Modlit za kmotřence se mohu kdykoliv

Vydání: 2010/47 Bílá hora, 17.11.2010, Autor: Aleš Palán

Příloha: Doma

Marie Svatošová bývá v mediální zkratce charakterizována jako lékařka, zakladatelka hospicového hnutí v ČR a úspěšná spisovatelka. Nyní, po vydání její zatím poslední knihy Kmotra na e-mailu, musíme doplnit, že Marie Svatošová je také kmotra. Právě o kmotrovství s ní hovoříme.

Jste kmotrou několika desítkám kmotřenců. Jak vzpomínáte na vlastní kmotru či kmotra?

Měla jsem křestní kmotru i kmotra, byli to zbožní sourozenci mých rodičů. Kmotr zemřel mladý, kmotřička se dožila vysokého věku. Měly jsme spolu velmi hezký vztah, modlila se za mě a já za ni. Když ji postihla mrtvička, blahořečila jsem vynálezci mobilního telefonu. Díky němu mě příbuzní dohonili kdesi na cestách, a já mohla kmotřičce přivolat kněze, aby jí udělil svátost nemocných. Díky vstřícnosti nemocničního personálu jsem ji v posledních hodinách mohla držet za ruku a Bohu děkovat za její život. Biřmovací kmotru ještě mám.

V souvislosti s narůstající mobilitou obyvatelstva je už těžko představitelné, aby byl kmotr se svým svěřencem vždy v osobním styku. Může být komunikace po e-mailu či pomocí jiných moderních technologií skutečnou náhradou tohoto vztahu?

Plnohodnotnou náhradou jistě ne, ale dobrým doplňkem ano. Ono nejde jen o tu vzdálenost v kilometrech, jde také o časovou zaneprázdněnost a stavovské povinnosti jak kmotra, tak kmotřence. Momentálně si vyměňuji e-maily se studentkou, která mě požádala o kmotrovství. Na svůj křest se sice velmi svědomitě připravuje v katechumenátu, ovšem 130 km od mého bydliště. Modlit se za ni mohu kdykoli a kdekoli, to není problém. Ale ona má spoustu otázek, ani ne tak z katechismu (ty jí zodpoví v tom katechumenátu), ale spíše zcela osobních. Snaží se už žít jako křesťan, čímž se najednou nápadně liší od většiny svých vrstevníků. Ti její jinakost nemohou snést, protože jim nastavuje zrcadlo, dávají jí to dost krutě pocítit, ztrácí jednu kamarádku za druhou, zkrátka potřebuje oporu. Když už je toho na ni moc, sedne k počítači a vylije si mi srdce v dlouhém e-mailu. Udělá to tehdy, kdy to nejvíc potřebuje, a já jí ve své první volné chvíli e-mailem odpovím. Avšak čas od času se potřebujeme sejít, vidět, obejmout a vzájemně povzbudit. Ano, vzájemně – i já jsem jen člověk a povzbuzení potřebuji taky. A rašící nová ratolest na kmeni, kterým je Kristus, to je radost k nezaplacení.

Pokud kmotřenec – třeba v pubertě – ztratí zájem komunikovat, jednoduše přestane na e-maily odpovídat, kmotra vyřadí ze seznamu svých facebookových přátel, nebude mu brát mobil. Má pak kmotr nějakou možnost? Nebo jen čeká a modlí se?

Já bych pouze to slůvko „jen“ dala do uvozovek a po této malé úpravě se odvažuji tvrdit, že to je v dané situaci plně dostačující a zároveň jediné, co kmotr může a měl by dělat. Dřív jsem se takovými věcmi hodně trápila, ale už jsem pochopila, že tím stejně nic nevyřeším, jen si přidělávám vrásky. A tak se snažím, pokud to je jen trochu možné, denně všechny své kmotřence odevzdávat při mši svaté Bohu a důvěřovat, že on to už nějak zaonačí, aby je do toho nebe jednou dostal. Vždyť jsou to v první řadě jeho děti, ne?

Které vlastnosti pomohou kmotrovi k tomu, aby byl úspěšný? Kromě nezměrné trpělivosti…

Teoreticky v tom mám naprosto jasno, horší je to někdy v praxi. Ty vlastnosti, na které se ptáte, nazývá svatý Pavel ovocem Ducha Svatého a vyjmenovává je v Gal 5,22: láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Nebojíte se, že po vydání knihy Kmotra na e-mailu budete zavalena dalšími prosbami o kmotrovství a nezbude vám čas na nic jiného? Spíš si myslím, že tou knížkou každého od takového úmyslu odradím – řekne si: „Ta už toho má moc, neměla by na mě čas.“ A i kdyby se to stalo, mnoho se nezmění. Stejně už dávno není v mých silách denně Pánu Bohu všechny ty kmotřence vyjmenovávat jednoho po druhém. Modlím se za ně sice denně, ale globálně – Bůh je přece všechny zná velmi dobře a nejde mu o nic víc a o nic méně než o jejich spásu. Jednotlivě se modlím jen za ty – z mého pohledu – momentálně nejproblémovější. Zároveň jsem si však plně vědoma toho, že můj pohled a Boží pohled na ně se může od sebe lišit jako nebe a dudy.

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Doma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay