12.–18. března 2024
Aktuální
vydání
11
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Pevně doufám, že se sejdeme...

30. 9. 2008

|
Tisk
|

Vydání: 2008/40 Jak se žije nejchudším, 30.9.2008, Autor: Miloš Doležal

Příloha: Perspektivy

Když jsem odjížděl od paní Milady Všetičkové, s níž jsem v Brně natáčel rozhlasový dokument, ohlédl jsem se. Stará vzpřímená dáma mává z okna malé garsonky obrovského brněnského paneláku a přitom čeká na posmrtné setkání s nejbližšími. Zemřela náhle v dvaadevadesáti letech, nedlouho po našem posledním rozhovoru, letos koncem dubna. Uzavřel se tak pozemský příběh ženy, která svůj bolestný osud nesla nesmírně heroicky a zároveň neokázale.

Má váš manžel divizní generál Bohuslav Dimitrij Všetička v Brně nějakou pamětní desku?

Nemá. On je v tomto trochu ošizen. Žil všude a nikde. Narodil se v Náchodě, dětství prožil ve Vídni, vystudoval Technickou vojenskou akademii v Mödlingu, během první světové války sloužil jako důstojník v československé legii v Rusku, v samostatném Československu zastával velitelské funkce. Byl zemským velitelem dělostřelectva v Brně a později velitelem divize v Trenčíně. Neměl nikde pevný domov. Pouze na brněnském ústředním hřbitově, na pomyslném hrobě, jsem nechala vyrýt jeho jméno a podobenku.

Můžete prozradit, jak jste se s vaším manželem vůbec seznámila?
Úplně banálně. Nastěhoval se k sousedům do podnájmu. Byl tehdy převelen z Olomouce do Brna. Dovedete si určitě představit ten výjev – studentka s mašlí a proti ní generál ve zlatě a s šavlí. Sousedka mu představila jen moji maminku. Po dlouhé době jsem sousedce nesla mléko a otevřel mi pan generál. To jsme se poprvé představili, líbil se mi a to bylo všechno. Za nějaký čas se odstěhoval. Jednou jsem jela vlakem do České Třebové za tetou, a kdo nestojí v uličce – pan generál. Přišel za mnou: „Nejste náhodou dcera poslance Cyrila Malého?“ Hovořili jsme spolu celou cestu až do Třebové – a pak zase dlouhá pauza. A najednou jsme se setkali v Brně na ulici, když jsem šla ze školy. Pak už to nebyla náhodná setkání, ale pravidelné doprovázení ze školy.

Nevadil vám ten velký věkový rozdíl mezi vámi?
Vůbec ne! Imponoval mi. On byl úžasný sportovec, jezdil na koni – a pak nezapomeňte, byla jiná doba než dnes, obdivovali jsme legionáře a hrdiny od Zborova, věděla jsem o jeho sibiřské anabázi, vážila jsem si jeho světového rozhledu.

Jenže to už se schylovalo k okupaci...
Když byla druhá mobilizace, jela jsem za Mítěnkou na Slovensko, měli tam těžký úkol bránit průniku německých armád z Moravy na Slovensko. Důstojníci pak byli úplně nešťastní. Chtěli bojovat, a ne si nechat okrádat vlast. Svatbu jsme měli 12. prosince 1938. Po ní jsme jeli do Trenčína, ale za necelé tři měsíce, po okupaci, jsme už byli zpátky v Brně.

Váš manžel se stal členem vojenské odbojové organizace Obrana národa, ve které přijal funkci velitele Zemského vojenského velitelství Morava. Věděla jste o tom?
Tušila jsem, že něco dělá, ale nám pochopitelně nic neřekl. Odjížděl na schůzky s důstojníky a vracel se pozdě v noci. Když jsem byla v dubnu 1940 v porodnici s dcerkou Zlatou, přišel až pozdě večer, protože byl na důležité cestě.
Respektovala jsem to a věřila, že má rozum a ví, co dělá, neboť jako voják má své povinnosti. Říkal mi: „Víš, že se nedá mluvit, jsem voják.“

Kdy se ho brněnské gestapo pokusilo poprvé zatknout?
V listopadu 1940. To už bylo zatčeno několik důstojníků a manžel často měnil místa pobytu. Tehdy zrovna spal u sestry, když u nás v noci někdo zazvonil. Šla jsem opatrně otevřít. Měli jsme velkého německého ovčáka, který vyletěl ven a štěkal. Vyšla jsem ven s baterkou a vidím, jak u branky stojí neznámý muž. Ptám se ho: „Co si přejete?“ Neznámý odpověděl: „Otevřete, jsem kapitán Brázda, nesu vzkaz pro pana generála.“ Viděla jsem, že opodál zastavilo černé auto. „Manžel není doma, jel někam na Vysočinu.“ A on na to: „Počítejte s tím, že se vám nevrátí.“ Dělala jsem hloupou, že by určitě něco řekl, a on znovu: „No, určitě nepřijde a počítejte s tím, že k vám přijde na prohlídku gestapo.“ Řekla jsem mu důrazně, že může přijít hned, protože nic špatného doma neděláme. Druhý den ráno jsem šla k sestře a vše jsem manželovi vyprávěla. On pak odjel do Prahy.

Měli jste v té době malou dcerku. Neměla jste strach? Nevyčítala jste někdy manželovi, proč tolik riskuje?
Měla, ale nikdy jsem ho nezrazovala od jeho důležité práce. Chápala jsem ji jako povinnost vojáka. Jednou už prožil válku, takže jsem věděla, že musí znovu hájit naši vlast. Někdy si jenom říkám – mnozí z jeho kolegů utekli, a on tu zůstal, i když možnosti měl, především k naší formující se armádě do Francie.

Kde došlo k osudnému zatčení?
Koncem února 1940 v Brně. Byla jsem podruhé v jiném stavu. Měla jsem schůzku se spolužačkami. Manžel mi říkal, že se pro mě zastaví. Seděla jsem s kamarádkami v kavárně Slávia, manžel přišel a sotva dosedl, přistoupil vrchní a zašeptal: „Pane generále, u šatny vás čekají nějací páni.“ Míťa odešel, za chvíli se vrátil a rychle pronesl: „Dopij, zaplatím, půjdeme, je tady pro mě gestapo.“ Žádala jsem ho: „Nemůžeš se ztratit?“ A on na to: „To je vyloučené.“ Vyvedli ho ven a tam už stál černý vůz. Ptám se rozrušeně: „Kam ho vezete?“ – „Do Sušilových kolejí.“ Hned druhý den ráno jsem mu tam se ses- trou nesla osobní věci, holení, prádlo. Zatímco jsme vše vyřizovali v kanceláři, otevřely se dveře a nějaký chlap pohodil cynicky hlavou: „Wer ist das? Všetička? No my se přece známe, já jsem byl u vás v listopadu.“ To byl ten chlap, co se vydával za kapitána Brázdu!

Manžel byl v Berlíně v listopadu 1941 odsouzen německým soudem k trestu smrti. Pokoušela jste se žádat o milost?
Řekl mi, že o milost žádat nebude, a co budu dělat já s rodinou, nechá na nás. S pražskou švagrovou, která se od svého ševce dozvěděla bubenečskou adresu K. H. Franka, jsme sepsali žádost o milost a dopoledne vyrazily do jeho vily. Prošly jsme úplně normálně a služebná nám řekla, že Frank není doma. Tak jsme tam šly znovu odpoledne, zase nás nikdo nezastavil a služebná nám řekla, že je sice doma, ale nikoho nepřijímá. Máme prý žádost hodit do schránky, kterou si sám vybírá. Přijedu večer do Brna, na nádraží mě překvapivě čekal švagr s naléhavou zprávou, abych nechodila domů, že mě hledalo gestapo. Věděla jsem, že je doma dcerka a že za ní musím, ničeho jsem si nebyla vědomá, a tak jsem šla. Ani jsem si v předsíni nestihla sundat kabát a přišli pro mě. Nikoli gestapo, ale česká policie. Odvezli mě na výslech a jak to, že jsme pronikly až do vily K. H. Franka. Hned vše telefonovali do Prahy a o půlnoci mě pustili.

Nezkoušela jste intervenovat ani u generála Eliáše?
Eliáše jsme nezastihly, pouze ministra Ježka, který slíbil, že bude působit na naše vládní činitele, aby se snažili něco podnikat ve prospěch vězněných. V té době mě ale postihla velká rána. Čtyři měsíce po narození zemřel syn Alešek na prudký zápal plic.

Kdy došlo k vašemu poslednímu setkání s manželem?
V lednu 1942. Poslední návštěva v berlínské trestnici. Dorazila jsem tam v doprovodu otce brzy ráno. Vchod, velká vrata, průjezd, bariéra, za ní kanceláře a vchod do trestnice. Odevzdali jsme povolenky a oni nás vyzvali, ať čekáme. Přicházelo mnoho lidí, ale my tam pořád stáli a stáli. Bylo už půl třetí odpoledne a oni zavírali. Žádali jsme, aby nás vpustili. Nakonec nás milostivě vpustili přímo do trestnice. V kanceláři sedělo sedm gestapáků a za stolečkem manžel. S popelavou tváří, ale vztyčenou hlavou. Všechno bylo zakázáno, ani ruku jsme si podat nesměli, nesměla jsem mu dát nic k jídlu, pouze peníze, a hovořit jen o rodinných záležitostech. V dopise na rozloučenou manžel napsal: „Má hodina se blíží, je již ráno 19. srpna. Má poslední vzpomínka s obrázkem Tvým a Zlatuščiným na srdci patří Vám, opuštěným lvíčátkům. Naposledy Tě beru do náručí, vroucně vás obě líbám. S Bohem, tvůj navždy Míťa.“

O manželově smrti vás vyrozuměli Němci?
Ráno u snídaně jsem říkala, že mi není vůbec dobře, a otec mi na to pověděl: „Já se ti vůbec nedivím...“ To mi stačilo. Švagr totiž zahlédl jeho jméno na plakátech mezi popravenými. Vyběhla jsem ze zahrady, dcerka za mnou volala: „Maminečko moje!“ Musela jsem být sama. Běžela jsem do polí. Kudy jsem chodila, nevím, ale manžela jsem vedle sebe cítila. Byla jsem jistá, že je se mnou, že mě drží, jako když jsme spolu chodívali, že mě objal a říká: „Musíš to vydržet, Zlatuška tě potřebuje, musíš jí být oporou.“ Odpoledne jsem se ocitla na hřbitově u hrobu synka a tam mě našla maminka. Pro slzy jsem neviděla, ale vědomí, že jsem dostala od manžela posilu, bylo nesmírně živé...

Jaký byl váš život po válce?
Mým středem byla dcerka. Vše se odehrávalo kolem ní. Po válce šla do první třídy. Zažádala jsem si o byt a odstěhovaly jsme se na Gorkého ulici. Jenže Zlatuška onemocněla, a tak jsem se o ni starala. Chodila jsem s ní na onkologii. Zpočátku byla krátký čas v nemocnici a delší doma, a postupně čím dál hůře, delší dobu v nemocnici a kratší doma. V posledním týdnu jejího života mě s ní primář nechal v nemocnici. Ještě že člověk potkal dobré lidi, kteří podali pomocnou ruku. Dcerka zemřela v březnu 1958. Zůstala jsem sama. Až po několika letech jsem nastoupila do práce na plný úvazek, pracovala jsem v univerzitní knihovně a postupně se vracela do života, jezdila jsem s kolegyněmi na výlety, chodila na návštěvy.

Podruhé jste se již nevdala?
Ne. Říkala jsem – co jsem měla, vím, a co bych dostala, nevím.

Nežehrala jste někdy na osud nebo na Boha, že vám připravil takovou křížovou cestu?
To víte, že byly chvíle, kdy jsem se litovala a říkala si, proč zrovna já mám takové trápení. Ale když se člověk rozhlédl kolem sebe, uviděl další bolestné osudy a říkal si – vždyť je nás tolik, co prožíváme bolest. Vždycky jsem si říkala, že ti moji se na mě dívají svrchu a drží mi palce v tom mém pozemském škobrtavém putování. Bohužel na moji generaci připadly dvě války. Tedy museli jsme bojovat proti zlu a mnoho z dobrých lidí obětovalo svůj život. Když jsem zůstala sama, musela jsem svůj život naplnit. Snažila jsem se proto dělat něco prospěšného, ať v práci, nebo mezi přáteli, abych rozsévala radost a dobro. Vyrůstala jsem v církvi československé. Ke katolickému křesťanství mě přivedli dva lidé – moje kamarádka a exilová spisovatelka Věra Stárková a profesor Karel Vrána. Oba s takovým taktem a noblesou mě vyzývali na dobrodružnou duchovní cestu a přitom byli oporou. Monsignor Vrána mi dokázal mnoho složitých teologických otázek vysvětlit a ozřejmit tak úžasně, že jsem nalezla nový směr života. Postupem času jsem získávala velkou důvěru v Matku Boží a její ochranu.

Věříte v posmrtné setkání s blízkými?
Doufám, pevně doufám, že se sejdeme. Jenom si říkám, jestli budou chtít takovou starou bábu vidět. Oni zůstali mladí a ze mě už je třtina. Doufám, že přijde tunel s Božím světlem. Uvidíme. Nechám se překvapit.


Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou