narodilo další dítě. Takže jich máme šest. A máme už i vnučku Justýnu a Michala, muže naší dcery. Dětí přibývá.

Komediantský život i početná rodina vás tedy naplňují, že?

Strašně mě baví divadlo, muzika a všechno dění kolem. Čím jsem starší, tím víc zjišťuju, že mně hodně baví i fyzická práce. Co mě ale strašně nebaví, je vyplňování papírů a účtů. Pro výchovu je důležité, když děcka vidí, jak tátu práce baví. Učil jsem se elektrikářem a můj táta mi k divadlu a muzice řekl: „Ty svoje blbosti si dělej ve volném čase. Musíš se vyučit a být něčím, co tě uživí.“ Já věřil, že to tak je. Skutečně jsem se vyučil elektrikářem a neřešil, jestli mě to baví, nebo ne. Pracuješ a brzy zjistíš, že tě to nebaví, nechodíš do práce rád, ale kvůli penězům – a to je špatně. I v divadle jsou věci, které mě nebaví, třeba řídit auto. Ale když vím, že někam musím dojet, holt sednu za volant. Jízda v autě ostatně dává čas, kdy se člověk může modlit. Nemám v autě rádio, a tak mám na modlení spoustu hodin.


VÍTĚZSLAV MARČÍK se narodil 1. května 1963 ve Zlíně. Vyučil se elektrikářem a vystudoval lidovou konzervatoř v Ostravě. Od počátku 90. let hraje loutkové divadlo; založil Teátr Víti Marčíka. Účinkuje v mnoha přestaveních (např. hry Moravské pašije, Setkání před Betlémem, Robinson Crusoe, Romeo a Julie, pohádky Bajaja, Šípková Růženka, O Zlatovlásce, Popelka). Postupně zapojuje do představení celou rodinu. Bydlí v Drahotěšicích na jihu Čech. Je ženatý, s manželkou Evou mají šest dětí a vnučku.




Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Doma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 49 5. – 11. prosince 2017

Papež jako vyslanec míru a pokoje

„Vaše Svatosti, přinášíte nám sílu a naději ve svém pochopení pro naše potřeby, naše touhy po míru, národním smíření a sociálním souladu,“ řekla nositelka…

celý článek


Diváci ČT nahlédnou do hospice

„Tak jako řeka Jordán byla posledním úsekem cesty, který zbýval Izraelcům po útěku z egyptského otroctví, tak i hospic Jordán chce doprovázet lidi na posledním úseku…

celý článek


V kolotoči úvěrů, úroků a splátek

Půjčí rychle a za pár minut. A ještě nám prý vrátí. Všudypřítomná reklama k tomu navíc přidává, že náš život bez toho či onoho výrobku není úplný nebo šťastný...

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay