Většina farních táborů tento problém neřeší: vyjíždí se na pouhý týden a program je tak nabitý, že si dítě ani nezastýská. Ostatně na některé z nich jezdí celé rodiny nebo děti provází alespoň jeden z rodičovského páru – jak bývá zvykem také u pobytů, které si organizují některé věřící rodiny pro sebe navzájem. Jedna pohlednice na tábor, jedna domů, a než se rodina naděje, potomek už je zase ve dveřích. Jiné je to však s akcemi, kam děti odjíždějí na dva, tři, ba dokonce čtyři týdny.

„Před rokem 1989 byly tyto dlouhé tábory častější, také proto, že zaměstnavatelé těmto aktivitám víc vycházeli vstříc. Dnes si vedoucí, pokud se zrovna nejedná o studenty, musejí obvykle na tábor vybrat dovolenou a musejí se někdy i prostřídat. Málokdy pak dnešní tábory trvají déle než dva týdny, a přitom já pamatuji i pětitýdenní akce,“ vysvětluje Michala Rocmanová, skautská vůdkyně a členka České rady dětí a mládeže. I na kratší pobyt však doporučuje dětem psát, zvláště těm menším, a to třeba i obden. Větší děti už nebývají na rodiče tak fixováni a snáz se zabaví programem a s kamarády, a ty pubertální se dokonce mohou za častý kontakt s rodiči stydět.

Poštovní kontakt na tábor by však měl mít svoje pravidla. „Snažím se dětem psát často, ale zároveň je svým steskem neterorizovat – maximálně píšu, že je tu bez nich nuda,“ usmívá se matka školáků Tereza. Vedoucí takový přístup kvitují. Děti se na táborové rozdílení pošty obvykle velmi těší a psaní by jim měla dělat radost, a ne je rozlítostňovat. Věty – byť dobře míněné – jak vám potomci chybí a jak se vám stýská, byste si měli nechat pro sebe a o své pocity se rozdělit, až se táborníci vrátí domů. „Lepší je dítě dopisem povzbudit, aby na táboře vydrželo, napsat mu, jak jste hrdí, že je velké a dlouhý pobyt zvládne, jak vás těší, že se má dobře a zažívá dobrodružství,“ podotýká Michala Rocmanová.

Samostatnou kapitolou jsou pak táborové balíčky. Zapomenuté plavky, vyžádaný plyšák, knížka nebo poštovní známky jsou jedna věc. Čokoláda, bonbony nebo žvýkačky „na přilepšenou“ však mohou zadělávat na problém. „Někdy se pak děti sladkostmi přejedí a zvracejí nebo mají zácpu, jindy se ‚jen‘ nacpou čokoládou a nechtějí jíst normální jídlo. Anebo pak sladkosti rozdávají, a to vede k všelijakému loudění nebo mrzutostem, že se na toho či onoho nedostalo,“ popisuje Michala. Dlouholetý skautský vůdce Vojtěch Rosol doplňuje: „Kluci si někdy o dobroty i psali a pak si dělali ve stanech zásoby – vzpomínám si na jednoho skautíka, který v noci pravidelně vstával, aby se dokrmil čokoládou, nebo na výstupy, když se dětem do sladkostí dali brouci a mravenci, ale odmítaly zkažené dárky z domova vydat.“

Ve Vojtově oddíle se poté osvědčil prostý manévr: kdo měl chuť mlsat, mohl si u nákupčí služby objednat něco na zub a pak mls uhradit ze svého kapesného. „Podrželi jsme si však pravidlo, že děti musejí dobroty rychle sníst, aby se nezkazily, a program pak nezkomplikovaly průjmy nebo zvracení,“ dodává Vojtěch. Pravidla na předtáborové schůzce vysvětlili spolu s důvody i rodičům a ti na ně rádi přistoupili. Po dohodě lze dopisování a mlsání spojit i jinak: například paní Kateřina na tábor svých tří synů posílá pravidelně balík buchet pro všechny. Protože se rodiče táborníků domluvili, postupně tak zařídí dobrou snídani či svačinu pro celou partu všechny rodiny.

Podobně lze buchtu nebo štrúdl přivézt na tábor jako „vstupenku“ na návštěvní den. Někde to dokonce vedoucí stanovují oficiálně. Proč? I na návštěvních dnech bývá problém s živelným přivážením dobrot nebo potravin. Nevolnost po párcích, žužu či rybích salátech je pro táborové zdravotníky noční můrou. „Někteří rodiče to myslí dobře a na podporu zdravého stravování přivezou všem celou úrodu ovoce nebo tašky zeleniny. V tom množství a v táborových podmínkách bez lednice pak ale bývá problém jídlo zpracovat,“ poznamenává Vojtěch Rosol. Nejednou pak třešně nebo melouny skončily nahnilé pod vápnem v odpadní jámě. „Jednou jsme takhle dostali od patnácti rodičovských dvojic po bedně zeleniny. Spižírna doslova přetékala, a tak jsme vypravili tábor po skupinách na výpravu a každá dostala batoh rajčat a paprik s sebou. Zbylých pár kluků, co zůstalo hlídat tábor, mělo pak k jídlu obrovský sud zeleninového salátu,“ vzpomíná Vojtěch. I v tomto ohledu se tedy vyplácí projednat s rodiči předem, co a proč do tábora vozit a nevozit. Pro obě strany je pak věc jednodušší.

Smyslem návštěvního dne beztoho není nacpat se dobrotami k prasknutí. „Děti dostávají najíst pětkrát denně a hlady rozhodně netrpí. Chtějí se vám ale pochlubit tím, co vyrobily, a strávit s vámi čas,“ vzkazují na svých webech v různých obměnách pořadatelé. „Vedoucí na synově táboře stanovili přesnou hodinu zahájení i ukončení návštěvního dne a předem nás požádali, abychom dítě neodtáhli někam pryč, ale strávili s ním den v táboře. A tak jsme se od syna nechali provést, obdivovali jsme důmyslné táborové stavby, prohlédli si záhadné informace o bodování táborové hry, pochutnali si na těstovinách z ešusu a kávě z plecháčku. S nadšením jsem se zapojil i do volejbalového utkání vedoucí versus rodiče,“ líčí otec jedenáctiletého woodcraftera Daniel Beneš.

Na programu návštěvních dní si tábory totiž dávají skutečně záležet: někde se hrají hry, jinde je sportovní utkání. Pořádá se celá olympiáda. Některé oddíly pozvou rodiče i k večernímu ohni, kde děti připraví a předvedou program. Pokud si tátové a mámy přivezou stan, nejednou mohou u táboráku sedět do noci a prospat se v táborovém kruhu až do rána. „Jednou jsme si s rodiči užili dokonce country bál i s kovbojskou hostinou, který jsme zahrnuli do celotáborové hry,“ vzpomíná Michala Rocmanová. Tak to má být – nejen pro děti, ale i pro jejich rodiče je tábor především příležitostí zažít dobrou partu. A s ní zážitky, které nás budou v rodině spojovat i po návratu domů.