Proč se nedaří víru předat?

Vydání: 2017/47 Přijeďte k nám, zvou Češi papeže, 21.11.2017, Autor: Michal Kaplánek

Příloha: Doma

Často za mnou přicházejí starší lidé, kteří jsou smutní z toho, že jejich dospělé děti nechodí do kostela a někdy nechtějí o víře ani slyšet. Leckdy se ptají: Jak je to možné? Co jsme udělali špatně? Proč jedno z našich dětí věří, a druhé nevěří?


„Ukazuje se, že mnohým mladým pomohla nalézt dospělou víru parta kamarádů, která je podržela v církvi a u kostela právě po ten čas, který potřebují k nalezení nového a hlubšího pohledu na své křesťanství,“ říká salesián P. Vojtěch Sivek. Ilustrační snímek Filip Landa

Obvykle se snažím tyto lidi utěšit a přesvědčit, že Bůh si každého najde, jen když ten člověk bude mít aspoň trochu dobré vůle, trochu otevřené srdce.

Jenže co když se tomu dítěti, mladému nebo dnes již dospělému, přihodilo něco, co mu srdce zatvrdilo? Mohlo to být zklamání naivní dětské víry, když Bůh „neodvrátil“ neštěstí, kterého se dítě bálo – zemřela milovaná osoba, rodiče se rozvedli, zhroutil se ideál. Ale mohl to být také důsledek výchovy: pokud jsou rodiče zbožní, ale přitom tvrdí a neúprosní, projektuje si dítě svoji zkušenost s otcem do představy Boha. Takové dítě nemá zájem mít vedle tyranského táty ještě nebeského Otce, kterého vnímá spíše jako slídícího Velkého bratra.

Proto nelze víru předat...

Většinou jsou důvody k zanechání církevní praxe méně dramatické. Na přímou otázku mnozí mladí lidé vychovaní v křesťanských rodinách odpoví: „Chodil jsem do kostela, ministroval jsem, jezdil jsem na tábory, všechno to bylo hezké, ale teď mi to nic neříká.“ V takovém případě nelze mluvit o ztrátě víry. Takový mladý člověk totiž ještě k osobní „dospělé“ víře nedozrál. Víra je totiž dar – výsledek dialogu Boha s člověkem. Bůh jako první oslovuje každého z nás, a to jemným dotekem Ducha Svatého. Ale tento dotek člověk vnímá a odpovídá na něj, jen když po něm touží, když se otevře. Proto nelze víru předat. Rodiče mohou pouze vytvořit dobré podmínky k tomu, aby bylo dítě vnímavé pro jemné vanutí Ducha. Mohou také děti vychovat – aspoň do jisté míry – k určitému životnímu stylu, takže je pro děti víra a její praktikování něčím přirozeným.

Asi největší chybou, kterou děláme (a to nejen rodiče, ale i kněží a vůbec členové farního společenství), je ulpívání na přežilých principech náboženské výchovy. V sekularizovaném prostředí je cílem náboženské výchovy připravit předpoklady pro svobodné a osobní rozhodnutí mladého člověka pro Pána. Samozřejmě toto rozhodnutí neprobíhá mezi čtyřmi stěnami, individuálně. Je podpořeno a neseno společenstvím. Ale sám zážitek sounáležitosti ve společenství vztah k Bohu neprobudí. Teprve když dospívající v rodině a později ve skupině vrstevníků zažije svědectví víry, může začít (pozitivně) „řešit“ otázku Boha a vztahu k němu.

Soulad skutků s vírou

Svědectví v rodině není tak snadné, jak se zdá. Za primární považujeme pravdivost života – soulad skutků s vírou, kterou vyznáváme. Přesto je nutné i svědectví slova, a to zejména v rodině. Když jsem se kdysi ptal skupiny věřících manželů, zda je u nich v rodině víra tématem rozhovoru, našel se jen jeden pár z patnácti, který se přiznal, že u nich doma se běžně – třeba při jídle – mluví o víře. Nejsem přítelem toho, aby věřící člověk na potkání vyprávěl své zkušenosti víry, které jsou přesně vzato nesdělitelné, takže mohou někoho nadchnout, a jiného zcela odradit. Ale na otázky: „Co ti přináší víra?“ anebo „K čemu je dobré chodit do kostela?“ by od nás měl dospívající potomek dostat autentickou spontánní odpověď. Zdá se mi, že někdy podceňujeme intelektuální stránku dítěte a ani doma, v kostele či v náboženství neposkytujeme mladým odpovědi na jejich otázky.

Naštěstí často dospělé děti ocení, jak důležitá pro ně byla milující rodina a křesťanská výchova, a k víře se „vrátí“ – Bůh pro ně začne být důležitý. To, co děti prožily doma, je poklad, k němuž se mohou pořád vracet.

P. MICHAL KAPLÁNEK SDB, pastorální teolog

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Doma, Přílohy



Aktuální číslo 49 5. – 11. prosince 2017

Papež jako vyslanec míru a pokoje

„Vaše Svatosti, přinášíte nám sílu a naději ve svém pochopení pro naše potřeby, naše touhy po míru, národním smíření a sociálním souladu,“ řekla nositelka…

celý článek


Diváci ČT nahlédnou do hospice

„Tak jako řeka Jordán byla posledním úsekem cesty, který zbýval Izraelcům po útěku z egyptského otroctví, tak i hospic Jordán chce doprovázet lidi na posledním úseku…

celý článek


V kolotoči úvěrů, úroků a splátek

Půjčí rychle a za pár minut. A ještě nám prý vrátí. Všudypřítomná reklama k tomu navíc přidává, že náš život bez toho či onoho výrobku není úplný nebo šťastný...

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay