26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Polévková lžíce jako kalich

4. 12. 2007

|
Tisk
|

Vydání: 2007/49 Než se Ježíš narodil, 4.12.2007

Příloha: Doma

Otec Rudolf Dušek, člen Tovaryšstva Ježíšova, oslavil před pár dny své devadesátiny. Narodil se 20. listopadu 1917 v Praze – Nuslích. Studoval filozofii, teologii, latinu a historii. V letech 1944–1945 byl vězněn nacisty, v letech 1950–1960 komunisty. V současné době pobývá v rezidenci Tovaryšstva Ježíšova u sv. Ignáce v Praze.

Myšlenka věnovat se kněžskému a řeholnímu životu vás napadla jako studenta Arcibiskupského gymnázia, nebo už dříve?
Stát se knězem jsem chtěl už jako malý chlapec. Rád jsem chodil do kostela a o prázdninách jezdíval do Chotěšova u Libochovic, kde byl můj strýček farářem. Tam jsem také ministroval. Po maturitě jsem vstoupil do noviciátu jezuitů, ačkoliv jsem uvažoval také o salesiánech. Dva roky jsem pobýval v noviciátu v Benešově u Prahy.

Po jeho absolvování jste studoval filozofii...
... a v roce 1941 jsem přišel na Velehrad, kde jsem vyučoval na gymnáziu latinu. Také jsem měl jako prefekt na starosti primány a sekundány. S koncem školního roku 1941/1942 skončila i existence gymnázia, a tak jsem si mohl za své jméno připojit titul p. p. p. k. – poslední prefekt papežské koleje.

Jak jste prožíval druhou světovou válku?
Když válka začala, studoval jsem filozofii v Benešově. Spolu s námi Čechy, Slováky a Němci tam byli také dva spolubratři Litevci, které nacisté hned po vypuknutí války odvedli. V dalších letech bylo do koncentračního tábora Dachau odvedeno několik našich kněží, později byli zatčeni i někteří studenti teologie. Já se v roce 1944 spolu s dalšími spolubratry dostal do „Pečkárny“ a odtud do koncentračního tábora v Malé pevnosti Terezín. V dubnu 1945 tam řádil skvrnitý tyfus a když jsem se po osvobození tábora vrátil do Prahy, tyfem jsem onemocněl. Díky Bohu jsem se uzdravil a v prosinci 1945 mohl odcestovat do Anglie, abych v Oxfordu dokončil teologická studia.

Čekal jste, že přijde něco jako únor 1948?
V Evropě existovaly dvě sféry vlivu: západní a východní. Nebylo ovšem jasné, v jaké intenzitě se vliv Západu nebo Východu prosadí. Moji spolubratři z koleje v Oxfordu ovšem takový zlý vývoj tušili. V době, kdy k únorovému převratu došlo, jsem už byl z Anglie zpátky a studoval na Filozofické fakultě UK. Velmi brzy jsme zakusili, jak komunisté prosazují svůj vliv na celý chod univerzity. Studium jsem přerušil v dubnu 1950, kdy došlo k likvidaci klášterů. Až do svého zatčení v červnu téhož roku jsem žil v ilegalitě. Když se mi naskytla možnost vycestovat za hranice, pokusil jsem se o to. Na cestě na Západ jsem však byl v Plzni zatčen.

Jak jste prožíval vězeňská léta?
Státní soud v Praze mne odsoudil 18. května 1951 pro vlastizradu a vyzvědačství ve prospěch Vatikánu k odnětí svobody na dobu 12 let. Z Plzně jsem byl eskortován do Prahy na Pankrác, z Pankráce do Kolína, dále do Mladé Boleslavi. Nakonec jsem skončil ve věznici na Mírově, kde jsem strávil osm let.

Během svého putování po komunistických věznicích jste se setkal i s Janem Zahradníčkem.
Byli jsme spolu na Mírově. V té době dostala věznice zakázku od olomoucké uzenářské firmy na dodávku loupané cibule. Při práci nám slzely oči, ale my jsme loupali a loupali a v slzách naslouchali básníkovým veršům. Přiznám se, že jsem se také předvedl jednou básničkou.

Co bylo pro vás během těch let nejtěžší?
Velmi těžké bylo uvědomit si, že spadla klec, že jsem zařazen do kategorie muklů, čili mužů určených k likvidaci. A ve dne v noci nás hlídali lidé, pro něž jsme byli třídními nepřáteli. Ale i v téhle smutné době jsme prožívali radost – například když jsme si my kněží na Mírově po večerní uzávěrce tajně odsloužili mši svatou. Propašované mešní víno a hostie jsme měli ve skrýši pod podlahou. Jako kalich nám sloužila polévková lžíce. Krásnější večerku jsme snad ani nemohli mít. Rád vzpomínám také na to, jak jsme při manuální práci na cele probírali různé otázky z teologie, filozofie, morálky, pastorálky a podobně.

Jaký to byl pocit, když jste se po tolika letech ocitl zase na svobodě?
Jako když člověku spadnou okovy z rukou. Cítil jsem vděčnost vůči Bohu za to, že přišla amnestie. Brzy jsem si uvědomil, že svět není šedozelený, ale pestrobarevný. Po návratu do Prahy jsem pracoval v družstvu pro tělesně postižené, vedoucí dílny mi umožnil, abych se věnoval postižené mládeži. Po Pražském jaru 1968 jsem už mohl veřejně působit jako kněz, v době normalizace pak v ústavech sociální péče. Dnes se katolická církev vyrovnává s faktem, že se lidé zhlédli v západně orientovaném způsobu života. Praktikujících katolíků je jen několik procent. Proto úkol laiků nespočívá jen ve spolupráci s kněžími, ale i v jejich práci samostatné. Myslím, že se to týká zvláště oblastí jako je tisk, televize, rozhlas a jiná média.
PETRA PONCAROVÁ
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou