Olomouc: sv. Michal na dlani

Vydání: 2005/9 Osamělost ve společenství, 23.2.2005, Autor: Ivana Jeništová

Příloha: Doma

Jednou z neodmyslitelných dominant olomouckého panoramatu je kostel sv. Michala. Kostel byl postaven podle návrhu vídeňského císařského architekta Giovanniho Pietra Tencally, který byl rovněž ve službách olomouckého biskupa Karla II. Lichtenštejna. Tato první kupolovitá stavba výrazně severoitalského typu na Moravě patří k nejvýznamnějším památkám baroka u nás.

Vstupujeme do chrámu, doslova nasyceného hudbou; kdosi cvičí hru na varhany. Do vznosné barokní lodi pronikají barevnými okny tří kupolí paprsky světla, které ještě - zvláště v prostřední, nejvyšší kupoli - umocňuje obraz holubice, symbolizující Ducha Svatého. Všechny kupole mají ochozy s kuželkovou balustrádou a vyzdobené jsou freskami s obrazy světců a dobrodinců kostela. Z fresek ve východní kupoli shlížejí čtyři archandělé, v západní čtyři evangelisté. Boční lodě kostela jsou rozčleněny do řady kaplí, zasvěcených sv. Sarkandrovi, sv. Anně a sv. Antonínovi s velkým obrazem umučení sv. Šebestiána. Právě kolem tohoto obrazu je sedm vyobrazení světců, mezi nimi i papeže Pia V., spoluzakladatele olomoucké univerzity.

Varhany zmlkly, poslední tóny se dosud chvějí v chrámové lodi. Varhanní nástroj vznikl v dílně brněnského barokního varhanáře Davida Siebera na objednávku olomouckého Klášterního Hradiska pro kostel sv. Štěpána. Než však došlo k jejich instalaci, císař Josef II. zrušil kláštery. Našel se ale dobrodinec, olomoucký měšťan František Tauber, který varhany zakoupil pro kostel sv. Michala. Na konci 19. století je pak vystřídal nový nástroj bratří Braunerů z Uničova. Ani stroj původních varhan nepřišel vniveč: byl použit ke stavbě malých chórových varhan v oratoři. Varhany z 19. století však do dneška nevydržely - poškozeny byly v posledních dnech druhé světové války a nové si farnost pořídila až v 70. letech minulého století.

Ke studánce

Boční východ z chrámové lodi vyúsťuje do křížové chodby kostelního komplexu budov. Příkré schodiště románské věže míří vzhůru, věž však není vyšší než samotný kostel. Vystupujeme po točitých kamenných schodech do podlaží se zamřížovanými okénky. Z jednoho jsou vidět střechy kostelního areálu, druhé skýtá neobvyklý výhled na panorama města. Jde o výhled neobvyklý a odpovídající 15. století. Do této části kostelního komplexu se v posledních letech běžně nechodilo, prostory jsou přístupné teprve od letošní zimy po opravě střechy kostela. Ve věži jsou o zeď opřeny tři železné kříže, sejmuté při rekonstrukci z kupolí; snad čekají na opravu. Jsou tu také srdce zvonů. Nebijí.

Scházíme zpět se do ambitu. Vedle vchodu do rajského dvora stojí dětská houpačka, uklizená na zimu do chodby. Rajský dvůr je zřejmě rájem děti, které bydlí s rodiči ve dvorní přístavbě kostela. Za socialismu tu vzniklo duchovní společenství mladých manželských párů, pro něž se našlo bydlení v půdních vestavbách.

Nevysoké staré dveře zvou ke vstupu do podzemí. Tajemná chodba končí u studánky vyvěrající ze skalního masivu, na němž je postaven kostel a vlastně i celé historické jádro města. Podobné studně jsou v mnohých středověkých olomouckých domech. Klenba odděluje prostor studně od jakési „modlitebny“. Jednoduchá dřevěná židle, klekátko před křížem na kamenné stěně a absolutní nehybné ticho, nabízející vnitřní ztišení a adoraci.

Sdílet článek na: 

Sekce: Doma, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 16 17. – 23. dubna 2018

Kardinála Berana přivítá i sv. Vojtěch

Už o tomto víkendu přivítají v pražské katedrále rakev s ostatky kardinála Josefa Berana nejen věřící, ale také nová socha sv. Vojtěcha. O umístění skulptury tohoto…

celý článek


Macron: Opravme vztah církve a státu

Poprvé ve francouzské historii vystoupil prezident této přísně sekulární země na setkání s představiteli katolické církve. Emmanuel Macron promluvil v Bernardinské koleji…

celý článek


Skoky jsou zase živé. Už deset let

Mohutný barokní kostel ve Skokách u Žlutic dává tušit, že zde bylo významné poutní místo. A skutečně. Bylo proslavené zázračnými uzdraveními podobně jako francouzské…

celý článek


Prarodiče nás vedou po celý život

Na ty ruce vzpomínáme pořád. Až po letech pochopíme, čím nás v dětství tak upoutaly – velikostí, drsností i jiným dotykem. Nikdo totiž neumí pohladit tak jako babička či dědeček.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay