26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Pomoc obětem domácího násilí

26. 6. 2007

|
Tisk
|

Vydání: 2007/26 Hurá na prázdniny, 26.6.2007

Příloha: Doma

Vpřízemní potemnělé, ale útulné místnosti s výhledem do zeleně si paní Zdena Prokopová již vyslechla příběhy mnoha žen. Ty přišly do ROSY – informačního a poradenského centra pro ženy – hledat pomoc, radu a útočiště. Centrum založila paní Prokopová se svou o rok starší sestrou Marií Vavroňovou již před čtrnácti lety. Sestry se u nás staly v této problematice průkopnicemi. Prvotním impulsem pro ně byla jejich zkušenost s tíživou situací žen po rozvodu. Ta se nakonec rozšířila o pomoc ženám, které se staly oběťmi domácího násilí. Přestože se ve svém vlastním životě s domácím násilím nepotýkaly, dělají pro ženy v tragických životních situacích, co je v jejich silách.

Někdy se skutečně lidé podivují, že jsme se začaly se sestrou problematice domácího násilí věnovat, když s ním nemáme vlastní zkušenosti. Bylo tomu právě naopak: vyrůstaly jsme ještě společně s naším bratrem ve velmi harmonickém prostředí. Příběh našich rodičů zní jako vyprávění z červené knihovny: tatínek byl synem ze statku, na kterém byla maminka pomocnicí. On se do maminky zamiloval natolik, že kvůli ní „obětoval“ své společenské postavení sedláckého syna a odešli spolu do Prahy. Žili společně až do tatínkovy smrti – 52 let. Je zvláštní, jak se můj i sestřin příběh odvíjel podobně: vystudovaly jsme obě zdravotní školu a pak pracovaly ve stejných zaměstnáních. To nám vydrželo dodnes.
Vdala jsem se a narodily se mi dvě děti. Tehdy také bohužel nastalo jedno z mých smutných životních období – opustil mě manžel. Děti byly ještě malé a mně se zdál náš vztah dobrý. Manžel se ale zamiloval do jiné ženy. Pro mě to bylo velké zklamání, protože jsem si nikdy neuměla představit, že bych se rozváděla. Do manželství jsem vstupovala s tím, že je to na celý život. Snažila jsem se, aby děti náš rozvod pociťovaly minimálně. Proto jsem se také před nimi vyhýbala nějakým hádkám. A i když se pak od nás manžel odstěhoval, děti k němu mohly kdykoliv jezdit a také on mohl přicházet k nám. Těžší období nastalo, když emigroval a děti se s ním delší dobu nemohly stýkat. Později jsem jim zařídila pasy, aby za ním mohly na pozvání jezdit. Našla jsem si druhého životního partnera, s kterým jsem již dvacet pět let.

Z ústavu do poradny
Po mateřské jsem společně se svou sestrou pracovala v genetickém ústavu. Ale onemocněla jsem a v laboratořích jsem již ze zdravotních důvodů pracovat nemohla, proto jsem se stala sociální pracovnicí v manželské poradně. Dodělala jsem si potřebné vzdělání a absolvovala řadu různých výcviků. Tam jsem se také poprvé setkala s ženami, které do poradny přicházely s modřinami. Při pohovorech jsem se jich ptala po příčinách a začínala jsem se seznamovat s problematikou domácího násilí. A protože se s mojí sestrou skutečně provázíme, po roce za mnou přišla pracovat do poradny. Začaly jsme oslovovat různé psychology, jak máme týraným ženám pomáhat. Tehdy – bylo to na začátku devadesátých let – se této problematice u nás skoro nikdo nevěnoval. V roce 1993 jsme založily Rosu, kterou jsme prvních pět let provozovaly při manželské poradně. Nejprve to byl klub pro osamělé ženy po rozvodu a pak také klub pro ženy potýkající se s domácím násilím. Stále jsme pracovaly jako sociální pracovnice a v odpoledních a večerních hodinách jsme pracovaly v Rose. Po pěti letech jsme získaly prostory, ve kterých sídlíme dodnes. Osm let jsme práci v centru dělaly bez jakékoliv finanční odměny. Jedním z našich cílů bylo vybudování azylového domu pro ženy. Věděly jsme, že je nutné nabídnout ženám, jimž jde při domácím násilí někdy i o život, bezpečné místo a zázemí. Dnes máme k dispozici nejen azylový dům, ale také dva azylové byty, ve kterých mohou ženy pobývat, když musí po určité době z azylového domu odejít.
V současné době má Rosa pět stálých zaměstnanců; vedle práce s oběťmi domácího násilí pořádáme různá školení a vydáváme publikace související s touto problematikou. Snažíme se působit na veřejnost v tomto směru preventivně a podílíme se na vytváření patřičné legislativy.
Chtěly jsme svou činností upozornit na to, že domácí násilí není normální jev, že je odsouzeníhodné a trestné. Snažíme se působit i v církevním prostředí, kde jsme měly pocit, že je domácí násilí tabu, ačkoli se nevyhýbá ani věřícím rodinám. Na druhou stranu musím říct, že jsem se při práci setkala s řadou věřících žen, které se odvážily řešit své problémy s domácím násilím díky moudrému knězi, jenž je upozornil na to, že si ani jejich manžel nesmí dovolit s nimi hrubě zacházet.
Doufáme, že se nám podaří najít mladší spolupracovnice, které budou po nás v této práci pokračovat.
ZDENA PROKOPOVÁ
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou