Prázdniny se loučí a škola volá

Vydání: 2011/35 Papež a mládež, 25.8.2011, Autor: Jiří Macháně

Příloha: Doma

Školní chodby, třídy i lavice zatím zejí prázdnotou. Už jen posledních pár dnů budou tisíce dětí označovány jako předškoláci. Jiná dítka se chystají postoupit o třídu výš. Přichází zkrátka další etapa života: postup ve vzdělávání nebo jeho úplný začátek. Obé s sebou přináší řadu nových problémů a každodenních situací, které budou muset rodiče i děti zvládnout. Jak usnadnit vstup do školy dětem i sobě, poradí osoba z nejpovolanějších. HANA IMLAUFOVÁ z Křesťanské pedagogicko-psychologické poradny je mj. speciální pedagožka, zabývá se předškolním poradenstvím a rodinnou terapií.

Nejstarší dítko nastupuje do školy. Je to zkušenost nová pro rodiče i dítě. Na co a jak se má rodina připravit?

Rodiče by se mu měli teď na sklonku prázdnin intenzivněji věnovat. Mohou mu vyprávět, že viděli paní učitelku, byli se podívat ve třídě, říci mu, jak to v té škole vypadá. Měli by také dítě co nejvíce nadchnout, vyvolat v něm pocit těšení, radostného nadšení. Vím, že to může být těžké, protože mají sami starost a obavu, jak to jejich dítě zvládne i jak novou roli zvládnou oni sami. Je důležité tuto vlastní nejistotu před dítětem neventilovat slovně. Dítě samo vycítí, že maminka je rozechvělá, že povede dítě prvně do školy. Když k tomu bude ještě poslouchat řeči jako „kdo ví, jak to zvládneme, zdalipak mu půjde počítání, jak on se s tou školou vyrovná, vždyť je tak nesoustředěný“, rozhodně mu to nepomůže. V první školní den by si rodiče určitě měli vzít v práci volno a být u toho. Další dny by jeden z nich měl dítě do školy doprovázet a v poledne je ze školy zase vyzvednout. Nejenom proto, aby dítě mělo fyzický doprovod, že s ním jde rodič za ruku, ale aby zažilo také podporu, že ten, kdo ho má rád, je mu v těžkých chvilkách nablízku.

O prvňáčka je tedy třeba obzvláště dbát.

Celá rodina by měla pamatovat na to, že mají-li doma prvňáčka, měl by být v jejich středu, měli by mu věnovat největší pozornost, aby neměl pocit, že se jen veze s ostatními. Vím, že ekonomická situace řady rodin je složitá, je však dobré dbát na to, aby každé dítě, zvláště pak prvňáček, mělo něco nového, aby nemělo vše poděděné po starších sourozencích. To proto, aby se mohlo těšit z něčeho nového, s čím se může ve škole pochlubit.

Mají rodiče mluvit o svých vzpomínkách na první školní dny?

Raději ne – ani starší děti nemají rády, když jim rodiče předkládají své vzpomínky. Stejně to dítěti nepomůže, ač si to rodič myslí, když mu bude vykládat, že to zvládne, když to zvládli táta i máma. Stejně tak je chyba, že se dávají za vzor starší sourozenci, vyvarovala bych se srovnávání. Rodiče by si určitě neměli sdělovat své dojmy z paní učitelky.

A když se o vzpomínky bude dělit babička nebo dědeček a nabídnou zkušenost vnoučatům už velmi vzdálenou v čase?

To je docela jiná rovina, protože vzpomínání babiček a dědečků může otvírat obzory minulosti. Krom toho prarodič na dítě vzpomínáním neklade žádné očekávání. Skutečně jen vzpomíná a chce to předat dítěti. Zatímco rodič prezentuje vzpomínku mnohdy jako manipulativní prvek, kdy sebe dává za vzor dítěti.

Další modelová situace: rodina už má zkušenost s nástupem do školy, ale přesto – poraďte, jak co nejlépe zvládnout přechod z prázdninového režimu do toho školního?

V posledním týdnu před školou by rodina měla být doma. Zastavit se po všech těch příjezdech, odjezdech, baleních, vybalováních a malounko v čase naskočit do školního režimu. O prázdninách mnohdy děti chodí pozdě spát, protože se ráno může déle vstávat. To je potom budíček v šest nebo v sedm hodin šok. Je to také poslední příležitost připravit doma prostor pro každé dítě, kde bude mít přinejmenším svůj šuplík s učením, porovnají se skříňky, aby se tam vešlo něco nového. K přípravám patří i výprava do obchodu, kde se koupí nové pastelky nebo i penál, pokud je potřeba. Je špatně, když se nákupy dělají hekticky na poslední chvíli. Nemalou roli hraje též hledání opory v Hospodinu. Rodina by se měla sejít při večerní modlitbě a společně prosit za novou etapu, nový školní rok, který je před nimi.

Jak se mohou zmínění prarodiče zapojit, a přitom se do toho rodičům moc neplést. Co mohou nabídnout například v prvních zářijových dnech?

Budou-li rodiče chtít, mohou pomoci v doprovázení dítěte do školy nebo na kroužek. Právě září je náročné v tom, že se dolaďují rozvrhy a program jednotlivých sourozenců, kdy má kdo který kroužek, kdy bude chodit třeba do hudebky, do skauta či Orla. Tady může být role babiček a dědečků výborná, pokud se s rodiči domluví, že si vezmou na starost, že budou dítě ve středu vyzvedávat v „hudebce“. Dítě má navíc zážitek jedinečnosti: babičku nebo dědečka má právě teď jenom pro sebe. Tohle doprovázení je možná ještě užitečnější, než když třeba babička napeče buchty a přinese je na zítřek k snídani nebo na svačinu. Důležité však u toho doprovázení je, že o volnočasových aktivitách rozhodují rodiče, nikoliv prarodiče. Setkala jsem se s případem, že dědeček měl utkvělou představu, že dítě bude chodit na hokej, a vzal si to na starost navzdory vůli rodičů i dítka. Tak tudy cesta určitě nevede. A hlavně: prarodiče se mohou a mají za svá vnoučata modlit.

Co rituály, nějaká slavnost, někde se dělá žehnání aktovek. Jakou to má roli a smysl?

Rituály posilují rodinou pospolitost, dávají různým zlomovým situacím v životě význam a mnohdy je to právě to, co si dítě pamatuje. Ten hezký prožitek, že něco bylo v ten den jinak. Určitě jsem pro. Je na vynalézavosti každé rodiny, jaké zvyklosti se v ní zavedou právě na začátek školního roku. Může se jít na zmrzlinu nebo se rodina shromáždí u modlitby, která je slavnostní a vedená jinak. Možností je spousta – ať už duchovních nebo hmotných jako večeře, zážitek, výlet nebo výprava.

Na začátku školního roku se také vybírají volnočasové aktivity dítěte. Kde je ona zdravá míra, aby dítě neběhalo od jednoho kroužku ke druhému, ale zase aby se neubíjely nebo neopomíjely jeho talenty či nadání?

V nižším školním věku je víc na rodičích, aby vybírali podle toho, nač má dítě nadání. Ve starším školním věku už je dobré, aby dítě mohlo říci své, co ho baví a nebaví. Samozřejmě nebudou rodiče každý rok měnit jeho zájmy a záliby podle toho, co se mu právě zamane. U mladších dětí je důležité mít v patrnosti, že si také potřebují hrát, a je potřeba, aby měly volné odpoledne. Prvňáček určitě alespoň dvě v týdnu. Mnohdy jsou prvňáčkové unavení ze školy a je třeba dopřát jim možnost si pohrát. Starší děti pak samy říkají, že chtějí nějaký čas, kdy něco nemusí. Volnočasová aktivita – tak to nazýváme my dospělí – děti to mnohdy berou jako další povinnost („musím do hudebky“). Je pro ně zkrátka důležitý zážitek: teď je ten můj čas, kdy si dělám, co chci. Velmi často se setkávám s tím, že jsou děti unavené, protože mají tolik kroužků, že přicházejí domů kolem osmé a teprve začínají dělat domácí úkoly. To už je za hranou.

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Doma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay