Vydání: 2005/27 Cyrilometodějské dvojčíslo, 16.8.2005, Autor: Ivana Jeništová

Příloha: Doma

Katolický kněz, salesián a docent na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. V tomto městě také bydlí s maminkou, která je mu oporou v jeho nelehké celoživotní pouti. Po absolvování teologické fakulty nedostal státní souhlas, teprve po třech letech mohl začít působit v Uherském Brodě. Za své aktivity byl minulým režimem odsouzen k podmíněnému trestu.

Váš otec byl známý olomoucký fotograf, vaše sestra se rovněž věnuje fotografii. Jak vaše rodina přijala rozhodnutí stát se knězem?

Po maturitě jsem v Praze začal studovat vysokou školu – obor zahraniční obchod. Po roce rozhodování jsem zvolil teologii. Mnozí si tehdy mysleli, že jsem se zbláznil. Přestože už byl rok 1969 a začínala normalizace, odešel jsem zpátky do Olomouce; ale ne domů, nýbrž mezi bohoslovce. Rodiče mi nic nerozmlouvali, rozhodnutí nechali na mně. Já jsem se rozhodl na základě studentských aktivit, kdy jsem se věnoval mladým lidem - stal jsem se salesiánem.

Když jsem po ukončení studií nedostal státní souhlas, hledal jsem si práci jinde, ale mládeži a rodinám jsem se věnoval dál. Režim tomu nepřál, všechno se odehrávalo v atmosféře strachu a hrozeb ze strany StB. Šlo o to se vzepřít, nesouhlasit. Měli jsme vynikající vzory, kněze, kteří se vrátili z vězení, kde prožili dlouhá léta - např. P. Šuránek nebo P. František Bílek. Ti nám ukazovali, že je třeba jít a nepodrobit se. Souhlas jsem dostal až po třech letech.

Od roku 1985 jsem byl farářem v Budišově nad Budišovkou. Vylidněná oblast Sudet, do kostela chodilo pár starých lidí, mládež žádná. Prožil jsem tam nádherné společenství se starými lidmi. Pastorační návštěvy pro nás byly vzájemným obohacením: povídali jsme si při čaji, prohlíželi fotky, vytvořili jsme si společenství, které nám bylo posilou v nelehkých dnech osamělosti. Ti lidé nezahořkli, ve svém nitru měli něco krásného. I když jsem ve farnosti neměl děti a mládež, nebylo to pro mne jako salesiána frustrující. A později už se našlo i pár ministrantů. Dojemné byly romské pohřby: jednou umřelo rodičům děťátko a všichni si pak při pohřbu v kostele podávali rakvičku s dítětem po lavicích a dlouho, dlouho plakali.

Když jsem byl mladý kněz, který měl spoustu duchovních - samozřejmě nelegálních - aktivit, podporovali mě: k nám domů chodili například lidé ke svátosti smíření, v garáži jsme měli cyklostyl a tiskli samizdatovou literaturu. Pak nám to ovšem mocipáni všem spočítali. Krásné bylo, že moji rodiče se nebáli ani potom a psali mi krásné dopisy do vězení. I přes tvrdou cenzuru do nich dokázali vložit skrytá sdělení.

V době mého působení v Budišově mne rodiče navštěvovali o víkendech. V týdnu jsem měl hodně práce, takže jsem osamělost necítil. Tatínek zemřel, když mu bylo 81 let – v září 1997. To už byl dva roky slepý. Na sklonku života vydal svědectví pokory; hodně se modlil. Vzpomínal na krásné chvíle, které prožil a viděl při fotografování. Jeho život je pro mne svědectvím statečnosti a živé víry. Život s rodiči záleží na rozhodnutí tuto roli přijmout: neodmítnout odpovědnost za rodiče, kteří stárnou. Je synovským právem i povinností postarat se o ně.

Jsem optimista. Mladí, kteří se přihlásili na teologickou fakultu, jsou otevření, přímí, méně formalističtí a mají větší sebevědomí. Jsou upřímní, a proto více zranitelní. Jejich víra je zrající. Nebezpečí vidím spíš v rodinách: děti jsou dnes vedeny spíš materialisticky, někdy sebestředně. Rodiče ve výchově často zdůrazňují kariéru na úkor duchovních hodnot. Dřív byly děti více vedeny k čestnosti a ke schopnosti nasazení pro druhé, dnes je často cílem seberealizace na úkor druhých. Částečně to vidím i u křesťanských dětí. I když někdy víra vyznívá jako formalita, děti se v dospívání ptají, proč rodiče chodí do kostela. Je dobré, že stále existuje mnoho křesťanských rodin, které svým dětem předávají duchovní hodnoty.

Hedvika Smahelová

Matka salesiánského kněze Rudolfa Smahela, manželka známého fotografa a statečná žena. Rudolfa, který se narodil v 50. letech, dlouho v jeho aktivitách podporovala. Oporou mu byla i v době strávené ve vězení. Nyní u něj žije a on jí všechnu péči oplácí.

Jaké je být matkou kněze?

Těžké, ale s Boží pomocí jsem to překonala. Život je ostatně vždy tvrdý - a pro matku to je těžké pokaždé. Syn se narodil do období úzkosti a strachu o existenci, která tehdy vládla v mnoha českých rodinách. Děti byly naší radostí. Přáli jsme si, aby syn šel po maturitě do Litoměřic na teologii, ale nenutili jsme ho. Když potom byla teologie otevřena v Olomouci a staří profesoři se vrátili za katedru, moc jsme si přáli, aby se syn z Prahy vrátil a studoval na kněze.

Váš syn byl velmi společenský...

Syn měl během studia mnoho kamarádů, společně jezdili do „chaloupky“ s olomouckou mládeží, kde se věnovali duchovnímu vzdělávání. Rozvážní kněží ho už tehdy varovali že si proti sobě poštve režim. V té době si také dopisoval s německými benediktiny; tu korespondenci úřady samozřejmě četly. Důsledkem bylo to, že po ukončení studií nedostal státní souhlas. Na přímluvu olomouckého administrátora se po třech letech stal kaplanem v Uherském Brodě. To už byla činnost podzemní církve, které se naplno účastnil, rozvětvená. Samizdaty se tiskly také u nás doma, ale tak, abych o tom nevěděla. Šetřili mne, abych neměla strach, že to praskne.

A prasklo?

Prasklo. V roce 1979 byl Rudolf z Uherského Brodu odvezen do věznice v Bohunicích. Byl teplý podzim, a tak byl jen v košili. Z vězení se pak dostal na podmínku.

Vaše rodina se i přes tlak totality víry nevzdala. Jak jste prožívali dobu synova věznění?

Vzpomínám si, že jednou se při přímluvných modlitbách na nedělní mši náhle ozvalo: „Pane, modlíme se za naše uvězněné bratry – Františka Líznu, Rudolfa Smahela, Krumpolce, Vlčka,  Adámka...“ To byla reakce! Ustrašení věřící se polekali, že to do kostela nepatří. Mladí byli naopak spokojeni. Ale přišel kostelník a vzal za ruku muže, který se takto modlil. Ten si musel svléci ministrantské roucho a odejít z kostela.

Jak jste vnímala synovu samotu, která někdy povolání kněze provází?

Když Rudolf po amnestii dostal státní souhlas, nastoupil do pohraničí. Byla to opravdová samota pro kněze. Říkával: „Žádné dítě do náboženství, žádné svatby, jen pohřby.“ Na faře jsem často připravovala nedělní oběd. V zimě tam bývala spousta sněhu - když syn zajížděl do farností, které měl na starosti, vozil s sebou lopatu, kdyby po cestě zapadl. Společnost na faře mu dělala zvířátka. Jednou jsem přebírala rýži a něco  rachotilo v koši na papír. Vynesla jsem koš ven. Když se syn vrátil a historku jsem mu vypověděla, řekl: „To byla Klotylda, moje kamarádka na faře.“ O motýlech, kteří poletovali na schodech fary zase říkal: „To je Řehoř a Augustin, moji další společníci.“ V Sudetech si samoty užil až moc. Všechno bral s humorem, měl dost studijních povinností a později i pár dobrých přátel mezi místními lidmi.

A v Budišově měl skutečně autoritu. Jednou se muži před kostelem rvali na nože. Syn si vzal pluviáls nejkrásnějším zdobením a vyšel ven. Začal na ně křičet: „Bůh vás vidí!“ Zapůsobilo to: rváči zvolali: „Trojvelebný pane!“ - a nechali toho.

A co dnes?

Společného času není mnoho, ale když má syn volno, vyjedeme třeba na Svatý Kopeček nebo na Svatý Hostýn. Také se mnou jede k lékaři, když potřebuju; chodí se mi už těžko. Prožíváme i krásné chvíle, když vzpomínáme na všechno uplynulé a prohlížíme si fotky. Ráda pro syna něco uvařím nebo upeču, třeba slané pečivo, které má moc rád.