"Na své ruce nesu jejich hanbu"

Vydání: 2010/24 Zničené kostely, 11.6.2010, Autor: Alena Scheinostová

Příloha: Doma

Zatímco letošní 16. ročník tradičního knižního veletrhu Svět knihy se zaměřil na velkou a bohatou polskou kulturu, souběžný literární festival se vydal přesně opačným směrem: pod hlavičkou „Literatura a sbližování kultur“ se prostřednictvím čtení, besed či mezinárodních diskusí představili tvořící zástupci různě chápaných minorit. Na otázky po identitě, uznání či možnostech porozumění tak každý po svém odpovídali například Mikael Niemi ze švédsko-finsko-laponského Tornedalu, Walesanka Sarah Waters jako jedna z průkopnic feministické literatury, turecká básnířka kurdského původu Bejan Matur anebo finský Rom, prezident Mezinárodní asociace romských spisovatelů (IRWA) Veijo Baltzar. Sobotní odpoledne pak přivítalo také rakouskou romskou spisovatelku a malířku Ceiju Stojku, která se sešla s několika desítkami návštěvníků nejen nad svou autobiografickou knihou Žijeme v skrytu (vydanou v roce 2008 také česky v překladu Jany Zoubkové), ale především nad jejím tématem, jímž je osobní prožitek nacistického koncentračního tábora. Do Osvětimi byla s matkou a sourozenci zavlečena jako desetiletá v roce 1943 po několikaměsíčním skrývání (o vyhlazení Romů bylo rozhodnuto krátce po Heydrichově konferenci ve Wannsee v roce 1942 o „konečném řešení židovské otázky“), otec nedlouho předtím zemřel v táboře v Dachau. Později prošla také tábory v Ravensbrücku a Bergen-Belsenu. Po válce se živila jako obchodnice s koberci. Vyprávění Žijeme v skrytu sepsala až na konci osmdesátých let. Díky setkání s novinářkou Karin Bergerovou byla kniha roku 1988 také vydána – poprvé od války se tak na rakouskou veřejnost dostala zpráva o holokaustu Romů a poprvé se také v Rakousku objevila kniha psaná příslušníkem romské menšiny. Později začala Ceija Stojka své traumatizující vzpomínky ventilovat též prostřednictvím kreseb a obrazů (kolekci jejích nezaměnitelných děl v loňském roce vystavilo pod názvem Žít! také Muzeum romské kultury v Brně). Časem přibyly další tři knižní tituly a Bergerová o Stojce natočila rovněž dva dokumenty ohlížející se za romským holokaustem.

Psaním proti lži

Když se rozhodla své zkušenosti zachytit na papír, neuměla přitom ani pořádně číst a psát – jako Romka totiž byla záhy po nástupu do školy z docházky vyloučena a základní znalosti si doplnila až po roce 1945. „Když po válce začali lidé s ‚osvětimskou lží‘ nebo když vystoupil biskup Williamson, nenechávalo mě to v klidu – já jsem tam přece byla, zažila jsem to, věděla jsem, co se tam stalo – a když jste to věděli, prostě jste to museli nějak říct. A tak jsem napsala tu knížku,“ vysvětluje dnes. V sevřeném, máloslovném vyprávění líčí atmosféru strachu a skrývání po zahájení perzekuce a úsporně črtá výmluvné obrazy z koncentračních táborů, jimž dominuje postava autorčiny matky jako jediná jistota, která vězněné holčičce zbyla i v nejkrutějších chvílích. V knize se Stojka vrací ke smrti nejmladšího bratra, k okamžikům, kdy se živila už jen rozžvýkanými opasky mrtvých nebo mízou ze stromu, ale i ke světlým chvílím, které vězněným dodávaly naději: „Najednou sestra Katy začala zpívat. Měla krásný hluboký hlas jako Zarah Leander a překrásné černé kudrnaté vlasy. Zpívala: ‚Já vím, že se jednou stane zázrak,‘ a všechny v našem baráku začaly potichounku zpívat s ní. Byl to nádherný a nezapomenutelný okamžik. Ano, zázraky bychom moc potřebovali. Ale je známo, že Pán Bůh nechává nejdéle čekat ty, které nejvíc miluje.“ Ceija Stojka se nakonec dočkala – její poslední tábor Bergen--Belsen byl osvobozen 15. dubna před šedesáti pěti lety. „Ve vzpomínkách to ale prožívám stále znovu, jako by se to stalo včera,“ říká Stojka dnes a vyhrnuje si rukáv na předloktí. „Jsem číslo Z (Zigeuner-Cikán, pozn. aut.) 6 393 – na své ruce dodnes nesu jejich hanbu,“ prohlašuje. Podle Stojky Romové o traumatu války dodnes spíše mlčí – tomu odpovídá i nápadně nízké procento romských autorských děl, která by se k válečným zkušenostem vracela (například v československém prostředí se s holokaustem plněji vyrovnává jen již zemřelá spisovatelka Ilona Lacková). „Všichni to ale stále neseme v sobě – i ti, kdo nejhlasitěji tvrdí, že jsou už v klidu,“ upozorňuje Stojka a dodává, že válečné zločiny na Romech dodnes příliš nezreflektovala ani většinová společnost; a netýká se to jen sporného odškodnění rakouským obětem koncentračních táborů, na něž byl přiznán nárok pouze osobám s čistým trestním rejstříkem: o „Cikánech“ se podle ní zkrátka nemluví, a to už od poválečných let. „Nikdo se nás nikdy neptal, jak po tom všem budeme žít dál. Proč by se taky ptali? Nevěděli, co s námi. Nanejvýš někdo povídal: Cikánko špinavá, na tebe Hitler zapomněl?“ připomíná si. Také proto je podle ní nezastupitelná úloha škol, které mají dětem předávat povědomí o tom, co se stalo. Ceija Stojka chtěla původně dát své vzpomínky k dispozici jen rodině, vnukům a nechat je zveřejnit až po své smrti. Nyní je průkopnicí romské literatury v Rakousku a přes vysoký věk se pravidelně účastní tematických besed například se školní mládeží. Za své úsilí o dialog a osvětu loni v Rakousku obdržela dokonce profesorský titul. Mrtví z její rodiny, známí i ti, s jejichž rozpadajícími se mrtvolami rozmlouvala jako dítě v táboře smrti, jsou prý totiž dodnes její součástí. „Mně pomohl z koncentráku Bůh – on a jeho Matka nám pomohli překonat zimu, žízeň, hlad. Díky nim jsem tady,“ prohlašuje. „Ale v Osvětimi, kde jsem slyšela lidi na jejich konci hlasitě volat po Bohu, leží na každém stéblu jedna lidská duše a čeká, že nebude zapomenuta.“

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Doma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 14. – 20. srpna 2018

Nanebevzetí s procesím i kroji

V neděli 12. srpna prožívala řada farností a mariánských poutních míst slavnost svátku Nanebevzetí Panny Marie, který připadá na tuto středu. Jde o jedno z nejčastějších…

celý článek


„Osmašedesátý“ v Katolických novinách

Pražské jaro umožnilo církvi – byť jen nakrátko – rozvinout své aktivity. Nové možnosti se otevřely i tehdejším Katolickým novinám. Atmosféru z doby před padesáti…

celý článek


Kaplani pomáhají, dokud je potřeba

Práce vojenského kaplana neznamená jen být nablízku kamarádům na bojišti. V případě potřeby musí sloužit i jejich blízkým. Jak taková pomoc vypadá po skonu tří českých…

celý článek


Jak správně využívat Facebook?

„Čas je nejcennější dar, kterého se nám od Boha dostává, a je třeba jej umět užívat,“ uvedl na svém facebookovém účtu papež koptské pravoslavné církve Tavadros…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay