Mít rád jako první

Vydání: 2004/23 Demokracie v církvi, 28.10.2004, Autor: Iva Tereza Grosskopfová

Příloha: Doma

Danilo a Annamaria Zanzucchiovi jsou italští manželé. Společně vychovali pět dětí a ačkoli je Danilo původní profesí inženýr a Annamaria doktorka farmacie, celý svůj život zasvětili (jako členové Hnutí fokoláre) pomoci rodinám po celém světě. Jsou členy vatikánské Rady pro rodinu a italského Fóra pro rodinu. V oblasti rodinné problematiky připravují návrhy pro italskou vládu.

Za války Danilovi dvakrát visel život na vlásku. Když boje skončily, usilovně hledal něco, co by mu skutečně přineslo naději. Mohl budovat kariéru, ale poznal lidi, kteří nejen tvrdili, ale i skutečně prožívali, že Bůh je láska. “Najednou jsem věděl, že chci nějak na tuto lásku reagovat, ale netušil jsem jak,“ říká Danilo a na jeho slova živě reaguje Annamaria: „Ve svém životě jsem udělala volbu. Po seznámení s Danilem jsem se rozhodla, že si ho vezmu. Ale ještě před ním jsem zvolila víru.“ Manželé se shodují, že se obě volby nevylučují. „I po letech se vzájemně ctíme a pomáháme si. Jsem v penzi, je mi 84 let. V mém věku jsou často lidé pouze doma, čtou noviny a nudí se. Ale jezdit po světě a poznávat rodiny? To pro většinu mých vrstevníků není možné. Já na nudu nemám čas - stále prožívám, jak je dobré pomáhat druhým,“ svěřuje se Danilo.

Loni s manželkou oslavili 50. výročí svatby. “Máme se pořád rádi. Není to důkaz, že to jde?“ usměje se Danilo šibalsky a pokračuje: “A když se pak láska, uzavřená v malém společenství dvou lidí, otevře bez rozdílu komukoli, stane se skutečně tou pravou, inspirovanou příkladem Krista.“ Annamaria souhlasí a přidá se k manželovi: „Snad jsem pro druhé lidi obohacením, a ne přítěží. Ke své práci máme duchovní motivaci, ale vidíme, že postoj k lásce je všeobecnou lidskou vlastností i u lidí bez náboženského základu.“

Různé cesty, stejný cíl
Smysl putování manželů Zanzucchiových zůstává stále týž: setkávání s rodinami, vnímání jejich problémů i potřeb, pomoc radou a láskou. To přesahuje hranice jakéhokoli státu i náboženství.

Všude respektují Danilo a Annamaria místní zvyklosti a nikoho nepřesvědčují o svém stanovisku; jsou jen k dispozici. Když se válčilo v Pobřeží slonoviny, všichni Evropané nebezpečnou oblast opustili. “Do jednoho zdejšího města, kde žije normálně jen 40 stálých obyvatel, se stáhlo asi 2000 lidí. S nimi jsme zde zůstali i my, fokolaríni. Péči potřebovali jak místní, tak vojáci, které jsme bez rozdílu ošetřovali,“ vzpomíná Danilo. Když se po několika měsících situace uklidnila, Afričané bělochům vyjádřili svoji vděčnost: „Vy jste nás měli rádi doopravdy, protože jste s námi zůstali.“ Být s druhým a nepřesvědčovat ho slovy, ale příkladem života, to je to, co manžele inspiruje.

Českou republiku navštívili Danilo a Annamaria poprvé v roce 1995. Tehdy se setkali s Josefem Luxem a dodnes na něho vzpomínají. Při vyslovení jeho jména oba manželé ještě dnes ožijí a je na nich vidět radost i účast, když zavzpomínají na politikovu rodinu. Do Česka se Italové vrátili před dvěma lety a letos znovu. Danilo si při poslední návštěvě Prahy pochvaloval, jak se hlavní město příjemně mění.

Dívat se za hranice svých chyb
Jak vlastně řeší elegantní muž a neméně šarmantní žena vlastní rodinné problémy? „Kdysi jsme jeli autem,“ ujímá se slova Annamaria: „Danilo tehdy řídil. Během cesty ale mezi námi došlo k nedorozumění. Oba dva jsme si nějak slovně ublížili. Danilo stočil volant a zastavil na kraji silnice. V té chvíli mě napadlo: Kdo je ten muž, vedle něhož sedím? Je to opravdu ten, koho mám ráda? Danilo vystoupil a procházel se po cestě. Napadaly mně vyčítavé myšlenky...“ Oba manželé se tehdy v myšlenkách nezávisle na sobě vrátili do doby, kdy se seznámili a intenzivně prožívali svůj vztah. “Znovu jsme si ujasnili, proč jsme se brali, a vzájemně se poprosili o prominutí. Opět jsme pochopili, že se máme rádi i nyní. Danilo to vyslovil jako první a já neměla důvod s ním nesouhlasit,“ říká Annamaria a přitom se usměje na manžela. A jaký má Danilo vzkaz pro české rodiny? „Všem chci doporučit směřování k lásce, nezaměřování se tolik na sebe, ale spíš na ty druhé. Mít otevřeného ducha a dívat se za hranice svých chyb,“ tvrdí. Annamaria souhlasně pokyvuje hlavou a dodává: „Víte, co pomáhá? Když se naučíte mít rádi jako první a nečekat, že budete milováni. Kdo čeká na lásku, bývá opětovně zklamáván. Ale kdo miluje jako první, zažívá klid.“ Sdílet článek na: 

Sekce: Doma, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay