Vydání: 2018/35 Papež o rodinách a odpuštění, 28.8.2018, Autor: Kateřina Šťastná

Příloha: Doma

 
Naše děti mají někdy diář nabitý jako vrcholoví manažeři. Chtěli bychom pro ně „všechno“. Je to ale v pořádku?
Když před dvaceti lety Marie Růžičková zakládala společnost Kroužky.cz, myslela si, že většinu kroužků povede sama v místě svého bydliště. Jenomže zájem s postupem let narostl natolik, že dnes už „jen“ společnost řídí, dohlíží na kvalitu volnočasových aktivit, výběr správných lektorů – a na naplňování hodnot této společnosti. „Mezi nimi je na prvním místě rodina,“ říká tato čtyřnásobná maminka, která své děti neposílá do školy, ale učí je sama doma.
„Ač jsme vděční za každého našeho ‚žáčka‘ a moc nás těší zájem o naše zájmové kroužky – ať už sportovní, taneční, jazykové, umělecké, vědecké či zálesácké –, přiznávám, že se mi nelíbí, když kroužky suplují rodinný život, když jsou děti více s našimi lektory než s maminkou nebo tátou,“ zdůrazňuje Marie Růžičková. Pro ni samotnou je prioritou, aby odpolední zájmová činnost dětí byla v harmonii s poklidným a láskyplným časem doma. Je však taková i realita?
Poradkyně pro rodičovství a vztahy Eva Labusová konstatuje, že dnešní děti jsou pod obrovským tlakem. Trend vynikat, vítězit, podávat výkon má podle ní své oběti: „Jsou jimi právě zmíněné děti,“ varuje poradkyně na webovém portálu Šance dětem.
„Nábožko“ není priorita
„Nezlobte se, on ten náš kluk má těch kroužků hodně, on už nebude chodit na náboženství,“ vysvětluje jedna maminka. Jiná zase zvažuje, zda dát přednost „hudebce“, nebo „nábožku“, protože jsou ve stejnou dobu. Další už ani nezvažuje. Na „hudebku“ její dcera zkrátka chodit bude…
Lenka Jeřábková, vedoucí Katechetského střediska pražské arcidiecéze, přiznává, že výuka náboženství je v tomto ohledu tak trochu popelkou. Opakovaně se setkává s tím, že „nábožko“ je pro některé rodiče až na konci žebříčku priorit. A těch bývá docela dost. Ilustruje to historkou, kdy jí volala maminka a ptala se na možnosti výuky náboženství pro svou dceru v Praze. Požadavek měla, aby to bylo ve středu v 16 hodin a pokud možno na trase metra C, protože to je jediné volné políčko, které její dcera v týdenním rozvrhu má.
Je ale pravda, že v některých farnostech děti nechodí na náboženství, protože se jim nehodí doba, kdy na faře výuka probíhá. A i když se katecheti snaží rodinám vyhovět, ne vždy se mohou zavděčit všem. „Realita je taková, že pan farář má třeba jen jednu katechetku, která může jednu až dvě hodiny týdně v určitou dobu. Máme farnosti, kde kněží akutně strádají nedostatkem katechetů, anebo kde katecheti nejsou vůbec,“ konstatuje Lenka Jeřábková.
„Katecheti ovšem nerostou jako ředkvičky na záhoně,“ podotýká s humorem Jeřábková a dodává, že člověk pro to musí být povolán. Musí projít i nějakou formací, což také není krátká záležitost. A dodává, že od 21. září začne v budově Katolické teologické fakulty v Praze nový dvouletý kurz pro katechety. Pokud ještě bude místo, mohou se zájemci hlásit.
„Nevím, jestli je nutné, aby dítě absolvovalo všechno jen třeba proto, že je to prestižní, že se to hodí nebo že to naplňuje ambice jeho rodičů. Myslím, že není úplně zdravé, když nemá žádný prostor pro sebe,“ konstatuje Lenka Jeřábková. Koneckonců hodiny náboženství bývají velmi často jednou z mála aktivit, kde děti nejsou tlačené k výkonu. Kde mohou jen tak být a čerpat.