Vydání: 2007/2 Křesťanská demokracie dnes a zítra, 9.1.2007, Autor: Aleš Palán
Příloha: Doma
Rozhovor s Evou Carbolovou, ženou, která jezdí už 12 let jako dobrovolnice se svým manželem do věznic a založila organizaci PRAK (www.prak.wz.cz).
Prak dnes zajíždí do sedmi českých věznic. Jak se na nápad vozit sem exkurze zpočátku ve věznicích dívali?Pokud s tím souhlasil ředitel, dokázal přesvědčit i zaměstnance, že pro děti je lepší, když věznici skutečně uvidí, než když si o ní jen přečtou v nějakém bulvárním plátku. Když smyslu naší akce pracovníci vězení uvěří, mohou si děti tu návštěvu prožít opravdu do hloubky. Zavedou je i na místa, která působí silně emotivně – zavřou je třeba na chvilku do díry. Co neomylně zapůsobí skoro na každého, je specifický vězeňský zápach – je to směs dezinfekce, potu a kouře; působí skutečně obrovsky. Velmi působivé jsou i tváře vězňů a představa, že by s nimi děti musely trávit dny, týdny, měsíce a roky.
Pozorujete nějaké změny i na tvářích studentů při cestě tam a zpátky domů?
Nesnažíme se jim nic vykládat předem, necháváme je do věznice vstoupit nepoznamenané našimi předzvěstmi, aby si mohly prožít svůj malý šok. Když z objektu věznice odcházejí, bývají většinou zaražení. Po čtvrt hodině se dostavuje něco jako euforie; pokud opouštíme těžší věznici, je to doslova pocit radosti, že jsou už venku.
Co nějaké silácké řeči?Někteří kluci – trochu lumpíci – ještě před bránou předvádějí opičky a mají komentáře. Netuší, že jsou natáčeni a ostraha je slyší. Někdy si pak takové kluky speciálně vyhmátnou a osloví je. Poté procházejí všichni kontrolou a detekčním rámem, ledasco zazvoní – tu opasek, jindy zapomenutá žvýkačka v obalu – a dětem dochází, že vězení není žádná legrace.
Měla jste pro tyto aktivity nějaký vzor?Do dneška nevím, jestli se něco podobného někde dělá. S manželem jsem dlouho chodila za vězni, mluvili jsme s odsouzenými i propuštěnými, pomáhali jim, ale čím dál víc si uvědomovali, jak málo je všechno to snažení platné. Že hlavní je do věznice se vůbec nedostat. Máme šest dětí a bylo nám jasné, že skutečné problémy budou někde v rodině. Do rodin se ale člověk z venku nedostane, tak jsem oslovila školy, jestli by o něco takového neměly zájem. Měly.
Děláte vážnou práci, jezdíte do vážného prostředí. Nestáváte se i vy postupem času trochu smutnější?
Když jedu sama na návštěvu za některými „svými“ vězni, jedu si tam, přiznám se, skoro odpočinout. Oni člověka, který o ně má zájem, skutečně rádi vidí, chtějí si s ním popovídat, potřebují se někomu svěřit. Hodně věcí mi ukázali i lidé z kriminálu propuštění – musela jsem opustit takový svůj povrch, jen ty běžné domácí starosti, a začít přemýšlet víc do hloubky. Neřekla bych tedy, že kvůli svým aktivitám strádám, naopak to prohloubilo můj duchovní život.
Tady asi nemůže platit ta klasická doktorská rada: odstřihnout se od operačního stolu a nebrat si pracovní starosti domů.Možná k tomu přistupuji moc emotivně, ale tuhle činnost nedokážu dělat jen jako zaměstnání. K lidem za mřížemi jsem nějakým zvláštním způsobem přilnula. Nemůžu si to přitom vysvětlit: dřív jsem byla takový ustrašený člověk a odmalička jsem se bála zlých lidí. Mé vykročení tímto směrem přišlo mým známým i mně samotné trochu nepochopitelné. Možná ale právě tohle je způsob, jak se strachu zbavit. Vykročila jsem tak proti vlastnímu strachu.