20. 11. 2004
|Vydání: 2004/48 Přichází advent, 20.11.2004, Autor: Iva Tereza Grosskopfová
Příloha: Doma
Film Mladí muži poznávají svět vypovídal o tom, jak silná u mě byla potřeba poznávat. Odjel jsem do válkou zmítaného Sarajeva a natočil tam během roku a půl celovečerní film. Tím jsem se vlastně utrhl z domova a představoval si svůj život jako neustálé cestování a natáčení. V realitě tomu pak nebylo přesně tak - ačkoli se k svým cestám vracím. Nyní odjíždím na půl roku do Indie. Chci se tam zklidnit, rozhlédnout kolem sebe a tak trochu se zamyslet nad tím, kam mám svůj život směřovat dál.
Pro mě byla svoboda především v tom zbavení se nadvlády rodičů. Velmi záhy jsem se osamostatnil a teprve pak pochopil, že svoboda znamená především vlastní odpovědnost. Bez toho by se nejednalo o svobodu. Zjistil jsem dokonce, že je někdy dobré trochu z té své svobody ubrat.
Máme za sebou nyní období, kdy jsme spolu velmi intenzivně spolupracovali. Zpočátku se mi do toho nechtělo, protože mi až tak nesedělo zvolené téma a také jsem se obával spolupráce. Ale nyní jsem rád, že jsem se do toho pustil. Spolupráce na Etiketě hodně utužila náš vztah. Bylo to moc dobré období.
Točil jsem nedávno o indické komunitě žijící v Česku. Zjistili jsme zajímavou věc, že tito lidé příliš nepoužívají slovo „děkuji“. Jedna dívka řekla, že oni díky raději než slovy vyjadřují svými činy. To je pro mě nová věc a myslím, že by to prospělo i nám, Čechům. Místo toho, abychom si stále za něco děkovali, bylo by fajn, kdybychom to občas uměli ukázat. Ne slovy, stačí úsměv.
Jsem na tom podobně jako otec, ale řídím se heslem: Nikdy neříkej. A také nevím, co mě na mých cestách ještě může potkat. Věřících lidí si ovšem velmi vážím a vzpomínám si, že byly v životě i chvíle, kdy jsem jim záviděl.
* * *
Váš syn si ho užívá po plných hrstech na svých cestách, ale že by byl mluvčí prezidenta dobrodruhem?Jsem také dobrodruh, jen to skrývám za fasádou serióznosti. Naopak závidím Radimovi, že může realizovat své dobrodružné plány. Dobrodružství je v nás obou. Ostatně mít na rozhodnutí, zda vstoupím do služeb Hradu, jen pár sekund a rozhodnout se, aniž bych tušil, jaké životní změny mi to přinese, bylo také velké dobrodružství, v němž jsem zůstal 11 let. Vlastně jsem procestoval 50 zemí. Ale to bylo v kravatě a obleku.
Václav Havel tomu říkal usebrání se. Člověk by ten dostatek času a klidu měl mít - na zastavení se, rozhlédnutí se a zodpovězení otázek: „Jdu správným směrem? Chci opravdu to, co dělám?“ Je to podobné, jako když běžec běží lesem, kolem dokola vidí stromy a má pocit, že mu to dobře utíká. Ale najednou zjistí, že neví kam. Dříve toho času na zastavení příliš nebylo.
Jsem racionální typ, věřím tomu, co se dá rozumem ověřit. Víra je něco, co člověku musí být dáno. Na svých cestách světem jsem poznal různá náboženství, vážím si jejich integračních a kulturotvorných rolí. My všichni - ať chceme, nebo nechceme – jsme ovlivněni křesťanstvím, které je kolébkou euroatlantické civilizace, a tak i na mně jsou patrné jeho stopy v hodnotovém systému, ve vztahu k bližním, k umění.
Dlouhou dobu jsme o sobě vlastně příliš nevěděli. Radim odešel z domu a žil úplně odlišným životem od života příslušníka vládního establishmentu. Na rozhovory o životě nezbývalo moc času. V posledním roce jsme se díky natáčení Etikety naopak stýkali velmi intenzivně a poznali jsme se při práci. Radim je vynikající režisér. Celý život jsem si myslel, že můj syn není precizní, ani odpovědný. Velmi jsem se mýlil. Má navíc výborný dar - dokáže velmi dobře komunikovat s lidmi, získat si je a má k nim úctu.
Lidské vztahy.
Měli by se dokázat zbavit izolace svého mikrosvěta a být schopni vidět dál. Velmi mi vadí, že když přijedu třeba z Londýna nebo z Paříže, vidím všude kolem jen monotónní české tváře bez úsměvu. Whoopi Goldbergová (černošská herečka) mně jednou na otázku, co ji šokovalo v Čechách (kam přijela na filmový festival), odpověděla, že to, když vstoupila do sálu a tam sedělo 1200 bělochů a žádný černoch. Představte si, že byste byli v podobné situaci jedinými bělochy. Uvědomil jsem si, jak hodně je naše společnost monokulturní a monoetnická a stále ještě xenofobní. Přirozenější je, aby svět byl propojený a lidé tolerantnější. A my jsme přece už patnáct let součástí planetární společnosti. To, co se děje třeba v Iráku nebo na Kubě, to se týká i nás.