Poznávací znamení? Červený nos

Vydání: 2010/18 Legionáři, 27.4.2010, Autor: Alena Scheinostová

Příloha: Doma

Jako v lidové hádance: bývá to v nemocnici, chodí to ve dvojicích a přispívá to k uzdravení. A má to červený nos. Co je to? Odpověď? Od roku 1998, kdy se Gary Edwards rozhodl napodobit v Česku původně americkou myšlenku léčby humorem, zní jednoznačně: zdravotní klaun. K dnešnímu datu díky Edwardsovi a jeho občanskému sdružení Zdravotní klaun dochází do českých nemocnic a léčeben dlouhodobě nemocných šedesát šest klaunů, kteří pacientům z řad dětí a starých lidí zpříjemňují hospitalizaci a pomáhají jim zapomenout na nemoc, bolest a strach. „Náš úkol je měnit atmosféru,“ říká za všechny Jan Kyncl, který se do týmu zdravotních klaunů zařadil v roce 2008: znamená to rozpouštět dětské fobie, plašit nudu a v prvé řadě zahánět také rodičovské chmury a nervozitu lékařů a sester, aby příjemnější a uvolněná nálada přetrvala i po odchodu jejích iniciátorů. Léčebný přínos pravidelných klauniád ve zdravotnických zařízeních po léta potvrzuje zavedená praxe v USA i Evropě (vůbec poprvé se myšlenka zdravotních klaunů realizovala v New Yorku v roce 1986) a v Česku ho mohou zakusit pacienti na onkologických, hematologických, traumatologických a také geriatrických klinikách v pětapadesáti nemocnicích a zdravotnických zařízeních. Veselí a spontánnost na odděleních přitom stojí na pevném profesionálním podloží: zdravotní klauni jsou vázáni striktními pravidly a jejich práce je řízena i financována způsobem, pro nějž bývá sdružení vytyčováno jako vzor efektivního fungování neziskové organizace.

Talentovky

Pečlivý je už samotný výběr pracovníků, na který dohlíží Edwards osobně a jehož se účastní také psycholog či lékař. „V zásadě to jsou několikakolové talentové zkoušky,“ popisuje Jan Kyncl. Klaunství je spíš pravý opak herectví, jeho principem je být takový, jaký jsem. Klaun si nevymýšlí nějaké historky, ale reaguje na přítomné dění, nečekaně, třeba i s nadsázkou. Humor vzniká ze skutečnosti a z naší skutečné povahy, a když budu přirozený, děti to vycítí, a pak jim můžu být opravdu blízko.“ Často tak před herci dostanou přednost třeba počítačoví specialisté nebo sociální pracovníci, odpadají ale také pitvořící se „cirkusoví“ klauni a ovšem též lidé, kteří přicházejí s motivací „šířit dobro“. Vlastní osobnost se stává hlavním pracovním prostředkem, vše ostatní napomáhá: kostým (pro dětské klienty vylepšený o bílý lékařský plášť: „Děti totiž mívají z bílého pláště hrůzu, tak se jim ho snažíme předvést i jinak,“ vysvětluje Kyncl), rekvizity nebo umělecké jméno. „Já třeba jsem docent doktor Radek Suchar,“ upřesňuje Kyncl. „Je to celá identita, příběh: Tenhle můj klaun miluje Rujanu a vůbec je přesně takový, jako jsem byl já, když jsem byl kluk.“ Samozřejmostí je červený nos na gumičce – jako poznávací znamení i jako maska. „Červený nos slouží i nám,“ dodává Kyncl. „Například na onkologii mám díky nosu šanci si uvědomit, že tam nejsem proto, abych řešil bolest a otázky pacientů nebo jejich rodičů. Klaun totiž může vyslechnout, ale nemá zasahovat.“ A když zůstat nad věcí zkrátka nejde? „Jednou jsme byli na pokoji, kde umíral kluk. Zahráli jsme si spolu na flétnu… Když jsme odešli, vyběhla za námi jeho maminka a zhroutila se mi tam. Objal jsem ji, něco jsem řekl – ale předtím jsem si sundal nos. V tu chvíli jsem tam zkrátka nebyl jako klaun,“ vzpomíná Kyncl.

Ve dvojicích

Na oddělení docházejí klaunské dvojice s pevnou pravidelností, pokud někdo nemůže, koordinátorka zajistí zástup. „Potom už jdeme po pokojích, zaťukáme a ptáme se, zda smíme dál,“ líčí Kyncl. „Jeden z dvojice je ‚jednička‘, která drží misi: zahajuje klauniádu, hlídá čas… a úkolem ‚dvojky‘ je přihrávat.“ Někdy se dítě chce zapojit nebo změnit téma, a klauni mu tedy vyhoví, stejně jako v případě, že pacient o jejich přítomnost nestojí. „Menší děti radši jen přihlížejí, to se pak bavíme třeba s maňáskem,“ usmívá se Kyncl. „A když se bojí, klaunujeme klidně přes sklo ve dveřích.“ Vztah s geriatrickými pacienty se buduje delší dobu a obvyklá je i prvotní nedůvěra. „Zvlášť příbuzní si někdy myslí, že si tam ze starých jdeme utahovat,“ říká Kyncl. „Když ale staří vidí, že máme trvalý zájem, s čímž se v běžném životě bohužel moc nesetkávají, býváme u nich spíš za hrdiny.“ Jan Kyncl se ke klaunování dostal víceméně náhodou. „Hrál jsem v divadle s kolegyní, která zdravotní klaunkou byla,“ vzpomíná. „Tenkrát se mi rozpadla rodina, rozsypal se mi život, byl jsem všemu otevřený. Když mě zvala na konkurz, řekl jsem si, proč ne.“ V klaunství se nakonec našel a dnes na něm vidí téměř jen pozitiva. „Neprodávám svůj čas za peníze, ale dělám něco, o čem jsem přesvědčen, že má smysl,“ přemýšlí Kyncl. „Původní profesí jsem hudebník, věnuji se klasické indické hudbě a to je také způsob mého vztahu k Bohu jako přímá vnitřní cesta. A klaunování, to je zase cesta pozemská – prostřednictvím vztahů, empatie, otevřenosti.“ Periodicky se objevují i krize, ne ovšem z vyhoření, které podle Kyncla souvisí spíš s finančním podhodnocením, což není případ zdravotních klaunů. „Jde o to, že se v sobě pořád šťouráte a musíte se konfrontovat i s těmi svými stránkami, jimiž byste se raději nezabývala,“ objasňuje.

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Doma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 3 15. – 21. ledna 2019

Panamské Jezulátko přivítalo Čechy

Panama přivítá na Světovém dni mládeže 22.–27. ledna více než 200 tisíc mladých lidí ze 155 zemí světa. Na místě jsou už čeští poutníci se dvěma biskupy.

celý článek


Tři králové v bance i v Senátu

Do Tříkrálové sbírky se stále častěji zapojují i firmy. Většina z nich zve koledníky, které vyšle Charita. V České spořitelně uspořádali sbírku sami zaměstnanci.…

celý článek


Jan Palach: Jak reagovala církev?

Palachův čin otřásl celou tehdejší společností. Reagovali na něj i představitelé církve – a to jak domácí, tak i světové.

celý článek


Karmelitky si staví klášter

Sestra karmelitka se zednickým kladívkem, kolečkem či za volantem traktoru. Takové obrázky lze spatřit v Drastech, osadě nedaleko Prahy. V prostorách bývalého statku tu roste…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay